Obdivuje jihoamerické autoritáře, za problémy viní kapitalismus a EU. Kdo je možný příští prezident Francie?
Čtěte e15 v Googlu přednostně
Nastavte si e15 jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Lídr krajní levice Jean-Luc Mélenchon je nejpopulárnějším politikem mezi mladými Francouzi.
- Čím jim kritik globalizace, kapitalismu, Izraele i evropské integrace tak imponuje?
- Businessový newsletter 11am přináší podrobný profil politika, který má šanci postoupit do finále prezidentských voleb v příštím roce.
Jediné, na čem záleží, je zůstat po bitvě stát jako poslední. Toto politické motto celý život razí Jean-Luc Mélenchon, lídr krajně levicové strany Nepoddajná Francie. A zdá se, že mu jeho obhroublý politický styl vychází: podle posledních průzkumů může příští rok stanout na dosah francouzského prezidentského křesla.
Zatímco zemí otřásají studentské protesty, jež se leckdy zvrhnou v násilí a rabování, Mélenchon z konfliktu těží politický kapitál: 75letý lídr krajní levice je nejpopulárnějším politikem mezi mladými Francouzi, kteří hledí do budoucnosti s obavami a dožadují se stejných sociálních jistot a privilegií, jakých se dostalo generacím jejich rodičů a prarodičů.
Současná francouzská vláda hlasitého politika obviňuje, že svou podporou a výzvami k dalším protestům jen přilévá olej do ohně. Podle premiéra Sébastiena Lecornua „má za cíl vyvolávat násilí a chaos“.
Pro mladé je však tím, kdo dokáže pojmenovat jejich problémy. A těch je požehnaně: nevalné vyhlídky na trhu práce, nedostupnost bydlení, rostoucí ceny potravin a energií či odchod do důchodu výrazně později než předchozí generace. Mladí voliči mají zkrátka pocit, že financují životní standard a sociální jistoty svých rodičů a prarodičů, jichž se jim samým už nedostane.
Mélenchon si jejich hlasy získává tím, že prosazuje například opětovné snížení věku odchodu do důchodu na 60 let, anulování francouzského veřejného dluhu, zvýšení výdajů na zdravotnictví a školství o 100 miliard eur (2,4 bilionu korun) nebo zásadní změnu francouzské ústavy. Chce totiž stejně jako populisté v jiných zemích omezit moc exekutivy, posílit pravomoce parlamentu a prosadit víc prvků přímé demokracie.
Řada ekonomů však varuje, že by jeho program způsobil zemi, která se už nyní topí v dluzích, okamžitou ekonomickou krizi a fiskální šok. Francie totiž v současnosti dluží zhruba 3,6 bilionu eur (88 bilionů korun), což se blíží 120 procentům jejího HDP. Očekává se, že roční náklady na obsluhu tohoto dluhu příští rok vzrostou téměř na 90 miliard eur, což převyšuje prostředky vynakládané na obranu či školství.
Země si zkrátka už nemůže dovolit štědrý sociální stát, jenž byl tak dlouho pilířem její identity. To ale Mélenchona – zapřisáhlého nepřítele globalizace, který své publikum občas osloví „soudruzi“ – nezajímá. Ze svých pozic nehodlá slevit. Naopak obviňuje státní orgány z agresivní represe a vládu z úpadku širokých vrstev francouzské společnosti do chudoby.
Současný lídr francouzské levice se narodil v roce 1951 v Tangeru do rodiny poštovního úředníka a učitelky – potomků španělských a italských přistěhovalců. Do Francie se definitivně přestěhoval až počátkem šedesátých let, když mu bylo jedenáct. Někteří autoři přisuzují kořeny jeho současných názorů právě dětství strávenému v Maroku, jež tehdy mělo status francouzského protektorátu.
Zlý kolonialismus
Podle tři roky starého textu novinářky Ruth Elkriefové v konzervativním týdeníku Le Point si Mélenchon ze svého mládí odnesl hluboký odpor ke koloniálnímu zřízení a samotná Francie v jeho očích svou historickou vinu nikdy zcela neodčinila. Elkriefová soudí, že si naopak vybudoval sympatie k muslimskému obyvatelstvu a jeho boji za nezávislost. To vysvětluje Mélenchonovu podporu Palestinců a negativní vztah k Izraeli. Podle novinářky odtud také pramení jeho sklony k antisemitismu.
Mélenchon následně vedl s Elkriefovou na téma islámu a své osoby vyhrocené veřejné spory, kvůli nimž novinářka skončila pod policejní ochranou. Ostré výpady vůči oponentům jsou jedním z poznávacích znaků politikova veřejného vystupování: je známý jako urputný diskutér, který nejde pro urážku daleko. Svým kritikům tyká a neváhá se s nimi kdykoli pohádat ve studiu nebo na ulici.
V roce 1968 zastihly tehdy 16letého Mélenchona na lyceu ve východofrancouzském Lons-le-Saunier studentské bouře, jež změnily moderní tvář země. Podle deníku Le Progrés budoucí prezidentský kandidát přinesl do klidného městečka revoluční jiskru, když zorganizoval protestní výbor místních středoškoláků. Už tehdy se podle listu projevily také Mélenchonovy řečnické a organizační schopnosti.
Mladý muž následně vystudoval humanitní vědy a filozofii na univerzitě v Besançonu a stal se členem Mezinárodní komunistické organizace – okrajového uskupení francouzských komunistů hlásících se k trockismu. K mnohem větší a významnější Komunistické straně Francie Mélenchon podle svých slov choval odpor kvůli tomu, že neodsoudila invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968.
Postupně se ideově umírnil a v osmdesátých letech minulého století se sblížil se socialisty během prezidentství Françoise Mitterranda. Nejprve se angažoval v regionální politice a následně byl v roce 1986 zvolen do francouzského Senátu. Jeho první kariérní vrchol pak přišel v letech 2000–2002, kdy se stal náměstkem ministra školství.
Zlá EU, zlé NATO
Během této doby se ovšem začal rozcházet s hlavním proudem francouzské levice. Na tamní Socialistické straně mu vadilo především to, že je údajně příliš nakloněna zájmům podnikatelské sféry.
Se socialisty nesouhlasil ani v otázkách evropské integrace. V roce 2005 se postavil do čela odporu proti navrhované Ústavě o Evropské unii, již Francouzi v referendu odmítli. Lídrům EU se nicméně podařilo prosadit velmi podobnou úmluvu známou pod názvem Lisabonská smlouva.
Tehdy ještě málo známý senátor Mélenchon založil v roce 2009 Stranu levice a byl zvolen europoslancem. O tři roky později poprvé neúspěšně kandidoval na post prezidenta, přičemž vypadl v prvním kole voleb s 11 procenty hlasů.
Pro podporu své kandidatury v dalším prezidentském klání založil v roce 2016 hnutí Nepoddajná Francie. Tentokrát se mu vedlo o poznání lépe: skončil sice opět v prvním kole jako čtvrtý, ale získal zhruba 19,5 procenta hlasů – jen o necelá dvě procenta méně než druhá v pořadí Marine Le Penová. Tu ve druhém kole nakonec přesvědčivě porazil současný prezident Emmanuel Macron.
Velmi podobný scénář se opakoval i během posledních voleb v roce 2022, kdy Mélenchon dostal více než pětinu všech hlasů odevzdaných v prvním kole. Během těchto let se Nepoddajná Francie stala nejsilnější levicovou stranou, kolem níž se během parlamentních voleb v letech 2022 a 2024 sjednotily také umírněnější partaje na levé straně spektra.
Mélenchon považuje za zdroj většiny problémů ve společnosti kapitalismus a fascinují jej levicoví latinskoameričtí autoritáři jako Fidel Castro či Hugo Chávez. Systematicky prosazuje levicová témata: zvýšení minimální mzdy, zdanění bohatých, dostupné bydlení a nárůst důchodů. Zároveň bojuje o to, aby Francie vystoupila z NATO.
Nemá rád Německo a v minulosti kritizoval jeho snahu vnucovat Evropě svůj ekonomický model. Vadí mu rovněž důraz Berlína na vyrovnané státní rozpočty. V rozhovoru pro bruselský zpravodajský web Politico také varoval před německým zbrojením.
Ochrana „nové dělnické třídy“
O současném stavu v zemi se krajně levicový lídr rozepsal v textu nazvaném „Co je nová Francie?“. Píše v něm, že chudoba a složitá ekonomická situace bezprecedentně dopadá především na mladé lidi do 30 let. Zabývá se rovněž postavením žen, které podle něho stále čelí znevýhodňování na trhu práce, a volá po větší ochraně „nové dělnické třídy“, za niž považuje pracovníky zakázkové ekonomiky ve službách, jako je Uber.
Současně brojí proti společenskému uspořádání Francie, které považuje za rasistické, protože podle jeho názoru nereflektuje, jak migrace změnila tvář země, a udržuje u moci staré elity.
Mélenchona tedy nepřekvapivě podporují zejména mladí voliči, dělnická třída a imigrantské komunity. Pokud se mu ale příští rok podaří postoupit do druhého kola prezidentských voleb, stejně mu to nejspíš nebude stačit k vítězství: podle většiny průzkumů by v souboji s Marine Le Penovou utrpěl drtivou porážku.
