Rodič si často něco kompenzuje na svých dětech, nemá naplněný vlastní život a vztah k sobě. Děti nás jen zrcadlí, gramotný rodič připustí, že udělal chybu. Hlavní je předávat zodpovědnost. Všichni máme hodně co odpouštět vlastním rodičům, říká Lucie Königová, autorka knihy Negramotný rodič.
Časům, kdy děti k rodičům vzhlížely jako ke svatým obrázkům, už nejspíš odzvonilo. To však podle psycholožky Veroniky Büchler neznamená, že by dnes děti měly mít naprostou volnost a neměly respektovat žádná pravidla. O tom, jak mají rodiče najít rovnováhu mezi cukrem a bičem a co dělat, aby z dětí nevychovali nezvladatelné nezbedníky ani duševně prázdné narcisty, mluví v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Rozmazlení, ufňukaní jedináčci? To je podle dostupných výzkumů, které shrnuje americký magazín Inverse, jen stereotypní nálepka. Srovnání mezi jedináčky a lidmi pocházející z rodin s více potomky totiž ukazují, že jedináčci nemají větší tendenci k osamělosti, nesamostatnosti ani nezralosti. Naopak bývají ambicióznější, což jim prospívá ve škole i v práci.
Alkohol bere velká část Čechů jako neškodný folklor. Vedle toho ve veřejné debatě sílí hlas lidí, kteří si chtějí legálně zapálit jointa, a o závislosti se čím dál víc mluví v souvislosti s technologiemi. Adiktolog Michal Miovský, který vystoupil na konferenci TEDxPrague, v rozhovoru pro Aktuálně.cz hovoří mimo jiné o tom, že k závislostem bývají náchylnější senioři, ženy na mateřské či teenageři.
Prezentování školního projektu před spolužáky, tlachání s novými kolegy na firemním večírku nebo seznamování s potenciálními partnery v baru. Všechny tyto situace mohou extroverti zvládnout levou zadní, ale pro mnoho introvertů představují noční můru. Proč tomu tak je a proč nemá smysl introverty přeučovat na extroverty, vysvětluje v rozhovoru pro Aktuálně.cz psycholožka Natália Schwab Figusch.
Jágr extrémně miluje hokej a chce od něj extrémně hodně - bodů, peněz, úspěchu. Vrcholový sport je paralela mezi byznysem a životem. Definice úspěchu neexistuje, ani jednoduchý návod, jak být v životě vítězem. Milujme život a chtějme od něj co nejvíc, říká Marian Jelínek, hokejový trenér a autor knihy Vnitřní svět vítězů.
Kinosály už několik týdnů plní temný film Joker, který ukazuje, jak se z ukřivděného asociála stává vraždící mstitel. Jak věrně se filmařům podařilo zachytit duši zločince a proč jsou ty nejvýstižnější popkulturní portréty temných stránek lidstva současně ty nejnebezpečnější? I na tyto otázky odpovídá v rozhovoru pro Aktuálně.cz psychopatolog Andrej Drbohlav, který se věnuje mnohonásobným vrahům.
Individualismus může člověku dodat víru ve vlastní výjimečnost, ale v krajním případě z něj může udělat sebestředného prospěcháře. Jak upozorňuje psycholog Aleš Borecký, je-li vlastní úspěch ve společnosti jedinou hodnotou a poměřuje-li se penězi nebo slávou, může u lidí narůstat frustrace, neurotičnost i narcismus. V rozhovoru pro Aktuálně.cz popisuje, proč se vrátit k hodnotám, jež nelze měřit.
Marian Jelínek je člověk se zdravým sebevědomím, ale i znalostí vlastní nedokonalosti. "Rozhodně to není tak, že bych stál za něčí slávou," říká sportovní kouč a psycholog, který sehrál i důležitou roli v kariéře Jaromíra Jágra, Karolíny Plíškové a úspěšných manažerů velkých firem. V rozhovoru mluví například o tom, proč znát svůj vnitřní svět a v čem tkví problém dnešní svobodné společnosti.
Populární sociální síť Instagram oznámila nová pravidla pro zveřejňování reklam na plastické operace a přípravky na hubnutí. Některé z nich se nově nebudou zobrazovat dospívajícím uživatelům. Právě ti jsou podle mnohých psychologů nejzranitelnější a dopad podobných příspěvků na jejich zdraví bývá nejhorší.
Internet propojil celý svět do globální vesnice, ve které na lidi proudí tolik podnětů, že je nestíhají vstřebávat. Proto se čas od času potřebují od všeho povyku odpojit, sbalit si krosnu a zmizet do míst, kde lišky dávají dobrou noc. Proč lidské mysli útěky do divočiny tak prospívají a proč Češi nedělají víc, aby přírodu chránili, vysvětluje v rozhovoru pro Aktuálně.cz psycholog Jan Krajhanzl.
Uchazeči dnes při pracovních pohovorech mezi svými silnými stránkami zmiňují perfekcionismus a zaměstnavatelé kladou důraz na umění sebeprezentace. Jak ale upozorňuje kouč a firemní konzultant Petr Pražák (52), někteří perfekcionisté pod vnější fasádou člověka, kterého nic nerozhodí, skrývají paralyzující strach ze selhání. Ten může vznikat důrazem, který současná společnost klade na úspěch a výkonnost, a sociální očekávání se podle Pražáka posouvají i v rovině partnerských vztahů. "Už nestačí, aby muž uživil rodinu. Mnohé ženy požadují, aby měl skvělou práci, sportovní postavu a zároveň uměl partnerce v pravou chvíli naslouchat," říká vystudovaný psychoterapeut v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Sebepoškozování začíná na sociálních sítích, na Instagramu se srovnáváme se svojí představou o realitě jiného člověka, kterou neznáme. Je nesmyslné vyčítat si, že se děje něco, co nemůžu ovlivnit, o emocích a pocitech nemluvíme, o sexu ano, protože sex známe z filmů, říká terapeut Martin Zikmund. Dodává, že děti chápou známky jako něco úplně o ničem, ale rodiče to vyžadují. Je zbytečné stresovat se kvůli známkám, na které se jich nikdy nikdo nezeptá. Děti máme brát jako partnery, ne podřízené.
Nová studie amerických vědců napovídá, že heslo "jste to, co jíte" může platit. Výzkumníci mluvili se vzorkem dospívajících, aby zjistili, jestli netrpí depresí, a následně analyzovali jejich moč. Výsledky ukázaly, že depresivní teenageři mají v moči hodně sodíku, který se vyskytuje ve fast foodu, a málo draslíku, na nějž je bohatých mnoho druhů ovoce a zeleniny.
Chceme být dokonalé matky, ale mateřská láska často nenaskočí automaticky. Já se bála všeho a čtyřicetkrát denně volala manželovi, moje stavy se zhoršovaly a pomohl mi až psychiatr, říká Veronika Kubrichtová, zakladatelka organizace Úsměv mámy, která poskytuje podporu matkám s poporodními úzkostmi. Dodává, že poporodní depresí trpí každá pátá žena a systémová péče u nás moc nefunguje, matky se mohou setkávat s nepochopením okolí. Poporodní deprese prý dopadá i na muže, kteří musí rodinu zajistit.
Lidé, kteří mají děti, bývají ve starším věku šťastnější než ti bezdětní, ovšem jen za předpokladu, že už jejich potomci opustili rodné hnízdo. Přišli na to výzkumníci z univerzity v německém Heidelbergu. Dospělí potomci, kteří už bydlí sami, dělají rodiče spokojenější, protože jim v případě potřeby nabízí pomocnou ruku a mluví s nimi o jejich starostech.
Studie anglických výzkumníků ukázala, že sociální sítě mohou negativně ovlivňovat duševní zdraví dospívajících pouze zprostředkovaně. Teenageři totiž kvůli jejich používání upozaďují spánek a fyzické aktivity a zároveň se prostřednictvím těchto komunikačních platforem častěji setkávají s šikanou.
Dítěti se musí smrt blízkého člověka vysvětlit, děti mají strach z neznámého a neumí si smrt představit. Nikdy by se jim nemělo říkal, že mrtví spí, děti si pak myslí, že usnout znamená umřít. Často si dávají smrt blízkého za vinu, že kdyby například méně zlobily a víc pomáhaly, nestalo by se to. U dvouletého dítěte může být úzkost mnohem větší než u desetiletého, protože neumí formulovat otázky. Každá rodina je v tomto individuální, ale musí to řešit společně, říká Sylvie Stretti, terapeutka a ředitelka Poradny Vigvam, která se zabývá krizovou terapií pro děti po ztrátě někoho blízkého. Podle ní děti na pohřeb patří.
„Optimismus je opium lidstva,“ píše Milan Kundera v románu Žert. Psycholog Patrik Procházka (27) takové opium zřejmě užívá v koňských dávkách. Přestože se při přesunu z místa na místo neobejde bez vozíku, bere to jako svou výjimečnost a s oblibou říká, že si s sebou všude nosí vlastní židli. V době, kdy si čím dál mladší lidé procházejí depresí nebo syndromem vyhoření, Patrik budí dojem, že se se všemi životními výzvami dokáže poprat jen vlastním odhodláním. „Když lidem říkám, že jsem za vlastní židli rád, protože se díky ní z kopce pohybuju rychleji než Usain Bolt, mají někteří z nich pocit, že na ně ten optimismus jenom hraju. Tak to ale není,“ říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Neupřímnost se stala součástí naší kultury. Lže se v politice, v byznyse i v médiích. Lhaní, předstírání a zatajování jsme přijali jako normu v naší každodenní komunikaci. Na začátku si řekneme, že jedna malá milosrdná lež nebo jeden falešný úsměv nás nic nestojí. Většinou to dopadá tak, že s lidmi, které jsme dříve měli rádi, nebo dokonce milovali, si najednou nemáme co říct, říká psycholog a terapeut Sebastian James v DVTV Apel.
