Nová studie amerických vědců napovídá, že heslo "jste to, co jíte" může platit. Výzkumníci mluvili se vzorkem dospívajících, aby zjistili, jestli netrpí depresí, a následně analyzovali jejich moč. Výsledky ukázaly, že depresivní teenageři mají v moči hodně sodíku, který se vyskytuje ve fast foodu, a málo draslíku, na nějž je bohatých mnoho druhů ovoce a zeleniny.
Chceme být dokonalé matky, ale mateřská láska často nenaskočí automaticky. Já se bála všeho a čtyřicetkrát denně volala manželovi, moje stavy se zhoršovaly a pomohl mi až psychiatr, říká Veronika Kubrichtová, zakladatelka organizace Úsměv mámy, která poskytuje podporu matkám s poporodními úzkostmi. Dodává, že poporodní depresí trpí každá pátá žena a systémová péče u nás moc nefunguje, matky se mohou setkávat s nepochopením okolí. Poporodní deprese prý dopadá i na muže, kteří musí rodinu zajistit.
Lidé, kteří mají děti, bývají ve starším věku šťastnější než ti bezdětní, ovšem jen za předpokladu, že už jejich potomci opustili rodné hnízdo. Přišli na to výzkumníci z univerzity v německém Heidelbergu. Dospělí potomci, kteří už bydlí sami, dělají rodiče spokojenější, protože jim v případě potřeby nabízí pomocnou ruku a mluví s nimi o jejich starostech.
Studie anglických výzkumníků ukázala, že sociální sítě mohou negativně ovlivňovat duševní zdraví dospívajících pouze zprostředkovaně. Teenageři totiž kvůli jejich používání upozaďují spánek a fyzické aktivity a zároveň se prostřednictvím těchto komunikačních platforem častěji setkávají s šikanou.
Dítěti se musí smrt blízkého člověka vysvětlit, děti mají strach z neznámého a neumí si smrt představit. Nikdy by se jim nemělo říkal, že mrtví spí, děti si pak myslí, že usnout znamená umřít. Často si dávají smrt blízkého za vinu, že kdyby například méně zlobily a víc pomáhaly, nestalo by se to. U dvouletého dítěte může být úzkost mnohem větší než u desetiletého, protože neumí formulovat otázky. Každá rodina je v tomto individuální, ale musí to řešit společně, říká Sylvie Stretti, terapeutka a ředitelka Poradny Vigvam, která se zabývá krizovou terapií pro děti po ztrátě někoho blízkého. Podle ní děti na pohřeb patří.
„Optimismus je opium lidstva,“ píše Milan Kundera v románu Žert. Psycholog Patrik Procházka (27) takové opium zřejmě užívá v koňských dávkách. Přestože se při přesunu z místa na místo neobejde bez vozíku, bere to jako svou výjimečnost a s oblibou říká, že si s sebou všude nosí vlastní židli. V době, kdy si čím dál mladší lidé procházejí depresí nebo syndromem vyhoření, Patrik budí dojem, že se se všemi životními výzvami dokáže poprat jen vlastním odhodláním. „Když lidem říkám, že jsem za vlastní židli rád, protože se díky ní z kopce pohybuju rychleji než Usain Bolt, mají někteří z nich pocit, že na ně ten optimismus jenom hraju. Tak to ale není,“ říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Neupřímnost se stala součástí naší kultury. Lže se v politice, v byznyse i v médiích. Lhaní, předstírání a zatajování jsme přijali jako normu v naší každodenní komunikaci. Na začátku si řekneme, že jedna malá milosrdná lež nebo jeden falešný úsměv nás nic nestojí. Většinou to dopadá tak, že s lidmi, které jsme dříve měli rádi, nebo dokonce milovali, si najednou nemáme co říct, říká psycholog a terapeut Sebastian James v DVTV Apel.
Masarykova univerzita přichází s psychologickou studií Jak to mají mámy, která zachycuje podobu mateřství v první polistopadové generaci matek. Vědkyně vycházejí ze zkoumaného vzorku 1200 respondentek, jež vyrostly nebo se již narodily po revoluci v roce 1989. Dnešní matky mají podle studie tendenci více kojit, více se dělit o péči s otci, více pracovat a místo trestání se spíše s dítětem domluvit. Výzkum si všímal i společenského tlaku na matku ze strany sociálních sítí či mobilu coby hračky pro batolata. Hlavní zachycené trendy jsme probrali se spoluautorkou studie a psycholožkou Zuzanou Masopustovou z Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny na Fakultě sociálních studií.
Jaké pohlaví by asi mělo město? Co za zvíře by bylo? A jak moc nás ovlivňuje? Tyto otázky si položili autoři polského dokumentu s názvem Diagnóza. Prostřednictvím příběhů několika obyvatel třetího největšího polského města tvůrci ukazují, jak jejich osudy prostupují celou metropolí. Ta dříve platila za industriální centrum Polska a dnes se pomalu mění na kulturní středisko. Film promítá festival Elbe Dock, který začíná v úterý v Ústí nad Labem.
Týraných mužů je mnohem víc, než říkají statistiky, podle některých výzkumů až 38 procent. Přiznat, že jsem obětí násilí ze strany někoho blízkého, je extrémně těžké, naše kultura není nastavena na to, že muž je ten, komu je ubližováno. Týrání začíná, když ztrácíte kontrolu, začínáte dělat věci ze strachu. V případě mužů se jedná především o psychický teror a lehčí formy fyzického násilí, říká Zuzana Chomová z Intervenčního centra. Rozhovor byl natočen v rámci festivalu Mezi ploty.
Lidé po celém světě jsou nyní smutnější, naštvanější a vyděšenější než kdykoli dříve. Míra všech tří pocitů v roce 2018 oproti minulým letům narostla. Poukázal na to globální výzkum emocí, který pravidelně přináší Gallupův ústav. Nejnegativněji naladěné jsou v současnosti středoafrické státy a nejpozitivněji zase uvažují obyvatelé některých zemí Latinské Ameriky.
Propojení mozku, těla a psychiky nejde oddělit, dnes neléčíme pacienta, ale diagnózy. Střevní bakterie přímo ovlivňují duševní stav, naše psychické rozpoložení, když budeme myslet dlouhodobě negativně, může to vést k celé řadě nemocí, říká Radek Ptáček, profesor lékařské psychologie. Dodává, že žijeme v nadbytku všeho, jsme vrženi do informační doby a nejsme na to připraveni. Je nutné jasně odlišit čas, kdy pracuju a odpočívám, mozek potřebuje vědět, že je odpojen, dodává.
Hubená mladá žena s hnědými vlasy zastřiženými do mikáda. Kromě tajemného smutku v očích na ní není poznat, že by za sebou mohla mít nějaké životní trauma. Přesto před čtyřmi lety po těhotenství spadla do pasti alkoholu, ze které se vyhrabala až necelý rok zpátky. O své závislosti a tom, co jí předcházelo, se dnes 27letá Michaela Duffková svěřuje na úspěšné facebookové stránce Zápisník alkoholičky. Svou identitu blogerka poprvé odhalila v rámci kampaně Suchej únor na akci FuckUp Night v pražském kině Lucerna.
Hra Fortnite je úspěšná i proto, že na ní vzniká závislost snadněji než na jiných hrách, je rychlá a akční a navíc zdarma, tak si ji každý může stáhnout, chodí ke mně teenageři, kteří mají potřebu o hře mluvit, vytvořila se kolem ní subkultura. Být ve Fortnite dobrý je vysoká hodnota pro ty, kdo to hrají, dá se tam dostat na špičku, neplatí ale, že děti, co hrají počítačové hry, jsou pak agresivnější, říká psychoterapeut Jan Kulhánek. Dodává, že hry by neměly být hlavním zdrojem zábavy pro nikoho, zvyšuje to jejich toxicitu, vypnou pozornost pro cokoliv jiného.
Reklama Gillette mě neuráží, ale může to být problém ve chvíli, kdy začne muže a ženy stavět proti sobě. V mužích začne vyvolávat neopodstatněný pocit viny, mohou mít pocit, že by se měli stydět za to, že jsou muži. Překračuje se tady určitá hrana, může to způsobit nárůst stupidního machistického extremismu, říká Cyril Höschl, psychiatr a ředitel Národního ústavu duševního zdraví. Větší problém mužské populace je prý nárůst neplodnosti, a zhoršení kvality spermií. Tendence extrémního nepřátelského feminismu, který vytváří z mužů nepřátele, funguje jako psychická kastrace, vzrušené feministky rozhodně nejsou holky k pomilování, dodává.
Každý má občas v práci špatný den, ale dlouhodobý stres v zaměstnání se může vážně odrazit na zdravotním stavu člověka. Profesor Jeffrey Pfeffer ze Stanfordovy univerzity, který se dlouhodobě zabývá metodami managementu v pracovních organizacích, ve svém výzkumu zjistil, že špatné vedení a šéfové ve firmách bývají příčinou až osmi procent zdravotních potíží obyvatel Spojených států ročně. Americký server Huffington Post nyní ve spolupráci s týmem profesora Pfeffera zveřejnil seznam nejčastějších příznaků nadměrného pracovního stresu včetně několika tipů, jak s ním bojovat. Podívejte se.
Režisér Petr Zelenka (51) sedí na pohodlném polstrovaném křesle v kavárně na pražské Letné a vypráví historku ze zákulisí seriálu Terapie, jehož třetí řadu teď vysílá stanice HBO. „Podobné křeslo má v seriálu Karel Roden, ale museli jsme projít tak pět obchodů, než jsme našli to pravé. Karel totiž ze všech sklouzával dolů, až jsme konečně objevili jedno, ve kterém zůstal úplně přilepený,“ směje se spoluautor úspěšného seriálu z psychologického prostředí. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví Zelenka také o svém připravovaném filmu Modelář a obavách z odvrácené strany kapitalismu.
Slyšet hlasy není schizofrenie, hlasy vás nesmí omezovat, důležitý je vztah s hlasem, když nás hlas omezuje, má nad námi kontrolu, to může být problém. Ale někdo hlas zcela integruje do svého života. Slyšení hlasů je psychická realita, když člověk slyší hlas, oblasti důležité pro řeč a slyšení v mozku fungují stejně, jako když hlas slyšíte reálně. Dvě třetiny lidí slyší hlasy a nikdy se nedostaly k lékaři, říká Adi Hasanbašić, psycholog a zakladatel svépomocné skupiny Hearing Voices. Dodává, že hlasy často vznikají z traumat v dětství, objevují se v kontextu našeho životního příběhu a mají nějaký smysl. Terapeut může mluvit přímo s hlasy, někdy s nimi i vede dialog, dodává.
Zkuste si představit, že každému upřímně říkáte, co si o něm myslíte. Brzy by vám nezbylo moc přátel, hlavně těch, co by vám s klidem svěřili tajemství o svém životě. Vždyť ani děti nevychováváme k upřímnosti. Od malička se setkáváme s tím, že lidé kolem nám říkají různé polopravdy a drobné lži. Často proto, že to s námi myslí dobře. Pokud sami lžete, nechtějte po dětech, aby byly pravdomluvné a netrestejte je za každou lež, říká psycholožka Lenka Mynaříková v DVTV Apel.
Dnes je z ní pohledná mladá slečna. Když se ale narodila, tak její matce lékaři oznámili, že má chlapečka. „Vzpomínám si, jak jsem se v dětství koupala a uvažovala o tom, že ta věc mezi mýma nohama ke mně nepatří. Často jsem brečela a říkala si, že v hloubi duše vím, že jsem holka,“ začíná své vyprávění studentka psychologie Denise Konečná (24). O svém příběhu mluvila na letošním ročníku konference TEDxPrague.
