Svět si připomíná dvacáté výročí teroristických útoků z 11. září 2001. Karel Randák, který tehdy působil jako šéf operativy české zahraniční rozvědky, v rozhovoru popisuje, že Česko ani další země neměly zpravodajské informace, že se tak obrovský úder chystá. Náznaky tu ale byly. "Varování, abychom se kvůli terorismu konečně probudili, ale přicházela dlouho a opakovaně," upozorňuje.
Filmové drama, které právě vzniká a v němž hrají Martin Hofmann, Ondřej Vetchý či Michal Dlouhý, odkrývá motivy čs. legionářů v Rusku, proč do legií vstupovali, i když je znovu pohltila válečná vřava, co je drželo při životě v nekonečné Sibiři či proč nepřišli o rozum ani při nevídaných krutostech bolševiků. I o tom je mimochodem VI. manifestační sjezd legií se sobotním pochodem Prahou.
Kniha historika Angela Nikolova "Žhavé léto 1968", která pojednává o roli Bulharska během okupace Československa, vyvolala v jeho rodné zemi vyhrocené reakce. Na okupaci se tehdy podílely i bulharské pluky a řada lidí proti tomu protestovala. "Knihu odmítli především ti, kdo se okupace zúčastnili jako velící důstojníci," řekl nyní v Praze při představení českého překladu Nikolov.
Příbuzné vojáků, kteří zahynuli v Afghánistánu, v těchto dnech sužuje otázka: Nebyla oběť našich nejbližších zbytečná? "Dost je to trápí," přiznává válečný veterán Miloš Prášil, který je s pozůstalými po svých kamarádech v kontaktu. "O smyslu oběti svých manželů či synů většinou nepochybují. Odvedli tam obrovský kus práce. Afghánistán už nebude takový, jako když tam řádila al-Káida," dodává.
Před čtrnácti lety ho v Afghánistánu zavalila lavina. Přišel přitom o nejbližšího kamaráda a dalšího ztratil při sebevražedném útoku teroristů. Válečný veterán Miloš Prášil nyní po dobytí Kábulu Tálibánem vnímá i sílící pocity zmaru těch, jimž v Afghánistánu padli manželé, tátové, synové či bratři. "Avšak všichni, s nimiž jsem ve styku, přesto věří, že oběť jejich nejbližších nebyla marná," říká.
"Přesně o půlnoci 21. srpna 1968 jsem překročil hranici Československa. Jako podle švýcarských hodinek," vzpomíná polský podplukovník ve výslužbě Henryk Wrona. Tehdy jel v čele 11. tankové divize a hranici v Lubawce překročil při invazi pěti armád států Varšavské smlouvy jako první polský tankista. Projekt Paměť národa přináší spolu s Aktuálně.cz svědectví tehdejších polských vojáků.
Od 21. srpna až do začátku listopadu 1968 okupovalo Československo 28 tisíc polských vojáků. S tímto počtem se Poláci dostali hned na druhé místo jednotek Varšavské smlouvy - sovětských vojáků tehdy do Československa vkročilo až 350 tisíc. O polské účasti svědčí unikátní dobové fotografie polských vojenských pamětníků i archivní dokumenty.
U libereckého pomníku devíti obětem sovětské okupace z 21. srpna 1968 drží pietu Petra Erbanová s Petrem Šídou. I oni jsou oběti, třebaže přežili divokou střelbu okupantů. Doživotní následky z těžkých zranění se v nich mísí s trýznivými psychickými traumaty. I po 53 letech. "Stojím u pomníku a znovu to celé prožívám. I tu zběsilou palbu Sovětů do nás a všude kolem," svěřuje se Petra Erbanová.
Tato fotogalerie o srpnových událostech 1968, a s ní související reportáž, vznikla tak trochu kvůli oprávněným výtkám pamětníků, podle nichž je na okupaci Československa pohlíženo většinou jen "pražskýma očima". V Liberci, Jičíně či Košicích se navíc i podle historiků odehrávala obdobná dramata. Svědčí o tom i v Liberci devět zastřelených či sutinami domů zasypaných lidí a 48 těžce zraněných.
Koaliční vojáci splnili v Afghánistánu úkoly do puntíku. Selhali ale politici, kteří chtěli do země exportovat demokracii a západní způsob života, hodnotí v rozhovoru pro Aktuálně.cz bezpečnostní analytik a poradce Milan Mikulecký, který působí na Blízkém východě. "Nejvíc na kolaps v Afghánistánu doplatí Evropa," míní.
Vojenský lékař Jindřich Sitta v Afghánistánu v roce 2002 velel české polní nemocnici, při misi by se neobešel bez pomoci místních tlumočníků. Ti jsou nyní, kdy na síle nabírá Tálibán, v ohrožení života.
Protiteroristická jednotka policie URNA a elitní zásahové jednotky potřebují akutně dozbrojit špičkovou výzbrojí, v opačném případě bude zásadně ohrožena jejich akceschopnost. Že se tak může stát, varuje v rozhovoru pro Aktuálně.cz poslanec Pavel Růžička (ANO), člen Výboru pro bezpečnost. Upozorňuje i na nepřípustné tlaky lobbistů a nešťastná rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.
"Je až neuvěřitelné, jaké obtíže volyňští Češi zvládli, co vše vybudovali a že je nezlomil německý nacismus, ukrajinský nacionalismus ani komunismus. Ze všech hrozných ran se vždy vykřesali. Nikdy se nevzdávali a drželi při sobě," říká v rozhovoru s Aktuálně.cz historička Dagmar Martinková. I o tom je její nová kniha Na pozvání cara. V Česku dnes žije minimálně 300 tisíc potomků volyňských Čechů.
Stále málo známé a tragické osudy Čechů, kteří v předminulém století osídlili na pozvání ruského cara Alexandra II. ukrajinskou Volyň, mapuje ve zkratce fotogalerie Aktuálně.cz. Do Československa se jich po druhé světové válce vrátilo kvůli perzekucím komunistů a ukrajinských nacionalistů 40 000. Dnes v Česku žije minimálně 300 tisíc jejich potomků. Včetně těch, kteří se vrátili po pádu komunismu.
Válečný incident mezi parašutistou skupiny ZINC Arnoštem Mikšem a protektorátními četníky Františkem Ometákem a Václavem Komínkem považují historici za jednu z nejparadoxnějších tragédií během války na českém území. Na konci tohoto příběhu byl František Ometák definitivně očištěn ze spolupráce s nacisty.
Strážmistr František Ometák byl vlastenec, za druhé světové války pomáhal lidem pronásledovaným gestapem, přesto paradoxně zahynul v přestřelce s čs. parašutistou Arnoštem Mikšem. Nacistická propaganda i proto vojáky zahraničního odboje označovala za vrahy českých lidí. Ostatky Františka Ometáka byly v pátek znovu uloženy do hrobu. "Čest tvé památce," vzdal mu hold René Černý z policejního muzea.
Měl bolesti, ale ještě větší vůli být lidem prospěšný. A proto si nikdy nestěžoval. Vědecky pracoval i v bezmála sto letech. Pozoruhodná je i jedna z jeho posledních vědeckých prací zveřejněná v časopise Česká neurologie a neurochirurgie. Pokud je tedy někdo celebritou, tak jí byl i profesor Vladimír Beneš nejstarší.
Alžbětu Doležalovou, která přežila vyvraždění Lidic, nelze vinit z udání její židovské podnájemnice Štěpánky Mikešové. Shodli se na tom experti renomovaných historických ústavů, univerzit či muzejních a památkových institucí. Opačného názoru je pouze brněnská Univerzita obrany. Závěry předních tuzemských i zahraničních historiků zveřejňuje nyní na svém webu Památník Lidice.
Dopravní nehody, rvačky v hospodě, kšeftování s benzínem - jen některé z projevů mnohdy nepříjemného soužití se sovětskými vojáky. Čechoslováci vedle nich žili třeba v Mladé Boleslavi, Vysokém Mýtě nebo Frenštátu pod Radhoštěm.
Srpnová okupace 1968 byla málo vídanou nespravedlností. Potupa. Šlo o zradu, jakou historie nepamatuje. Historika Prokopa Tomka ale přesto dnes více zajímá doba "mezi". Doba mlčení, rezignace, deziluze a snad i smíření se s pobytem okupantů a soužití s nimi mezi léty 1968 a 1991. "Je to stále málo popsané téma," říká v rozhovoru k 30. výročí odchodu sovětských vojsk z Československa.
