Michael Kocáb začátkem května uvedl do kin film Symphony Bizarre, který zachycuje dosud největší koncert Pražského výběru. Po premiéře se ale myšlenkami vrátil k válce na Ukrajině, která mu nedá spát a kvůli níž odložil rozhodování o kandidatuře na prezidenta. V rozhovoru upozorňuje, že protitotalitní texty jeho kapely sedí i na současnost a že se bývalým komunistům v době ruské invaze nedá věřit.
Miloval jsem impérium. Už není a můj život je teď šedivý, praví první. Rusko může být jedině velké a mocné, nebo nebýt, dí druhý. Rusové jsou Bohem vyvolený národ, tvrdí třetí. Nejsou to hlasy vyhecované současnou propagandou a válkou na Ukrajině: to jsou výpovědi, které už na přelomu tisíciletí sesbírala spisovatelka Světlana Alexijevičová.
I po více než třiceti letech od pádu komunistického režimu zůstává Klement Gottwald čestným občanem Liberce nebo Svitav. Stejně jako nacista Konrad Henlein. Odebrání jim ale zatím nehrozí. Města tvrdí, že nechtějí zasahovat do historie. Naproti tomu České Budějovice kvůli podpoře války na Ukrajině odebraly poctu ruské poslankyni Valentině Těreškovové. Praha to plánuje s maršálem Ivanem Koněvem.
Jiří Louda prošel protinacistickým odbojem, komunistickým vězením i normalizačním ponižováním. Jeho dílo dnes zná úplně každý Čech i mnoho světových státníků.
Kateřina Tučková, autorka bestselleru Žítkovské bohyně, vydala román Bílá Voda. Na příběhu o řeholnicích, které v 50. letech minulého století čelily totalitnímu bezpráví, pracovala deset roků. „Nejmladší řeholnice byly umístěny do továren a mladíci byli ponoukáni, aby je svlékli z roucha a převedli do civilu, často i násilnou cestou,” líčí autorka.
„V průběhu let jsem rozkrývala další vrstvy toho, co se tehdy v Československu dělo. Nejmladší řeholnice byly umístěny do továren a mladíci byli ponoukáni, aby je svlékli z roucha a převedli do civilu, často i násilnou cestou,” líčí spisovatelka Kateřina Tučková, která vydala dlouho očekávaný román Bílá Voda. Pracovala na něm deset let.
Nakladatelství Paseka pokračuje v edici Velké dějiny zemí Koruny české, největším projektu české historiografie. Historik Jiří Pernes se v nově vydané knize věnuje letům 1948 až 1956. Zabývá se vznikem exilu, studenou válkou, militarizací Československa, válkou v Koreji, politickými procesy nebo událostmi po smrti Stalina a Gottwalda.
Radní Prahy 3 začátkem dubna odsouhlasili záměr přejmenovat Koněvovu ulici, souhlasí s tím i odborná komise magistrátu. Kromě Prahy mají ulici pojmenovanou po tomto sovětském maršálovi v dalších více než deseti městech. Aktuálně.cz zjišťovalo, zda také plánují změnu. Nikde se k ní ale nemají. "Když jsme se ptali lidí, každý říkal, ať to necháme tak, jak to je," uvádí starosta severočeského Dubí.
Úspěšného podnikatele vytáčí, že jeho dcera brojí proti kapitalismu, a tak ji vezme na zájezd do komunismu, aby se poučila z historie. Z bizarního výletu za politickými procesy a frontami na maso se ale v dystopickém románu Opona stane past. Spisovatel Ondřej Hübl v rozhovoru vysvětluje, proč by levicoví aktivisté jeho knihu radši ani neměli číst a proč mu sdílená ekonomika připomíná znárodňování.
Karel Gott si za svého života tak úzkostlivě střežil vlastní mediální obraz, že o něm většina jeho biografií mluvila jen v dobrém. Hudební publicista Pavel Klusák, čerstvý držitel ceny Magnesia Litera, ve své knize Gott: Československý příběh nabízí kritičtější pohled. V rozhovoru mluví o zpěvákově marné snaze zůstat mimo politiku, komplikovaném vztahu s otcem i angažmá v západním Německu.
„Věkový rozdíl mezi námi není to zásadní. Zásadní je to, že je děda komunista a na věci týkající se politiky máme úplně odlišný názor. To největší dobrodružství jsem si vezla s sebou,” říká novinářka Michaela Janečková, která po smrti babičky vymyslela pro svého dědu jako rozptýlení cestu na Kubu. Zážitky pak sepsala do knihy Třešně v rumu.
Spisovatelka Kateřina Tučková strávila deset let s osudy řádových sester, které v internačních klášterech a vězeních vzdorovaly nejen komunistickému režimu, ale i církevní hierarchii. Koncem dubna vydává dlouho očekávaný román Bílá Voda a těší se, že si dá od psaní aspoň do září pohov. V rozhovoru popisuje, za jakých okolností se za totality ženy světily na kněze i proč se sama nestala katoličkou.
Tak tohle jsem opravdu nečekal, pravil po vzoru Karla Gotta novinář Pavel Klusák. Jeho publikace o nejznámějším českém zpěvákovi v neděli večer získala hned dvě ceny Magnesia Litera. Včetně té hlavní pro knihu roku.
Zatímco na souborné dějiny komunistické StB ještě čekáme, objevují se alespoň životopisné studie o jejích protagonistech. Jako právě vydaná biografie, v níž historik Prokop Tomek líčí život Miroslava Picha-Tůmy. Zločince, kterého přinejmenším od let 1968 až 1969, kdy stanul před soudem, obestírala temná legenda. Tomkova kniha, postavená na archivních dokumentech, ji uvádí na pravou míru.
Mohlo by se zdát, že Simona Bohatá jako kojenec pila mléko z lahváče a pražské fabriky vymetala od chvíle, kdy se naučila chodit. V románu Klikař Beny popisuje dělnické reálie normalizačních 80. let minulého století tak živě, až má čtenář pocit, že sám oblékl montérky.
Skladatel Jan Kapr do hudby doslova spadl, naznačuje úvod dokumentární filmové opery Kaprkód. S toho času ambiciózním šestnáctiletým gymnastou se v tělocvičně utrhly kruhy a pád měl za následek doživotně necitlivé nohy. Všestranně nadaný chlapec se proto začal věnovat svému druhému talentu: hudbě.
Do sebe uzavřený režim, přesvědčený o vlastní výjimečnosti. Budoucnost vidí v soběstačnosti a masivním zbrojení, tvrdě stíhá každého, kdo nesouhlasí s oficiální linií. Ne, nemluvíme o současném Putinově Rusku, nýbrž Albánii za časů Envera Hodži. Zdejší snad až středověký komunismus připomíná polská reportérka Malgorzata Rejmerová v knize nazvané Bláto sladší než med.
Komunistický ideolog Ladislav Štoll nepatří k pozitivním osobnostem české historie. Jeho život je ale perfektním promítacím plátnem, na kterém se dají ukázat mnohé brutální zvraty zdejší kultury ve 20. století.
Dobu dnes charakterizuje návrat pojmů, které jsme již dávno vyhostili z všedních životů: pandemie, válka… a mohli bychom dodat i cenzura. Ta u nás sice nehrozí, ale v Rusku během několika dní z veřejného prostoru vymýtila prakticky všechny neschválené informace a zakázané názory. Nová kniha novináře Davida Klimeše připomíná, jak u nás fungovala před listopadem 1989.
