Jan Gazdík

Moje články

Čeští legionáři v Rusku? Nenáviděni i respektováni. Po 100 letech se nic nezměnilo

Putovat křížem krážem Ruskem je vždy velké dobrodružství. A dvojnásob to platí, pokud se poutník vydá po mizejících stopách čs. legionářů. Jsou sto let staré a v Rusech stále vyvolávají vášně: málo vídanou nenávist, respekt k tomu, co tehdy Čechoslováci v boji za republiku dokázali, a někdy i nepokrytý obdiv... především u mladých, bolševismem nepoznamenaných, lidí. I cesta reportéra Aktuálně.cz na Ural byla důvodem k připomenutí celosvětového Dne veteránů a Dne vzpomínek, kdy bylo před sto lety, 11. listopadu 1918, podepsáno příměří mezi Spojenci a Německem. Na západní frontě tím skončila 1. světová válka. A Českoslovenští legionáři v Rusku, Itálii a Francii k míru podstatně přispěli.

Viděl jsem tisíce nepohřbených těl a přežil peklo v Normandii, líčil veterán Knorr

Fascinující příběh Miloše Knorra dává odpověď na otázku, proč si i po sto letech od konce první světové války připomínat 11. listopad 1918, kdy bylo uzavřeno příměří, jako Den veteránů a vzpomínek. Před sto lety totiž tato tradice i vznikla. Miloš Knorr bojoval proti nacistům jako důstojník britské armády i proti komunistům ve službách americké vojenské zpravodajské služby CIC.

Obrazem: Neobyčejný příběh Miloše Knorra, který si vyřídil účty s nacisty i komunisty

Miloš Knorr patřil k lidem, který se zásluhami v boji proti nacismu a komunismu nikdy nevychloubal. Nebyl vidět v médiích, nevyběhával si frčky. S diktaturami bojoval proto, že nemohl jinak, a ne kvůli slávě. Dnes je tak veřejnosti téměř neznámý. Zásluhou Paměti národa, která s Milošem Knorrem natočila nedlouho před jeho smrtí rozhovor, se tak můžeme o tomto pozoruhodném hrdinovi alespoň něco dozvědět - a nahlédnout do neobyčejného života válečného veterána, emigranta a poté i úspěšného amerického finančníka. Podobných neznámých hrdinů, kteří odcházejí či již odešli v zapomnění, jsou tisíce. Den válečných veteránů - 11. listopad - je příležitostí si je připomenout.

Foto: Křížem krážem Ruskem. Tady před sto lety legionáři bojovali za Československo

Ruská místa, kde před sto lety bojovali a umírali za republiku čs. legionáři (a po jejím vzniku 28. října 1918 ještě pak další dva roky), navštívila dosud nejreprezentativnější česká sestava: potomci legionářů, členové obce legionářské či náměstkyně ministra obrany Alena Netolická s experty svého týmu. A byla to týdenní, místy velmi emotivní a napínavá, mise. "Existenci našeho státu bereme jako samozřejmost, jenomže když stojíte u hrobu třiceti legionářů kdesi na Urale, bez jejichž oběti bychom tu možná nebyli, tak se vás to obrovsky dotkne. Člověka to změní," svěřuje se Dagmar Martínková, předsedkyně Sdružení Čechů z Volyně. Ve fotogalerii shrnujeme putování po stopách čs. legií v Rusku.

Reklama

Kroupa: Bývám zaskočen, kolik bolesti a násilí lidé zažili ve válce i v komunismu

Na odbojářku Marii Chalupovou nastoupili čtyři řezníci Státní bezpečnosti, a když je po několika hodinách doplnil pátý, zeptal se: "Už mluví?" Všichni byli z Marie Chalupové v šoku, protože nevydala při bití ani hlásku. Přestala mluvit, takže z ní nic nevytloukli. "Tohle mě úplně dostalo. Tato statečná žena zemřela teprve nedávno. V zapomnění. I proto se v Paměti národa snažíme, aby lidé nezapomínali," říká Mikuláš Kroupa v závěrečném desátém díle seriálu ke stoletému výročí vzniku Československa. S Aktuálně.cz ho připravovala právě Paměť národa.

Doba není zlá či špatná. Dělají ji lidé, říkal o cestě Československa Pavel Tigrid

Byl o rok a den starší než republika. Do jeho života se tak prolnuly její vzestupy i pády a sledoval a mentoroval ji až do jejího vstupu do EU. Pak dobrovolně odešel ze života. Pavlu Tigridovi, osobnosti protinacistického a protikomunistického exilu, je věnovaný předposlední díl seriálu Příběhy republiky, který připravuje Aktuálně.cz a Paměť národa.

Doba samizdatu? V Evropě se už dobrodružství nekoná a to je možná problém

"Z pohledu dnešního sedmnáctiletého člověka je to samozřejmě kravina věnovat se opisování knih. Jenže tenkrát byla jiná doba. Dávalo to smysl, jestliže k takovým textům oficiálně nebyl přístup, protože byly zakázané," vzpomíná na éru samizdatu Ivan Lamper, novinář, zakladatel a první šéfredaktor týdeníku Respekt. Právě lidem, kteří se podíleli na výrobě a distribuci zakázaných knih a hudby, patří další díl seriálu 100 let: Příběhy republiky, který připravuje Aktuálně.cz spolu s Pamětí národa.

V Afghánistánu padl při útoku na vozidlo české jednotky další voják, dva byli zraněni

Zranění vojáci byli letecky transportováni do vojenské nemocnice na základně Bagrám a jsou mimo ohrožení života.

Reklama

Proces s "vlasatci" stvořil Chartu 77. Na chodbě soudu se potkávali zástupci disentu

Koncerty nepovolených hudebních skupin a písničkářů přiváděly komunistické normalizátory k nepříčetnosti. V očích režimu byli nebezpečnými protistátními živly, takže je exemplárně trestal. V šestém díle seriálu ke 100. letům výročí vzniku republiky přináší Paměť národa ve spolupráci s Aktuálně.cz dosud nejpřesnější rekonstrukci případu, který stál za vznikem Charty 77 a vešel do historie jako "proces s Plastiky". Avšak i toto absurdní komunistické divadlo se mohlo konat jen díky okupaci armád států Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, jejíž padesátileté výročí si rovněž připomínáme.

Zpráva o zabití vraha českých vojáků neměla nikdy uniknout ven, shodují se experti

Armádní experti se shodují, že o akcích speciálních sil se obecně nemluví. Zpráva o smrti útočníka, který v Afghánistánu zabil tři české vojáky, je podle nich pozitivní, ale veřejnosti měla zůstat utajena.

Obrazem: Ve vzdušných bojích nad Anglií, u Dunkerque, Tobruku i v SSSR

I tato fotogalerie budiž protiváhou argumentům, jak zbaběle se Češi chovali v druhé světové válce. Jako jedni z mála měli jednotky v největších válečných ohniscích: Francii a Británii, na Středním východě i v Sovětském svazu. Jednalo se o desítky tisíc mužů a žen. Nacistům se navíc - na rozdíl od leckterých zemí - nikdy (a že se o to velmi snažili) nepodařilo zformovat z Čechů jednotku bojující za zájmy hitlerovského Německa.

Všude byly miny a krev, ale i štěstí ze záchrany raněných, říká lékařka od Dukly

Mimořádnou odvahu a nasazení projevovali za druhé světové války někteří řadoví čeští a slovenští vojáci jako například Bohumír Krézek či Gertruda Engelová. Představuje je třetí díl seriálu Aktuálně.cz ke 100 letům výročí vzniku Československa. Řada z těchto nenápadných hrdinů byla přitom za odvahu i hrdinství po válce "odměněna" komunistickými kriminály.

Reklama

Obrazem: Výročí 100. let Československa – normalizace a založení Charty 77.

Když filosof Jan Patočka organizoval v roce 1976 petici za propuštění "vlasatců" z kapely Plastic People nemohl tušit, že si tím podepisuje ortel. O rok později se Patočka stal jedním z prvních mluvčích Charty 77. Právě proces s Plastiky a tvrdé tresty, které je postihly, předcházel vzniku Charty. Občanské angažmá na obranu Plastiků, ale i v Chartě 77 ukrátilo ovšem Patočkovi život. Po vyčerpávajících mnohahodinových výsleších StB byl hospitalizován a krátce poté zemřel na mozkovou mrtvici. Patočkův pohřeb se stal významnou událostí protikomunistického odporu. Připomeňme si vrcholící normalizaci několika unikátními snímky z pohřbu Jana Patočky od Ondřeje Němce.

Obrazem: Amnestie z roku 1960 - věznění a propuštění

Komunistický režim poslal v padesátých letech minulého století do žalářů, uranových dolů či pracovních táborů desítky tisíc politických odpůrců - elitu národa, která stála u zrodu Československa a pak za něj po nacistické okupaci i bojovala. Režim se ji mnohaletým vězněním snažil zlikvidovat či alespoň vymazat z podvědomí lidí. I s přispěním projektu příspěvkové organizace Post Bellum - Paměť národa se mu to nepodařilo. Přinášíme fotogalerii životních osudů tří politických vězňů: Jiřího Stránského, Jitky Malíkové a Tomáše Sedláčka.

Historik o vyhánění z pohraničí: Henleinovci plivali do kočárků na malé děti Čechů

Češi, Židé a němečtí antifašisté byli v pohraničí v roce 1938 vystaveni hysterii a teroru. Dodnes přesně nevíme, kolik lidí bylo vyhnáno, tvrdí historik Jindřich Marek.

Československo se rodilo v chaosu a bez hranic. Přežilo jen díky otcům zakladatelům

28. října 1918. První světová válka ještě neskončila a už vznikl nový stát Československo. Historik Jiří Kovtun ten kalup přirovnal k chaosu na novém staveništi: nehotové byly instituce nové republiky a pochybná byla i loajalita velkých skupin obyvatelstva – Němců, Maďarů či Poláků. Byl to navíc stát s hranicemi, které teprve čekaly na definitivní zakreslení a mezinárodní uznání. Stát s ústřední mocí, která neměla pod kontrolou velké části území. Československo tak bojovalo o přežití od prvních dnů své existence, zvláště v letech 1918 až 1922. V prvním z deseti dílů seriálu ke 100. výročí vzniku Československa vám připomeneme důvody, proč nakonec nová republika přežila.

Reklama

Obrazem: Den, kdy se lidé přestali bát. Připomeňte si detaily událostí listopadu 1989

Surové zmlácení studentské demonstrace v listopadu 1989 na pražské Národní třídě bylo zlomovým okamžikem, kdy většině Čechoslováků už došla s režimem trpělivost a hlavně - přestali se bát. Připomeňte si tehdejší události v naší galerii.

Němci v pohraničí vraždili Čechy, unášeli Židy. Nechme sebemrskačství, říká historik

15. září 1938. Zemský úřad hlásí: "Štábní strážmistr Jan Heřmánek, doprovázený vojínem Laburdou, zastavil v Hoře Sv. Šebestiána o 1. hodině v noci podezřele chovajícího se cyklistu. Tento seskočil z kola a počal ihned střílet. Strážmistr Heřmánek byl zastřelen (ranou do úst ze vzdálenosti 1 kroku), vojín Laburda byl postřelen do břicha. Pachatel unikl, pohraniční orgány byly vyrozuměny…" Desítky podobných tragédií vyústily před 80 lety v září a říjnu 1938 ve vyhnání desetitisíců Čechů z Československého pohraničí - tedy i ze Slovenska či Podkarpatské Rusi.

Foto: Fanatické Němky, masakry a uprchlické tábory. Tak vyháněli Čechy z pohraničí

Má vůbec cenu připomínat vyhnání Čechů z československého pohraničí, Slovenska či Podkarpatské Rusi v roce 1938? Zabývat se terorem zfanatizovaného Freikorpsu a kazit česko-německé vztahy rozdmýcháváním nejtemnějších lidských pudů? "Pokud se z toho nepoučíme, můžeme se znovu dočkat něčeho podobného. Jde o varování nejen pro Čechy a Němce, ale i jiné evropské národy," říká historik Jindřich Marek.

Obrazem: Doba samizdatu a disidentů 80. let. Poláci nás učili bojovat, vzpomínají

Alexandr Vondra o distribuci samizdatu: "Rozuměl jsem mapám, takže mně Poláci předávali kódy míst, kde se máme setkat. Do těch kopců na hranicích jsme pak nosili batohy nacpané literaturou. S Poláky jsme si je vyměnili a šli zase dolů. Kontakt s nimi jsme potřebovali. Oni nás učili bojovat. Lidé v Československu byli předpos*aní. Zato Poláci měli v sobě étos bojovníků, inspirovali nás. Jejich texty jsme překládali a k dalším jsme se chtěli dostat. A to byl důvod, proč jsme se s nimi na hranicích tajně scházeli. Vozili nám své texty, knížky i tiskařské stroje. Pro Poláky bylo naprosto zásadní, aby v této části Evropy padl bolševik. A právě tohle byl způsob, jak s nimi spolupracovat."

Reklama

Reklama