Rozklad institucí, neudržitelné dluhy. Babišova vláda míří odstrašující slovenskou cestou
Čtěte e15 v Googlu přednostně
Nastavte si e15 jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Vláda Roberta Fica demontovala kdysi ambiciózní reformní program, který Slovensko nabudil.
- Země oslabila nezávislost soudů, policie i médií. A stále rychleji se zadlužuje.
- Slovenský případ je varováním pro Česko. Vláda Andreje Babiše přitom některé Ficovy kroky následuje, píše businessový newsletter 11am.
Skupina ekonomů včetně Darona Acemoglua před dvěma lety dostala Nobelovu cenu za výzkum, který jasně potvrdil, že dlouhodobou prosperitu země nejlépe zajistí právní stát s funkční dělbou moci a nezávislými soudy. Příkladem toho, co se stane při oslabování těchto institucí, je v posledních letech Slovensko.
To si na začátku století díky ambiciózním tržním reformám a rychlému růstu ekonomiky i životní úrovně vysloužilo přezdívku „tatranský tygr“. Dnes zbývá jen vzpomínka. Země trpí hospodářskou stagnací, rozpočtovými problémy, odlivem talentovaných mladých lidí, a především rozkladem všech výše zmíněných demokratických principů, bez nichž bude náprava obtížná.
Příběh našich východních sousedů slouží jako varování, že ekonomický pokrok není garantovaný, neběží na autopilota a snadno se dá sejít z cesty. V Česku se často straší dluhovou krizí ve stylu Řecka – která nám však v dohledné době nehrozí. Místo toho bychom si odstrašující příklad měli brát spíše na Slovensku.
Dá se totiž najít hned několik nepříjemných podobností. Slovenské vládě se už čtyři roky nedaří snížit schodek veřejných financí, a to i přes sérii konsolidačních opatření. Jejich součástí jsou také zvláštní daně na finanční sektor, který však jejich náklady z větší části přenesl na spotřebitele. Sbližování Bratislavy s Moskvou a zpochybňování závazků vůči NATO dostává zemi do čím dál větší mezinárodní izolace, což také podkopává důvěru zahraničních investorů.
To vše může příští vláda napravit, byť za cenu bolestivých opatření. Mnohem větší však bude dlouhodobá škoda, již koalice Roberta Fica napáchala na veřejných institucích. Jejich kvalita na Slovensku podle indexů Světové banky loni klesla na nejnižší úroveň za více než 20 let. Největší propad nastal za poslední dva roky, a to hlavně v oblastech právního státu, regulatorního prostředí a boje proti korupci.
Ficova vláda omezila nezávislost justice tím, že zákonem výrazně snížila tresty za hospodářskou kriminalitu a zrušila Úřad speciální prokuratury. Ten dříve rozkrýval propojení politiky a organizovaného zločinu včetně nájemné vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky Martiny Kušnírové v roce 2018. Nejvyšší státní zástupce získal možnost zastavit vyšetřování – čehož jen loni využil ve 110 případech.
To vše v kombinaci s podřízením veřejnoprávních médií vládě, čistkami v policii a tajných službách, politizací státní správy a vládními zásahy do volného trhu zhoršuje právní prostředí v zemi a důvěru zahraničních investorů. Na škále od minus 2,5 do plus 2,5 nyní Světová banka slovenské instituce hodnotí známkou 0,5, zatímco Česko dosahuje aspoň 1,1, Německo 1,3 a Dánsko 1,8.
Ještě před 20 lety přitom Slovensko bylo na dobré cestě. Je pravda, že při dělení federace mělo horší startovní pozici v podobě nižší životní úrovně, méně rozvinutého průmyslu a infrastruktury či vyšší nezaměstnanosti než Česko. Přesto země dokázala poměrně rychle dosáhnout velmi působivých výsledků.
Reformní tygr střední Evropy
Roli v tom sehrály hlavně reformní vlády premiéra Mikuláše Dzurindy a ministra financí Ivana Mikloše v letech 1998–2006. Ty nejprve napravily zpackanou privatizaci devadesátých let za vlády Vladimíra Mečiara, zkonsolidovaly a zprivatizovaly banky, ozdravily rozvrácené veřejné finance a Slovensko otevřely zahraničním investorům.
Druhá Dzurindova vláda zlepšila konkurenceschopnost země zvýšením flexibility na trhu práce, prosazením penzijní reformy a zavedením rovné 19procentní daně z příjmů zaměstnanců a firem i DPH. Slovensko se také blíže přimklo k Západu vstupem do EU a NATO a tím, že se začalo připravovat na přijetí eura.
Právě v tomto období země často zastiňovala středoevropské sousedy a vysloužila si přezdívku „tatranský tygr“. Hrubý domácí produkt na hlavu v paritě kupní síly stoupl z poloviny průměru EU v roce 1995 na tři čtvrtiny v roce 2007. Země tak částečně dohnala náskok Česka, jehož životní úroveň tehdy byla na 85 procentech unijního průměru.
Příliv zahraničních investic ze Slovenska udělal největšího výrobce automobilů na světě v přepočtu na hlavu a vývozy rostly v letech 1999–2007 stěží uvěřitelným tempem 17 procent ročně. Nezaměstnanost se propadla z hrozivých 19 procent na začátku tisíciletí pod devět procent v předvečer finanční krize let 2008–2009.
Schodek veřejných financí při tom všem klesl ze 13 procent HDP v roce 2000 na 2,3 procenta v roce 2008 a zadlužení vlády v poměru k HDP se snížilo o polovinu. Přední ratingové agentury díky tomu Slovensku o několik stupňů zvýšily hodnocení kreditní důvěryhodnosti, což celé ekonomice – v kombinaci se vstupem do eurozóny – pomohlo zlevnit úvěry.
Všechny tyto statistiky mimo jiné ukazují na ohromný ekonomický potenciál, který země bezpochyby má. V dekádě před pandemií jej však přestala náležitě využívat a v posledních pěti letech jím doslova mrhá.
Slovensko totiž bohužel trpí i několika silnými neduhy. Tím hlavním je politická nestabilita. Hospodářský rozmach Dzurindových vlád zastavila globální finanční krize a následné dluhové problémy eurozóny. Ty zbrzdily růst zahraniční poptávky, na které je exportně orientované Slovensko závislé. Vláda Ivety Radičové dokázala udržet veřejné finance pod kontrolou, ale nedokončila celé období.
Následná druhá vláda Roberta Fica v letech 2012–2016 pak začala Dzurindův reformní program demontovat. Předvídatelné, atraktivní a relativně stabilní byznysové prostředí začalo upadat a růst HDP, byť stále poměrně slušný, zpomalil. Po dekádě dohánění Západu přišla dekáda stagnace.
Na výdaje nesahat!
Politická nestabilita se na Slovensku plně projevila během pandemie pod nestabilní vládou Igora Matoviče, menšinovou vládou Eduarda Hegera a úřednickou vládou Ľudovíta Ódora. Ty v rozpočtu vytvořily výraznou a permanentní díru například zvýšením daňových slev na dítě či zavedením třináctého důchodu.
Současná Ficova vláda sice přijala tři takzvané konsolidační balíčky, na ozdravení veřejných financí však jde učebnicově špatným způsobem. Většina opatření totiž míří na příjmovou stranu, včetně zvyšování DPH, zavedení zvláštních daní ze zisků bank a finančních transakcí či více progresivní zdanění příjmů zaměstnanců i firem.
To vše zasáhlo koncové spotřebitele a podlomilo chuť domácností nakupovat a s ní i už tak chatrný hospodářský růst. Ten loni výrazně zpomalil na 0,9 procenta – což byl jeden z nejslabších výsledků v EU – a letos se má situace dále zhoršit.
Výsledkem je, že deficit sotva klesl a v příštím roce se očekává jeho opětovné zvýšení na neudržitelných 4,7 procenta HDP. Státní dluh už loni překročil hranici 60 procent HDP, což představuje výrazné porušení v ústavě zakotvené dluhové brzdy. Ta při překročení hranice 52 procent HDP vládě nařizuje, aby požádala parlament o vyslovení důvěry a předložila vyrovnaný rozpočet. Inflace se na Slovensku už pátý rok po sobě drží nad třemi procenty.
Čtenář možná najde hned několik paralel pro současnou situací v Česku. I my jsme po mnoha letech přestali dohánět životní úroveň Západu a naše produktivita práce stagnuje. S pandemií se vysoké strukturální schodky veřejných financí staly novou normou a zadlužení roste.
Vláda Andreje Babiše rozvolnila rozpočtová pravidla (zatímco ta slovenská je přímo ignoruje) a pro slíbenou fiskální konsolidaci od roku 2028 zatím chybějí konkrétní plány. První krůčky děláme také v demontáži veřejných institucí, včetně převádění financování médií veřejné služby pod státní rozpočet.
Česko by však nemělo následovat příklad dnešního Slovenska s jeho potácející se ekonomikou a upadávající kvalitou institucí a právního státu. Pojďme se raději inspirovat „tatranským tygrem“ a dravě dohánět bohatší západní země.
Tomáš Dvořák je ekonom z britské poradenské společnosti Oxford Economics. Specializuje se na tvorbu makroekonomických prognóz a modelů pro střední a východní Evropu a eurozónu. Spolupracuje také s Centrem veřejných financí na Univerzitě Karlově a spolkem 2. ekonomická transformace.
