Mnoho lidí zajímá, jak dokázal uspět na mezinárodních fotografických cenách včetně prestižní soutěže Sony World Photography Awards nebo jak vznikají jeho surrealistické koláže s divokými zvířaty. Pro Martina Stranku jsou ale nejdůležitější mnohdy tíživé prožitky, které do svých fotek otiskuje. I o těch se rozpovídal v rozhovoru, který vznikl na jeho dosud největší výstavě Dechem v pražském Mánesu.
Rozlítaný manažer s handsfree v uchu, který přebíhá z jednoho jednání na druhé a důležité telefonáty řeší i na dovolené? To je podle psychiatra a terapeuta Tomáše Rektora jen jedna podoba workoholismu. Jak totiž vysvětluje v rozhovoru pro Aktuálně.cz, workoholici nemusí vypadat jako efektivní dříči a s prací to často nepřehánějí kvůli tučné sumě na kontě, ale protože jim v životě něco chybí.
Ze třetího lednového pondělí známého jako Blue Monday se stal každoroční strašák. Mnoho lidí totiž věří, že jde o nejdepresivnější den v roce i navzdory tomu, že vědci jejich přesvědčení vyvrátili coby nepodloženou fámu.
Krize středního věku je všeobecně známá věc. Málokdo už ovšem ví, že ta největší životní mizérie nastává ve vyspělých zemích přesně ve věku 47,2 roku. Alespoň podle Davida Blanchflowera, profesora ekonomie na britské Dartmouth College a bývalého ekonoma v Bank of England. Ten pro svůj závěr nasbíral data ve 132 státech světa, kde přitom odhalil překvapivou shodu.
Snažit se být za každou cenu šťastný může člověka paradoxně uvrhnout do depresivních nálad. Zjistili to autoři výzkumu, který sledoval mladé britské studenty. Ti, kteří kladli přehnaně vysoký důraz na štěstí, totiž současně častěji projevovali známky deprese.
Předěl mezi starým a novým rokem je obdobím, kdy lidé zhodnocují, co se jim v uplynulých 12 měsících povedlo a co ne. Pokud s bilancí nejsou zrovna spokojení, vnímají začátek ledna jako příležitost ke změně a dávají si novoroční předsevzetí. Terapeut Honza Vojtko radí, jak na ně vyzrát, aby ze smělých plánů o tom, že člověk zhubne, přestane kouřit, najde si děvče nebo začne běhat, rychle nesešlo.
Smích je vydechování se zvukem a pohybem a k němu nepotřebujeme žádný vnější impuls. Když smích cvičíte, mozek si to vysvětlí tak, že se člověk opravdu směje, a spustí přirozené reakce, tvrdí lektor jógy smíchu Petr Fridrich. Vždycky je čemu se smát, i když smích bez příčiny Češi považují za výraz hlouposti nebo bláznovství. Smích má řadu benefitů, mimo jiné stimuluje srdeční činnost, dodává.
Jindřich Pozlovský je ajťák a grafik. Trpěl psychickými problémy, které mu později diagnostikovali jako schizofrenii. Projevovala se hlavně paranoií, pocitem, že po něm někdo jde a chce ho zničit. A také sociální fobií. Třeba na vysokou školu chodil jen tři dny. To, co nezvládal, nebylo učivo, ale bludiště chodeb plné lidí. Jenže pak přišel na velice originální terapii. A ta zabrala.
Prožíval jsem všechno víc, než jsem měl. Chtěl jsem sám sobě dokázat, že na to mám, líčí herec Jiří Langmajer. Jsem perfekcionista, proto je tak těžké mě léčit. Když mi psychiatr nasadil prášky, co zabraly, řekl jsem mu, že to je moje životní prohra. Ale ulevilo se mi. Udělal jsem to kvůli manželce, o kterou jsem nechtěl přijít, říká. Nikdy jsem neuměl hrát týmově, teď se to učím, dodává.
„Řekni mi, jak slavíš Vánoce, a já ti povím, jaký jsi člověk.“ Tato věta v kostce shrnuje, jak se na blížící se svátky dívá terapeut Honza Vojtko. V době kolem Štědrého dne totiž podle něj vyvěrají na povrch osobní a vztahové problémy, které si lidé během roku tolik nepřipouštějí. Právě ty dělají z Vánoc období stresu. O několik tipů, jak mu čelit, se Vojtko podělil v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Časům, kdy děti k rodičům vzhlížely jako ke svatým obrázkům, už nejspíš odzvonilo. To však podle psycholožky Veroniky Büchler neznamená, že by dnes děti měly mít naprostou volnost a neměly respektovat žádná pravidla. O tom, jak mají rodiče najít rovnováhu mezi cukrem a bičem a co dělat, aby z dětí nevychovali nezvladatelné nezbedníky ani duševně prázdné narcisty, mluví v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Prezentování školního projektu před spolužáky, tlachání s novými kolegy na firemním večírku nebo seznamování s potenciálními partnery v baru. Všechny tyto situace mohou extroverti zvládnout levou zadní, ale pro mnoho introvertů představují noční můru. Proč tomu tak je a proč nemá smysl introverty přeučovat na extroverty, vysvětluje v rozhovoru pro Aktuálně.cz psycholožka Natália Schwab Figusch.
Individualismus může člověku dodat víru ve vlastní výjimečnost, ale v krajním případě z něj může udělat sebestředného prospěcháře. Jak upozorňuje psycholog Aleš Borecký, je-li vlastní úspěch ve společnosti jedinou hodnotou a poměřuje-li se penězi nebo slávou, může u lidí narůstat frustrace, neurotičnost i narcismus. V rozhovoru pro Aktuálně.cz popisuje, proč se vrátit k hodnotám, jež nelze měřit.
Modelky, které se účastnily přehlídky Gucci na milánském týdnu módy, tiše protestovaly proti oblečení, které připomíná svěrací kazajky. "Psychické zdraví není móda," napsala si jedna z nich černým fixem na ruce. Zástupci italské značky však tvrdí, že navržené kousky oblečení měly dokazovat, že móda přispívá ke svobodě vyjádření.
Uchazeči dnes při pracovních pohovorech mezi svými silnými stránkami zmiňují perfekcionismus a zaměstnavatelé kladou důraz na umění sebeprezentace. Jak ale upozorňuje kouč a firemní konzultant Petr Pražák (52), někteří perfekcionisté pod vnější fasádou člověka, kterého nic nerozhodí, skrývají paralyzující strach ze selhání. Ten může vznikat důrazem, který současná společnost klade na úspěch a výkonnost, a sociální očekávání se podle Pražáka posouvají i v rovině partnerských vztahů. "Už nestačí, aby muž uživil rodinu. Mnohé ženy požadují, aby měl skvělou práci, sportovní postavu a zároveň uměl partnerce v pravou chvíli naslouchat," říká vystudovaný psychoterapeut v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Vědomí je hřiště, kde testujeme chování, je to mapa reality. Mohla by ho mít i neživá hmota. Nevíme, co spojuje mysl a tělo. Možností je mnoho. Neznáme podstatu vědomí, nevíme, jestli je nehmotné, ale můžeme ho změnit. Vědomí je univerzální vlastností zpracování informací. Hon za podstatou vědomí je jediná věc, co má smysl, říká Jiří Horáček, profesor psychiatrie a neurovědec z Národního ústavu duševního zdraví. Dodává, že vědomí bezpochyby generuje mozek, naše mysl si z reality vybírá jen to, co potřebuje, nevidím pohyb molekul ve vodě, ale vidím vlnu.
Chceme být dokonalé matky, ale mateřská láska často nenaskočí automaticky. Já se bála všeho a čtyřicetkrát denně volala manželovi, moje stavy se zhoršovaly a pomohl mi až psychiatr, říká Veronika Kubrichtová, zakladatelka organizace Úsměv mámy, která poskytuje podporu matkám s poporodními úzkostmi. Dodává, že poporodní depresí trpí každá pátá žena a systémová péče u nás moc nefunguje, matky se mohou setkávat s nepochopením okolí. Poporodní deprese prý dopadá i na muže, kteří musí rodinu zajistit.
Každý den lidský mozek nasbírá informace o velikosti 75 gigabytů, což odpovídá paměti velkokapacitního datového disku. Přicházejí k nám z okolí, televize, rozhlasu, počítačů nebo mobilů. Rychlý rozvoj technologií a s ním i boom přenosu informací však nemusí na psychiku působit vždy pozitivně a může vyvolat takzvaný technostres. „Navykli jsme si na to, že jsme všichni pořád neustále ve spojení. Takže když někomu napíšeme, jestli už je doma a nedostaneme odpověď do patnácti minut, vytváříme si v hlavě katastrofické scénáře,“ říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz psycholog Ondřej Pečený.
Problémy se spánkem, zažíváním, úzkost a v krajních případech i myšlenky na sebevraždu. S těmito problémy se potýkají lidé, kteří trpí "environmentálním žalem". Úzkost z toho, co bude dál s naší planetou, se u některých projevuje smutkem, u jiných vztekem na nezodpovědné jednání okolí. "Pro někoho se pak každodenní život naplní náročnými dilematy, jestli kupovat jídlo v plastových obalech, jíst maso či létat letadlem," uvádí psychoterapeutka a vystudovaná právnička Zdeňka Voštová v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Nejde o to nemoci se zbavit, ale nemoc pochopit. Nemoc byla jazykem mého těla, který ke mně skrze symptomy mluvil, popisuje Jitka Navrátilová, autorka knihy Myslet srdcem a průvodkyně po Latinské Americe. S pomocí tamní tradiční medicíny se prý zbavila autoimunitního onemocnění. Když člověk nezkusí psychedelika na vlastní kůži, tak si neuvědomí, že se na svět dívá jen přes škvíru. Když pak vidí všechno, má chuť na sobě pracovat, míní Navrátilová.
