Překrásné historické město Bamberk v Bavorsku hostí jeden z nejlepších evropských orchestrů. Byla to jeho zeměpisná i kulturní blízkost, díky níž jeden z nejúspěšnějších českých dirigentů současnosti Jakub Hrůša přijal roku 2016 šéfdirigentské místo právě u Bamberských symfoniků?
Když si člověk na stránkách 74. ročníku festivalu Pražské jaro přečte, že 20. května se v Národním technickém muzeu koná koncert harfistky Kateřiny Englichové a smyčcového uskupení Ensemble 18+, kteří ve světové premiéře uvedou skladbu Ondřeje Kukala nazvanou Harfenianna, laik to bere jen jako jednu položku bohatého programu, poučený laik se těší na uznávanou harfistku i novinku jedinečného českého skladatele − a hrstka zasvěcených zná příběh, který se ke koncertu váže.
Dvě věci si z antického Řecka vypůjčil americký komorní orchestr Orpheus − jméno mytického pěvce do názvu a demokracii do způsobu práce.
Poslední dva večery festivalu Pražské jaro budou letos patřit pražskému i českému debutu tělesa Orchestre National du Capitole de Toulouse, koncertnímu a opernímu orchestru půlmilionového města, jež leží pod Pyrenejemi na jihozápadě Francie. Je řazen do trojice nejlepších v zemi.
Mohlo by se zdát, že svět klasické hudby je poslední převážně mužská bašta, kterou v rychle se měnícím světě ještě naplno nezasáhla ženská emancipace. Také na českých jevištích dosud výrazně převažují orchestry vedené dirigenty.
Kdyby si vybírala, do jaké historické epochy se vypravit, byla by to doba, kdy Johann Sebastian Bach komponoval své sonáty a partity pro sólové housle. „Chtěla bych zjistit vše o jeho hudbě, jeho myšlení. Neumím si dost dobře představit, v jakém rozpoložení a proč tato díla komponoval,“ říká jedna z nejuznávanějších interpretek dneška Isabelle Faustová o náročném cyklu, jenž vedle sonát a tanečních suit obsahuje také proslulou Chaconnu d moll se šedesáti třemi variacemi.
Kdo na festivalu Pražské jaro před třemi lety zažil vystoupení Orchestra dell'Accademia Nazionale di Santa Cecilia, ještě pamatuje, s jakým zápalem toto špičkové italské těleso hrálo pod taktovkou svého šéfdirigenta Antonia Pappana.
Kompletní provedení Bachových houslových sonát a partit v podání Isabelle Faustové, evropskou premiéru díla Miroslava Srnky či koncert Bamberských symfoniků pod taktovkou Jakuba Hrůši uvede příští ročník festivalu Pražské jaro. Program zveřejnil včera, prodej vstupenek bude zahájen ve středu 12. prosince dopoledne. Vybíráme deset koncertů, které stojí za povšimnutí.
Byl jsem zvědavý na pražské jaro, tušil jsem, že se něco semele, říká americký právník Paul Goldsmith. Uprostřed srpnových událostí roku 1968 se ocitl jako devatenáctiletý mladík, který cestoval po světě. Pracoval jsem v kibucu v Izraeli a o pražském jaru a Dubčekovi jsem si četl v novinách, vzpomíná. Fotografie, které pořídil v ulicích, prodal ve Frankfurtu agentuře AP, druhý den pak svoje záběry viděl na titulních stranách světových deníků. Teď si je mohou zájemci prohlédnout na Jungmannově náměstí.
Zatímco 45 procent dotázaných mělo problém vyjádřit se, o co před 50 lety šlo, podle pětiny dotázaných vše zavinily "podvratné akce" Západu proti socialistickým státům.
Jiří Stuchlík v srpnu 1968 působil na Vojenské technické akademii v Brně. Ještě před invazí vojsk Varšavské smlouvy podepsal Vojenské memorandum, které požadovalo vytyčení vlastních zájmů Československa. Dokument rozlítil sovětské maršály a historikové jej nyní označují za jeden z hlavních důvodů okupace. V rozhovoru pro Aktuálně.cz Stuchlík tvrdí, že nejvyšší vedení země o chystaném potlačení pražského jara vědělo. "Jediný, kdo mohl věřit, že se to vyjedná, byl Alexander Dubček. Byl spojený mateřským mlékem se Sovětským svazem," myslí si Stuchlík, který se v období normalizace stal nepohodlným. Byl vyhozen z práce a jeho děti nemohly studovat.
Hudební kritici oceňují zahajovací koncert v podání České filharmonie pod vedením Tomáše Netopila, dále se pochvalně zmiňují o vystoupeních amsterdamského Královského orchestru Concertgebouw nebo Budapešťského festivalového orchestru. Celkově považují letošní ročník za vydařený.
Poslední květnový večer na festivalu Pražské jaro bude patřit varhanám. Pavel Svoboda v Rudolfinu uvede program výhradně z Bachových skladeb, první koncert uvažovaného cyklu. "Bach asi nejlépe vystihuje a rozeznívá duši varhan," uvažuje Svoboda.
Před padesáti lety vrcholilo v socialistickém Československu období uvolnění politických poměrů. Sice dál vládla komunistická strana a na hranicích stála železná opona - ale společnost v rámci možností začala svobodně dýchat. Československý "socialismus s lidskou tváří" ukončila vojenská invaze z 21. srpna 1968.
Chuhei Iwasaki kdysi v Japonsku slyšel hrát Českou filharmonii a díky tomu se rozhodl studovat v Praze. Dnes tu řídí studentský orchestr a diriguje muzikály. Ve středu jej čeká debut na festivalu Pražské jaro.
V soudobé hudbě by Pražské jaro mělo být zárukou kvality, kterou si i to nejkonzervativnější publikum přijde alespoň ze zvědavosti vyzkoušet.
Na Pražském jaru vystoupil John Eliot Gardiner, jedna z vedoucích postav současného světa vážné hudby a průkopník v oblasti historicky poučené interpretace.
Letošní ročník festivalu Pražské jaro připomíná sté výročí české státnosti. U této příležitosti se dramaturgie ohlíží za díly významných českých i slovenských autorů 20. století, zároveň je ale v programu víc soudobé hudby než v posledních letech. Během následujících dvou týdnů na Pražském jaru zazní deset světových či českých premiér včetně očekávaných novinek Ondřeje Adámka, Michala Nejtka či Luboše Mrkvičky.
Jedním z vrcholů letošního ročníku Pražského jara bude vystoupení Varšavské filharmonie. Orchestr má bohatou historii, u jeho zrodu stály osobnosti z aristokratických i finančních kruhů, dirigovali jej Arthur Honegger či Sergej Prokofjev.
Při příležitosti padesátého výročí "pražského jara" je veřejnosti otevřena výstava Praga 1968, která představuje události onoho roku na více než 100 snímcích, které pořídil český fotograf Pavel Šticha, Švéd Sune Jonsson a italští fotografové Carlo Leidi a Alfonso Modonesi. Výstava je zdarma přístupná až do 8. června 2018 v barokní kapli Italského kulturního institutu v Praze. Odtud následně poputuje do Muzea fotografie a moderních obrazových médií v Jindřichově Hradci. Výstava se koná pod záštitou Ministerstva kultury České republiky.
