Kdo na příštím ročníku festivalu Pražské jaro potká rezidenčního umělce Antoina Tamestita, může se zeptat: jaký je rozdíl mezi přejetým violistou a přejetým ježkem? Nebo: víte, kdy hraje violista falešně?
Subtilní klávesový nástroj populární v 17. a 18. století „vyhynul“ poté, co se začaly stavět velké koncertní síně. Delikátní zvonivý zvuk už je nemohl naplnit. Dnes je cembalo sice nenahraditelnou součástí barokních orchestrů, jako koncertní nástroj jej však v pomyslném žebříčku popularity předstihují jiné. Alespoň než přijde muzikant s vizáží divocha a ukáže, že cembalo může být „sexy“.
Když Rusko napadlo její rodnou Ukrajinu, byla v italské Bologni. Oksana Lynivová se krátce předtím stala první šéfdirigentkou zdejší opery Teatro Comunale di Bologna. A právě sem jí to ráno, kdy začala invaze, volala panikařící matka. „Je to strašné, bombardují všechno, i Brody,“ zmínila dvacetitisícové haličské město na západě Ukrajiny, odkud Lynivová pochází.
Pověst jednoho z nejlepších dirigentů oper Leoše Janáčka má Tomáš Hanus, který se před šesti lety stal uměleckým ředitelem ve velšském Cardiffu. Dvaapadesátiletý umělec tak dnes pendluje mezi Walesem, kde vede renomovanou operu, a rodným Brnem. Tam má rodinu. Mezitím hostuje v dalších metropolích. Jako když minulý měsíc uvedl Janáčkovu Její pastorkyňu ve Vídeňské státní opeře.
Mezinárodní hudební festival Pražské jaro zahájí 12. května příštího roku Má vlast od Bedřicha Smetany v podání orchestru Velšské národní opery z Cardiffu pod taktovkou jeho šéfdirigenta Tomáše Hanuse. Rezidenčním umělcem 78. ročníku se stane violista Antoine Tamestit, diváci ho uslyší na čtyřech koncertech.
Členové Národního komorního souboru Kyjevští sólisté, kteří tento čtvrtek vystoupí na festivalu Pražské jaro, nevědí, kdy se podívají zpět na rodnou Ukrajinu. Návrat by pro ně byl problematický, za současné situace nemají jistotu, že by mohli opět vycestovat za hranice. V Praze to řekl houslista Anatolij Vasylkivskyj, umělecký vedoucí a manažer ansámblu.
Dva špičkové koncerty i tvůrčí prostředí pro současnou hudbu přinesl první ročník projektu Prague Offspring na festivalu Pražské jaro. Od pátku do sobotní noci se v pražském Doxu konaly koncerty, přednášky, diskuse i mistrovské kurzy. Rezidenční skladatelkou se stala Olga Neuwirth, nekompromisní hudební úroveň zajistil orchestr Klangforum Wien a jeho dirigent Bas Wiegers.
Víc než klavír se mu nejdřív líbil fotbal, jenže v jedenácti objevil trubku a natolik jí propadl, že hrál až osm hodin denně. S podobnou vehemencí později začal dirigovat. Navzdory introvertní povaze se prosadil u nejlepších světových orchestrů a teď dvěma šéfuje.
Někdy mu říkají Special FX. Přezdívka odkazuje na iniciály Francouze Françoise‑Xaviera Rotha, ale vystihuje i jeho charakter. Padesátiletý dirigent a nositel nejvyššího státního vyznamenání své rodné země má záběr „trikově“ široký, od baroka po soudobou tvorbu. Je charismatický, dělá neotřelá dramaturgická rozhodnutí a interpretaci promýšlí do hloubky.
Zdejší veřejnost jej začala vnímat teprve nedávno, jako někoho, kdo přišel zvenčí. Kdo jej zažil na nemnoha koncertech s českými orchestry, ještě teď se nemůže probrat z úžasu, kde že se takový úkaz vzal. Stačí ale detailnější pohled na životopis Petra Popelky, který vystoupí na letošním ročníku festivalu Pražské jaro, a jeho cesta se jeví jako přirozená.
Snad každý, kdo něco zažil v Rusku, na to v těchto dnech vzpomíná s rozpaky. A německý violoncellista Daniel Müller‑Schott, jenž vystoupí na letošním ročníku festivalu Pražské jaro, není výjimkou.
Orchestrální koncerty festivalu Pražské jaro mají svá specifika. Vysoké ceny vstupného z nich dělají společensky prestižní akci, což se odráží na složení obecenstva. Středeční večer v Obecním domě byl však předem vyhlížen jako jeden z vrcholů letošního ročníku zejména kvůli světovým umělcům mladé generace.
Kdybych měl řešit, kdo se cítí uražený a kdo zase nadšený, mohl bych na svou práci zapomenout, říká Lukáš Vasilek. Muž, který z pozice sbormistra řídí hned tři různě velké soubory. S tím největším, Pražským filharmonickým sborem, vystoupí tento pátek na festivalu Pražské jaro.
Výsadou vítězů Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro je samostatný koncert na dalším ročníku festivalu. Letos budou dokonce dva: jednak kvůli covidu odložený program hobojisty Martina Daňka v Anežském klášteře, jednak vystoupení korejského smyčcového Arete String Quartetu v Rudolfinu. Shodou okolností se konají tentýž den 21. května.
Hledání rovnováhy mezi historií a současností, ale také reflexi postavení mužů a žen v klasické hudbě přinesly tři koncerty nazvané Vize a sny. Tuto sobotu je v Anežském klášteře uspořádal festival Pražské jaro.
Pochází z latinského slova movere, hýbat se. Koncert pro klavír a velký orchestr Movis je třetí skladbou, kterou sedmačtyřicetiletý Michal Rataj vytvořil na téma různých hudebních principů. V první odkazoval k prostoru, ve druhé k času. Movis pojednává o pohybu a hledání napětí či hranic mezi „totalitou partitury“ a světem volné improvizace, vysvětluje.
Když na pódium nastoupí členové West-Eastern Divan Orchestra, přichází s nimi výzva k řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Bylo tomu tak i tento čtvrtek v pražském Obecním domě, kde ansámbl zahájil letošní ročník festivalu Pražské jaro. V Česku vystoupil poprvé. Nemocného dirigenta Daniela Barenboima nahradil osmadvacetiletý Thomas Guggeis.
Na české scéně je mezzosopranistka Markéta Cukrová čím dál viditelnější. Jde z role do role, z koncertu na koncert. Spíš než promyšlenému „budování kariéry“ to ale sama přičítá tomu, že její dva synové před časem vylétli z hnízda, a tak má pěvkyně víc času na práci. Na letošním ročníku festivalu Pražské jaro vystoupí 19. května v Anežském klášteře.
