Od 21. srpna až do začátku listopadu 1968 okupovalo Československo 28 tisíc polských vojáků. S tímto počtem se Poláci dostali hned na druhé místo jednotek Varšavské smlouvy - sovětských vojáků tehdy do Československa vkročilo až 350 tisíc. O polské účasti svědčí unikátní dobové fotografie polských vojenských pamětníků i archivní dokumenty.
U libereckého pomníku devíti obětem sovětské okupace z 21. srpna 1968 drží pietu Petra Erbanová s Petrem Šídou. I oni jsou oběti, třebaže přežili divokou střelbu okupantů. Doživotní následky z těžkých zranění se v nich mísí s trýznivými psychickými traumaty. I po 53 letech. "Stojím u pomníku a znovu to celé prožívám. I tu zběsilou palbu Sovětů do nás a všude kolem," svěřuje se Petra Erbanová.
Tato fotogalerie o srpnových událostech 1968, a s ní související reportáž, vznikla tak trochu kvůli oprávněným výtkám pamětníků, podle nichž je na okupaci Československa pohlíženo většinou jen "pražskýma očima". V Liberci, Jičíně či Košicích se navíc i podle historiků odehrávala obdobná dramata. Svědčí o tom i v Liberci devět zastřelených či sutinami domů zasypaných lidí a 48 těžce zraněných.
Okupace v noci z 20. na 21. srpna 1968 většinu československé společnosti zaskočila. Mezi oblíbené mýty patří tvrzení, že vpád vojsk Varšavské smlouvy byl v zásadě nečekaný. Jenže doufat není totéž co vědět. Hrozba intervence nad republikou visela už od jara. A s postupujícím časem jen sílila.
Opilý ruský voják přijde do baru. Tak nezačíná vtip, touto scénou nabírá na obrátkách ambiciózní filmový debut Okupace. V něm se divadelní bar stává stísněným metaforickým prostorem, do něhož se vejde celý český národ se svými chybami a stesky.
Dopravní nehody, rvačky v hospodě, kšeftování s benzínem - jen některé z projevů mnohdy nepříjemného soužití se sovětskými vojáky. Čechoslováci vedle nich žili třeba v Mladé Boleslavi, Vysokém Mýtě nebo Frenštátu pod Radhoštěm.
Když nacisté 15. března 1939 vstoupili na území rozbitého Československa, vůbec nepředpokládali, že by ho kdy mohli opustit. Budovali přece tisíciletou říši. Ideologii, založené na představě o nadřazenosti německého národa a na potřebě vybojovat pro něj na východě životní prostor, neboli Lebensraum, podřídili i své plány. Podle svých představ chtěli přebudovat i Prahu.
Spolu se svými komunistickými soudruhy nastolil v Československu tuhý totalitní režim, který vedl k připojení státu k sovětskému mocenskému bloku. Stál za útlakem značné části společnosti i za mocí, jež byla postupně příčinou ekonomického úpadku země a obrovské emigrační vlny obyvatelstva. Připomeňte si Klementa Gottwalda a "Rudé století" ve fotogalerii.
Značná část jihlavských obyvatel vnímala před 52 lety sebeupálení Evžena Plocka 4. dubna 1969 s velkým pohnutím. Pohřbu o týden později se zúčastnilo pět tisíc lidí. Svého krajana vnímali podle historika Petra Blažka jednoznačně jako následovníka Jana Palacha a Jana Zajíce, kteří se upálili na protest proti okupaci vojsk Varšavské smlouvy i rezignaci společnosti na tuto intervenci.
Před 56 lety, 16. ledna 1969, se u Národního muzea na Václavském náměstí v Praze polil hořlavinou a zapálil vysokoškolský student Jan Palach. Radikálním způsobem dal najevo nesouhlas s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. Dne 19. ledna v nemocnici popáleninám podlehl, o šest dní později měl v Praze pohřeb za účasti statisíců lidí. Připomeňte si Palachův život na archivních snímcích.
Generál František Moravec, přednosta zpravodajské ústředny v Londýně a jeden z nejvýznamnějších čs. vyzvědačů zemřel v roce 1966 ve Washingtonu. Urna s jeho ostatky dorazila 26. dubna 2022 na základnu taktického letectva v Čáslavi, kde se uskutečnil smuteční akt repatriace. Ačkoli se špioni z logických důvodů nefotí, přináší Aktuálně.cz u této příležitosti snímky alespoň některých z nich.
Zatímco za Velké války vycházely denně v novinách dlouhé seznamy padlých, nezvěstných a raněných a za heydrichiády naháněly hrůzu proslulé seznamy popravených, dnešní mrtví na koronavirus zůstávají s výjimkou několika celebrit či jejich příbuzných anonymní.
Rok po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa pálila komunistické ozbrojené složky do demonstrantů. Pět Čechů na ulici zemřelo, desítky lidí si odnesly zranění či doživotní zmrzačení. Sněmovna ve středu v prvním kole projednávání schválila návrh, aby byli oběti násilí odškodněni. Podívejte se na fotografie z té doby.
"Lidé, ve kterých je ještě jiskra lidskosti, lidského cítění, vzpamatujte se! Slyšte můj křik, křik šedého, obyčejného člověka, syna národa, který vlastní a cizí svobodu miloval nade všechno, víc než vlastní život, probuďte se! Ještě není pozdě!" Těmito slovy končilo poselství, které Polák Ryszard Siwiec před 55 lety nahrál na magnetofonovou pásku. Protestoval proti komunismu, proti okupaci ČSSR.
Před Československým rozhlasem byly naprosto děsivé scény, zakrvácení lidé, plno mrtvých, sanity odvážely zraněné, líčí 52 let staré události historik a chemik Jiří Jindra. Kvůli Československu neštěkl ani pes, byli jsme absolutně odepsaní, bylo těžké nerezignovat, vzpomíná spisovatel Ondřej Neff. Porážka byla nevyhnutelná, podvolili jsme se moci, lidi šli za Dubčekem jako ovce, říká Petr Pithart.
Těsně před půlnocí 20. srpna 1968 překročily armády států Varšavské smlouvy československé hranice a bez vědomí tehdejších státních orgánů vpadly na území státu. Invaze ukončila takzvané pražské jaro, tedy pokus československých komunistů o nastolení "socialismu s lidskou tváří". Podívejte se na známé i méně známé záběry ze srpnových událostí.
Čechoslováků, které zastihla v zahraničí okupace jejich vlasti spojeneckými armádami Varšavské smlouvy, byly před dvaapadesáti lety 21. srpna 1968 tisíce. Mnozí z nich se proto už domů nevrátili. Emigrovala tak například rodina reformního ekonoma Pražského jara Oty Šika. A třeba František kroutil se vrátil až po pádu komunistického režimu.
Starosta Slezských Rudoltic na Bruntálsku Mojmír Pargač (SNK) chce od polské strany vysvětlit květnový incident, kdy polští vojáci nedaleko obce překročili hranice a nepustili kolemjdoucí k místní kapličce na českém území. Doufá však, že to bylo nedorozumění.
Podívejte se, co všechno se dělo kolem jedné sochy jednoho sovětského vojevůdce v Praze.
Uplynulo přesně 61 let od doby, kdy Tibeťané povstali proti čínskému vlivu a armáda jejich hnutí krvavě potlačila. O život přišlo přes 85 tisíc lidí a vůdce oblasti, dalajlama, prchl do exilu. Od té doby různé úřady po celém světě vyvěšují 10. března na znamení solidarity tibetskou vlajku. Jak se mění kultura v Tibetu pod čínským dohledem, popsala pro Aktuálně.cz Jarmila Ptáčková z Akademie věd.
