Co je premiérovou tragickou vizitkou, může být zároveň dobrou zprávou pro zdravotnictví. Předseda vlády konečně pochopil, že v krizi musí klíčové ministerstvo vést někdo, kdo ho zná.
Izrael a hnutí Hamás po sobě přestaly pálit raketami, a mohou pokračovat v náhradním boji. Totiž slovním sporu o to, kdo vlastně vyhrál. Nejpřesnější by asi bylo říci, že obě strany utrpěly vítězství.
Z ministryně Marie Benešové se stala zcela zbytečně královna parketu, která hledá povolného parťáka. Naděje na smysluplnou reformu soustavy státního zastupitelství se limitně blíží nule.
Premiér zcela selhává v migrační politice a odmítá jakékoliv rozumné změny ve společném unijním řešení. Aby to ale před volbami nebylo vidět, jede do Bruselu kázat proti kvótám, které už dávno nejsou na stole.
Původním, prapůvodním záměrem novely zákona byla vyšší úroveň kontroly tajných služeb. Ta se zjevně změnila ve snahu „narvat tam svoje lidi, dokud jsme u moci“.
Několik niterných vzpomínek na ženu, která úplně vždy věděla kdy, co a jak.
Od svého vzniku se Izrael těšil nezpochybnitelné americké záštitě, založené na široké nadstranické shodě politiků i voličů. Teď se začala rozpadat. Počítat s tím musí Joe Biden, jeho nástupci v Bílém domě i židovský stát.
"Dáme Česko dohromady" se nepovede, pokud bude Spolu štěkat na PirSTAN. Dokud ty dvě koalice neřeknou, že se obě nikoli chtějí dohodnout, ale že se dohodnou a na čem.
Připomínat fakt, že globální pandemii nelze porazit na lokálních frontách, působí jako upocená banalita. Stává se ale zjevným, že ani tu jsme ještě stále nedokázali vstřebat v potřebné míře.
Mimořádně netypická, vzácná je reakce skupiny MeSES na rozhodnutí ministerstva zdravotnictví. Neurazili se, nezabalili to, pokračují.
Za mrtvé na hranicích nebude potrestán nikdo z komunistických prominentů. Jakeš zemřel a Vajnar se Štrougalem ani nepůjdou k soudu.
Jsme sekulární stát, velká většina českých občanů nejsou křesťané. Jsme členy EU a NATO, ne satelit Ruska. A Ovčáček je úředník, nikoliv kněz. Z jeho tweetů byste to nepoznali. Dnešní Česko.
Žádná z opozičních koalic nakonec nesebrala odvahu říct voličům nepopulární pravdu: I kdybychom se ušetřili sebevíc, stejně nakonec budeme muset vrátit daně na úroveň minulého roku, než vypuklo předvolební běsnění.
Pokud by vláda důvěru v červnu ztratila, předseda ANO Andrej Babiš by udělal nejlíp, kdyby položil funkci premiéra a začal objíždět zemi, dělat kontaktní kampaň, což umí.
Dokud si neřekneme, jak reformovat Česko, nemůžeme nikdy smysluplně investovat. Z Národního plánu obnovy se stal naprosto nestravitelný guláš, který jsme ozdobili snítkou rozmarýnu, a tvrdíme, že je kompletně ekologický.
Opoziční poslanci jsou ochotni shodit vládu, aniž by přebrali moc, dokonce aniž by ji alespoň udrželi ve sněmovně. Parlamentní republiku potřebujeme ochránit dvěma ústavními změnami: konstruktivním vyslovováním nedůvěry a omezením prezidentské volenky při výběru premiéra.
Pavel Zeman ukazuje, jak těžké je být nejvyšším žalobcem v zemi, kde je premiér stíhaný a prezident pracuje pro zájmy cizí, nepřátelské mocnosti a chová se, jako bychom žili v prezidentském systému.
Představuju si, jaké pocity asi má Jens Stoltenberg, když Zeman NATO poučuje, že nemá odcházet z Afghánistánu, ale ruský útok na vlastní zemi cudně zamlčí.
U bohatších obyvatel se objevuje pocit, že je ekologové obviňují, chtějí jim něco vzít, ale nic jim za to nedávají. Někteří tíhnou k jakémusi new konzervatismu, který je antiekologický, eko-uvažování je považováno za nebezpečný „progresivismus“.
Je iluze doufat, že bychom se v předvolebním chaosu mohli dočkat úpravy penzijního systému. Kdyby ale teď každá strana alespoň představila svůj návrh, vzroste šance, že se nová vláda konečně pustí do práce, která měla být hotova nejpozději před dvaceti roky.
