


Pirát Bartoš už trénuje na premiéra. Cvičí Zemana, ať si zvyká
Jednačtyřicetiletý Bartoš se stává významným českým politikem. Dělá to jinak než stará garda. Má svoji taktiku, učí se, jedná otevřeně, připravuje se na roli premiéra.



Jednačtyřicetiletý Bartoš se stává významným českým politikem. Dělá to jinak než stará garda. Má svoji taktiku, učí se, jedná otevřeně, připravuje se na roli premiéra.



Nastal čas hledat nové ústavní pojistky, aby prezident bez politické zodpovědnosti nemohl svévolně destruovat národní zájmy.



Možná je paradoxní hájit kontrarozvědku, ale je to dnes logické a správné. Zároveň to neznamená, že vůči BIS nezůstáváme ostražití.



Povalení vlády bez dalšího plánu, fabulace o předčasných volbách i marné pokusy sesadit prezidenta. I když je frustrace velká, iracionalita není správnou odpovědí.



Michal Hašek jako náměstek na vnitru je nejen náplast na Zemanovo „bebí“, ale také vzkaz do Moskvy: Drahý Vladimire Vladimiroviči, pohleď, ještě to tu není docela ztracené.



Hra na schovávanou končí. Pokud bude dál premiér tvrdit, že není ve střetu zájmů, stopne Evropská komise Česku v další sedmiletce slíbené balíky peněz. Líp už bylo, teď bude hůř.



Nyní je mimořádně důležité, aby opozice (koalice Pirátů a STAN s koalicí SPOLU) měla své kroky perfektně promyšlené a společně dohodnuté. Teď nejde „jen o daně“, o strany, ale o naše další směřování.



Sedm let stará tragédie nepochybně odstartuje sérii dalších explozí. Postupně totiž odhalí skutečný vliv ruských tajných služeb v Česku. Snad si naši emocemi zmítaní a leckdy i naivní politici uvědomí, koho proti sobě v ruské vládní garnituře a jejích zvláštních službách mají: špičkové profesionální hráče, kteří své kroky pečlivě promýšlejí i na roky dopředu.



Prezident se snaží vyvolat dojem, že vyslovení nedůvěry vládě reálně nic moc nezmění. Ve skutečnosti už chystá svůj kabinet, aby mohl zvrátit česko-ruský spor.



Co měl prezident po osmi dnech mlčení udělat? Člověk se zbytky cti v těle by rezignoval, protože Zeman u nás dlouhodobě prosazuje ruské zájmy.



Jak "lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minulosti". Spojené státy zažívají největší otřesy od občanských a rasových nepokojů šedesátých let. Od "dlouhého horkého léta" 1967, od Vietnamu, od aféry Watergate.



Je to dost podobné, jako když se před dvaceti lety zaváděla přednost chodců na přechodech. Tehdy taky řidiči křičeli, nechtěli chodcům udělat místo, ale dnes je to normální.



Dvě špatné varianty, jedna pro prezidenta horší než druhá. První, nepovýšit, je veřejné vyhlášení: Jsem ve službách Moskvy. Druhá, povýšit, je veřejné přiznání: Prohrál jsem.



Do dalšího kola diplomatické války s Moskvou už bychom měli vstupovat s masivní evropskou podporou. Ač o ni zprvu kabinet nebyl schopen požádat, snad už se vše obrací k lepšímu.



Zápas se změnami klimatu už Němci přijali za svůj. I oni ale mají "svůj konzumní způsob života", kterého se nechtějí vzdát. Přesně ten, s nímž by se teď Zelení rádi rozloučili.



Není důvod být zbabělí. Jsme členskou zemí NATO a EU. Nikoho netorpédujeme, nikomu nevyhazujeme muniční sklady do vzduchu. Rusy jsme v roce 1968 neokupovali.



Premiér se pokouší vůči Rusku zároveň stát na plynu i brzdě. Spojence máme, zatím to ale vypadá, jako bychom o jejich pomoc ani nestáli.



V sobotu večer se česká situace zásadně, nevratně změnila. Zeman dohrál. Být minimálně soudný, omluvil by se národu, dále Michalu Koudelkovi, celé tajné službě BIS a poté by s hanbou rezignoval.



Snaha o shození kabinetu a vytvoření vlády Národní fronty pod patronací Hradu byla hodně hloupým nápadem už před kauzou Vrbětice. Teď se stává zcela idiotskou. Byť prezident Miloš Zeman v neděli avizoval, že by nechal kabinet premiéra Andreje Babiše dovládnout v demisi.



Smutným symbolem neexistující funkční české politiky vůči Rusku se stal Jan Hamáček. Ještě včera chtěl do Moskvy letět pro Sputnik, dnes vyhošťuje osmnáct ruských špiónů.