Babišovi se hroutí další slib. Čechům místo levnějších hypoték hrozí nová vlna zdražování

Až dosud se na pražských Příkopech mohli utěšovat, že je tuzemská inflace kolem dvojky jednou z nejnižších v Evropské unii. S blížícím se koncem roku se však do zorného pole naší centrální banky bude čím dál více dostávat výhled na příští dva roky, kdy se dá očekávat zrychlení růstu cen až ke čtyřem procentům. Ve čtvrtek proto bude stát před bankovní radou palčivá otázka, zda letos už podruhé zdražit půjčky.

Na zvýšení úrokových sazeb ČNB ze 3,75 procenta tlačí i přesvědčení trhů, že velké zahraniční centrální banky, jako je ECB a americký Fed, budou ve zpřísňování měnové politiky po malé podzimní pauze záhy pokračovat. Vystoupení z řady jestřábích bank by mohla ČNB odskákat oslabením koruny, což by tuzemskou inflaci dál přiživilo. Ekonomové proto očekávají jedno zvýšení úroků právě tento týden. Finanční trh jde ale ještě dál: příští rok počítá s dalšími třemi.    

Pokud ČNB ke zdražení půjček sáhne, lze od premiéra Andreje Babiše čekat další kolo útoků na její adresu. Šéf vlády je ve vztahu k centrální bance čím dál nervóznější a podrážděnější. Žije totiž v přesvědčení, že mu okolí hází klacky pod nohy. Má za sebou prohrané senátní volby, nachází se uprostřed těžkého zápasu o rozpočet na příští rok a vládne v napjaté společenské atmosféře, kterou jeho vláda ještě více rozjitřila změnou financování veřejnoprávních médií, prosazenou na sílu.

Proto bude Babiš jakékoli další zvýšení úroků rozdýchávat jen těžko a určitě se do ČNB opět pustí. V jeho uvažování totiž vyšší sazby pouze zdražují úvěry firmám, financování státního dluhu i hypotéky lidem, jimž premiér před volbami sliboval naopak jejich zlevnění. Dá se očekávat, že si znovu posvítí i na hospodaření centrální banky, až bude hledat dodatečné příjmy pro státní kasu. Jak už Babiš dokázal v minulosti, nenechá se odradit ani tím, že ČNB nebude ze zákona ještě po mnoho let schopna vládě jakoukoli dividendu vyplatit.

Zlevnění energií v nedohlednu  

V celém světě přitom sílí obavy z další inflační vlny, a to jen pár let poté, co se podařilo zkrotit nevídaný růst cen vyvolaný pandemií a válkou na Ukrajině. Globální inflaci aktuálně rozdmýchávají zejména drahé energie, jejichž ceny šroubuje do dlouho nevídaných výšin pokračující nouze o dodávky z Perského zálivu.

Světová cena ropy od začátku války s Íránem zdražila o více než polovinu a sveřepě se drží nad 100 dolary za barel. Za zemní plyn se platí už trojnásobek toho co začátkem roku a silová elektřina je oproti loňsku dražší zatím zhruba o třetinu. Tento vývoj vyvrací ještě donedávna optimistické předpoklady centrálních bank, že se ceny energií brzy vrátí k normálu.

V Česku navíc hned v lednu odezní cenový dopad letošního přesunu poplatků za obnovitelné zdroje elektřiny na státní rozpočet, který letos inflaci tlumil. Jen kvůli tomuto faktoru meziroční růst cen s novým rokem zrychlí bezmála o půl procenta.

Inflace na cestě vzhůru

Tuzemské domácnosti se přitom v příštích dvou letech při placení účtů za elektřinu a plyn už tak pořádně prohnou, až na ně výrobci a distributoři začnou postupně přenášet čím dál dražší energie. Časem se navíc obnoví růst cen potravin, jejichž zlevňování dosud inflaci rovněž brzdilo. ČNB může jen doufat, že jejich zdražování nebude skokové, což se však vzhledem k letošní špatné sklizni a růstu nákladů pro zemědělce nedá vyloučit.

Až se k tomu v roce 2028 přidá téměř půlprocentní dopad odloženého zavedení nového systému emisních povolenek ETS2 na inflaci, bude se ČNB zřejmě už jen modlit, aby růst cen nevyskočil nad čtyři procenta. To už by byl více než dvojnásobek jejího cíle. S vidinou této kombinace faktorů se už teď ponechání úrokových sazeb pod úrovní očekávané inflace jeví jako neudržitelné. A to přesto, že je částečně vyvolána nákladovými šoky, které měnová politika není s to ovlivnit.

Co ČNB naopak ovlivnit může, je zdražování v té části nákupního košíku, jež neobsahuje kolísavé položky jako energie a potraviny či státem určované poplatky a nepřímé daně. Tuto takzvanou jádrovou inflaci, která odráží sílu spotřebitelské poptávky lépe než hlavní index inflace, se však naší centrální bance už několik let nedaří výrazněji snížit pod tři procenta. Brání tomu hlavně služby, jež zatvrzele zdražují více než čtyřprocentním tempem. Vydatně k tomu přispívá rychlý růst nájemného způsobený stále nedostatečnou výstavbou bytů.

Bublání pod pokličkou

Zapeklitost celé situace spočívá v tom, že dosud nízká celková inflace maskovala nevyřešený problém z minula. Tím jsou dlouhodobě proinflační ekonomické důvody, jako je nedostatek pracovníků, rychlé zvyšování mezd a spotřeby, a naopak stagnující produktivita. Kvůli poslednímu zmíněnému faktoru se naše ekonomika zadýchává i při umírněném růstu poptávky a produkce.

Vývoj v posledních letech přitom svědčí o nárůstu této inflační nálože. Jádrová inflace proto k překvapení centrální banky dokonce mírně roste a její tempo – nejvyšší za poslední rok – není v souladu s dosahováním dvouprocentního cíle. Právě potřebu srazit jádrovou inflaci na nižší hladinu zdůrazňuje ve svých sporadických veřejných vystoupeních i guvernér Aleš Michl.

Inflační podhoubí ale naopak ještě zbytní, jakmile domácí poptávku popožene plánované zvýšení výdajů ze státního rozpočtu v příštím roce. Michlova bankovní rada tento fiskálně-inflační kanál dlouhodobě považuje za velmi silný. Zdůrazňuje přitom zejména zvyšování množství peněz v oběhu tím, jak peněžní ústavy financují rostoucí veřejný dluh.

Hra o druhotné dopady a inflační očekávání

Pro vývoj inflace a měnové politiky bude důležité, aby se drahé energie nerozlily napříč ekonomikou nebo aby se na ně nenabalilo další zdražování bez zjevné příčiny. ČNB zatím nemá, řečeno slovy jejího hlavního ekonoma a šéfa měnové sekce Petra Sklenáře, „důkaz o tom, že by se nyní marže zvyšovaly, tedy že by firmy uplatňovaly k přírůstku nákladů danému cenami ropy nějakou dodatečnou přirážku, což je vlastně důkaz toho, že jejich inflační očekávání jsou stabilizovaná“.

Ovšem radní Jakub Seidler, který v bankovní radě v poslední době tíhne spíše k jestřábímu pohledu – jenž dává akcent na hlídání inflace i za cenu zbrzdění ekonomiky –, připustil, že riziko silnějších sekundárních dopadů do inflace roste kvůli odolnosti domácí poptávky. Tomu dávají za pravdu rostoucí cenová očekávání v průmyslu i ve službách a setrvale vysoké nákupní plány domácností.

Právě Seidler se tentokrát nebývale otevřeně přihlásil k tomu, že bude tento týden hlasovat pro zvýšení sazeb. To kontrastuje s tím, jak skoupí na slovo ohledně svých budoucích kroků teď centrální bankéři bývají u nás i ve světě.

Mezi ty komunikačně opatrné a současně spíše holubičí nátury – preferující růst nad úzkostlivou péčí o nízkou inflaci – patří viceguvernér ČNB Jan Frait. Podle něj jsou argumenty pro podzimní zdražení peněz poměrně silné, proti však mluví jiné faktory. Frait upozornil, že podmínky pro poskytování půjček v ekonomice zpřísňuje už samotné zvýšení dlouhodobých tržních sazeb.

Tříletá swapová sazba, od níž se odvíjejí sazby hypoték, vzrostla od začátku války v Íránu zhruba o jeden a půl procentního bodu téměř na pět procent. Zatímco u nových hypoték se už projevují první známky zpomalení, úvěry firmám dál rostou. „Ceny energií nemůžeme a nebudeme ignorovat. Měli bychom se ale vyvarovat toho, abychom přilévali olej do ohně už tak nadměrného růstu delších tržních sazeb,“ upozornil Frait v rozhovoru pro Bloomberg.

Cena dlouhodobých peněz se přitom odvíjí i od toho, co trh očekává od centrální banky. Trhy počítají s celkově čtyřmi zvýšeními úroků v příštích 12 měsících. Proč jsou tržní očekávání takto vysoká, je podle Fraita tak trochu záhada. Také Seidler je považuje za nadnesená, vzhledem k povaze a rozložení rizik však současně do určité míry pochopitelná.

Zase ty hypotéky!

Čtvrteční zvýšení sazeb by každopádně nepotěšilo hlavně premiéra Babiše, který ČNB spolu s komerčními bankami považuje za viníka drahých hypoték. Sám před volbami sliboval jejich zlevnění a teď musí sledovat pravý opak: průměrná úroková sazba u nových hypoték překročila v posledních měsících hranici pěti procent. Tak vysoko byla naposledy v září 2024.

Předsedovi vlády se nelíbí, že základní sazba ČNB v červnu po sérii snížení opět stoupla a je vyšší než úroky ECB. „Stále mi nikdo nevysvětlil, proč máme základní sazbu o více než procentní bod vyšší než eurozóna, když máme jednu z nejnižších inflací,“ řekl v půli října v rozhovoru pro Hospodářské noviny předseda vlády.

A k tomu premiér obvinil komerční banky z nenasytnosti. Jejich výdělky označil za extrémní, když se jim zisky od roku 2021 zdvojnásobily na 140 miliard korun.

Zdražování hypotečních úvěrů je přitom dominantně způsobeno růstem dlouhodobých výnosů na dluhopisovém trhu. V něm se vedle domácích očekávání promítají také globální faktory: zdražování dluhů vlád vyspělého světa či nedostatek dlouhodobých zdrojů financování, které z trhů odsávají investoři do rozvoje umělé inteligence. Ze světa se tedy vyšší úrokové sazby přenášejí k nám, do tuzemských hypotečních sazeb i nákladů na český dluh.

Zde má však máslo na hlavě také sám Babiš, neboť k růstu takzvané rizikové prémie, již investoři požadují za nákup českých státních dluhopisů, přispívá i zhoršený výhled hospodaření jeho vlády.

Není kasa jako kasa

Nebyl by to ovšem Babiš, kdyby se nepokusil aspoň část problému přesunout na někoho jiného. Podle něj by státní kasu mohla významně „vyfutrovat“ ČNB. Minulý týden tuto úvahu rozebíral na schůzi Poslanecké sněmovny při projednávání rozpočtu na příští rok. A není to poprvé, kdy šéf vládní koalice o této možnosti mluví.

Stále jako by nechtěl slyšet, že je ČNB povinna z případných zisků nejprve uhradit ztrátu z minulosti, jež činí 350 miliard korun. Poté bude ještě potřebovat naplnit rezervní fond, který by ji do budoucna chránil před případným opětovným poklesem vlastního jmění do záporu. A teprve potom bude moci svůj zisk začít odvádět do státního rozpočtu.  

Babiš v tomto svém nátlaku na ČNB možná spoléhá na spojence uvnitř centrální banky, jehož by mohl najít v osobě svého bývalého poradce a současného guvernéra Michla. Ten na začátku pandemie, tehdy ještě jako řadový člen bankovní rady, nestandardně navrhoval, aby banka polovinu zisku z roku 2019, tedy asi 30 miliard korun, odvedla státu jako mimořádnou dividendu.

Tehdejší bankovní rada ovšem – v souladu se zákonem – schválila použití zisku na úhradu účetní ztráty z předešlých let. Bude zajímavé sledovat, jak se Aleš Michl k dalšímu případnému nátlaku od premiéra v této věci postaví už v roli guvernéra.  

Petr Král je odborníkem na hospodářskou politiku a makroekonomiku. Působil čtvrt století v České národní bance, posledních šest let jako ředitel sekce měnové. Paralelně byl členem Výboru pro měnovou politiku v Evropském systému centrálních bank a Výboru pro rozpočtové prognózy.