Větrníky tu nemusí stát navždy, dnešní výstavba neznamená konečný stav, říká šéf Rezolv Energy

Zatímco v Česku se proti větrným elektrárnám protestuje, v Rumunsku je obce vítají. Mají z nich peníze třeba na školy či chodníky. „Svou roli musí sehrát vláda,“ říká k české fóbii z větrníků Alastair Hammond, šéf Rezolv Energy.

Vaše největší solární a větrné projekty dnes vznikají v Rumunsku. Proč právě tam?

Země před pár lety zavedla regulatorní kroky, aby byla atraktivnější pro velké projekty obnovitelných zdrojů energie, a také se tam ve velkém investovalo do sítí. Navíc je to největší země v regionu jihovýchodní Evropy, má hodně volné půdy a dobré větrné i sluneční podmínky. To nám umožňuje stavět tam velké a cenově dostupné zdroje, čehož si všímají i banky. Mezi největší projekty patří Dama Solar v západním Rumunsku s instalovaným výkonem 1,3 gigawattu, který se po uvedení do provozu stane největší solární elektrárnou v Evropské unii. Nedávno jsme také zprovoznili první fázi parku VIFOR, největšího větrného projektu v Rumunsku za víc než deset let.

Je dnes jednodušší sehnat financování?

Určitě ano. Když jsme řešili financování Dama Solar, zapojilo se čtrnáct věřitelů. Dohromady nám poskytnou až 561 milionů eur. Myslím, že pochopili, jaký má rumunský trh a obnovitelné zdroje jako takové potenciál. Potřebujeme dekarbonizovat a transformovat energetiku a solární a větrné elektrárny představují nejdostupnější zdroj. Bohužel ve společnosti, a to platí i pro nejvyšší patra české politiky, stále převládá názor, že jsou drahé. Přitom situace je dnes úplně jiná než dřív, oproti období největšího solárního boomu jsme nyní zhruba na desetinových nákladech. A v porovnání s výstavbou jaderných bloků lze tyto elektrárny realizovat velmi rychle.

Jak rychle se dá postavit větrný nebo solární park?

Samotná příprava projektu sice trvá, ale jakmile máme schváleno, jde to rychle. Začínali jsme před čtyřmi lety od nuly, jen s pár lidmi, a dnes už máme v provozu elektrárny s kapacitou přes 560 megawattů, další téměř dva gigawatty jsou ve výstavbě. Ke zprovoznění prvních 192 megawattů větrného parku VIFOR nám stačily necelé dva roky.

Právě větrné elektrárny ale vyvolávají silné emoce, v Česku proti nim protestuje řada lidí. Je to v Rumunsku jiné?

Tamější obyvatelé jsou jim víc nakloněni a je tam patrná podpora ze strany státu i obcí. V Česku jsem zažil opak. Investoval jsem do větrného projektu u Olomouce, který asi šest nebo sedm let čelil soudním sporům, a to i přesto že už stál a měl v pořádku všechna povolení. Často ho přitom napadali lidé, kteří s místní komunitou neměli nic společného. Myslím, že lidé v Rumunsku mnohem víc řeší energetickou bezpečnost, což souvisí s blízkostí konfliktu na Ukrajině. Slunce ani vítr vám nikdo nevezme, navíc tyto elektrárny nejsou soustředěné na jednom místě, takže jsou méně atraktivním cílem pro sabotáže. Rumunské obce pak mají také finanční motivaci.

Jakou?

Do jejich kasy jdou třeba poplatky za stavební povolení, což okamžitě zvyšuje příjmy. Klíčové je to zejména pro venkovské oblasti, které nemají tak dobrou infrastrukturu. Viděl jsem to například v rumunské obci Chirnogeni. Obec ze získaných peněz zrekonstruo­vala školu i obecní úřad, vybudovala chodníky a obnovila veřejné osvětlení.

Mnoha lidem vadí především to, že větrníky hyzdí krajinu.

Chápu, že větrné elektrárny rozdělují společnost. To, že do krajiny nepatří, je častý argument. Přitom lidské zásahy vidíme všude kolem. Krajinou vedou dráty elektrického napětí, na mnoha místech jsou vysílače, vysoké komíny tepláren nebo uhelných elektráren. Větrníky jsou jen jedním z mnoha zásahů a jsem přesvědčený, že tady s námi nebudou navždy. Mluvíme o energetické transformaci, která má různé fáze. Uhlí tu bylo sto let a na většině míst dnes definitivně končí. Podobné to může být s větrnými elektrárnami, které typicky fungují třicet let. Věřím, že jejich nynější výstavba není konečný stav.

Potřebujeme dlouhodobý závazek k podpoře obnovitelných zdrojů, říká Alastair Hammond, šéf Rezolv Energy. | Zdroj: archiv Rezolv Energy

Proč jako firma se sídlem v Praze neinvestujete víc v Česku?

Průběžně sledujeme příležitosti, ale nabídka kvalitních projektů je velmi omezená. Vždy kupujeme projekty v pokročilé fázi přípravy a těch je tady v tuto chvíli velmi málo. Větší projekty nad sto megawattů pak téměř vůbec nevznikají. Česko má bohužel značné zpoždění, ve větrných elektrárnách má zatím jen necelých 400 megawattů. Do čtyř let chce přidat dalších 800, ale neumím si představit, kde se taková kapacita vezme, zvlášť když se zatím vláda i regulátor soustředí primárně na jádro.

Co je třeba změnit, aby tady velké projekty začaly vznikat?

Svou roli musí sehrát vláda. Potřebujeme dlouhodobý závazek k podpoře obnovitelných zdrojů. A nemyslím nutně jen finanční podporu, ale také jistotu, že pro obnovitelné zdroje vzniknou vhodné pozemky nebo že pro ně bude volná kapacita v síti. Potřebujeme reformu povolování a vymezení akceleračních zón, jako to udělaly jiné země. Je ale třeba najít místa, kde skutečně fouká a svítí. To může být v Česku trochu problém, protože největrnější místa jsou v kopcích na severu a jihu země, kde leží národní parky.

Jak velký to bude pro Česko problém, když se vhodné podmínky nenastaví?

Požadavky Evropské unie na dekarbonizaci se dál zpřísňují, firmy proto hledají udržitelnější zdroje. Pokud je nenajdou doma, půjdou si pro ně jinam, stejně jako v případě kterékoli jiné suroviny. Dnes se to často řeší virtuálními dohodami o nákupu elektřiny, takzvanými VPPA smlouvami, kdy například Deutsche Telekom odebírá z rumunského projektu VIFOR elektřinu pro český T­‑Mobile nebo slovenský Telekom. Ale to není řešení pro každého.

Proč?

V řadě odvětví převládá důraz na odběr elektřiny z místních zdrojů. Příkladem jsou české pivovary, které hrdě používají místní vodu, ječmen nebo chmel, a logicky pak nechtějí nakupovat ze zahraničí ani elektřinu. Ale týká se to i dalších provozů. Pokud nebudou mít lokální přístup k zelené energii, mohou se přesunout k jejím zdrojům.

Kritici namítají, že to Evropa s dekarbonizací přehání. Není problém spíš to?

Nemyslím si, dekarbonizace energetiky je zcela přirozený krok. Mnohé uhelné elektrárny jsou na hraně své životnosti a znečišťují prostředí, ve kterém žijeme. Pokud chceme jejich kapacitu nahradit a zároveň zachovat evropský průmysl, zajistit dostatek energie pro provoz datových center a pokračovat v elektrifikaci dopravy, budov a průmyslu, bez obnovitelných zdrojů se neobejdeme.