Tichý hrdina. Co zažil 46letý zdravotník, který byl více než rok v bunkru na první linii?

Do února 2023 pracoval Serhij na mléčné farmě. Pak se stal bojovým zdravotníkem. Jak říká, „v civilním životě jsem se jako veterinář věnoval nejvíc chirurgii, takže pro mě krvácení nebo rány nebyly tak děsivé“. To, že byl zdravotník, ho ale nezbavovalo dalších povinností. „Jsem zodpovědný za poskytování první pomoci, ale jinak dělám stejné věci jako kterýkoli jiný voják.“

Po několika kratších (zhruba třicetidenních) nasazeních přišla mise z léta 2024. S dalšími třemi vojáky šel v noci křovím a vysokou trávou a s bzučícími drony na hlavou kdesi v Doněcké oblasti k postavení v první linii. Tím byl podzemní bunkr uprostřed pole.

„Doufal jsem, že to bude měsíc, maximálně dva.“ Místo toho strávil pod zemí ve vlhkém bunkru bez čerstvého vzduchu a po většinu času dokonce bez jediného paprsku slunečního světla více než rok. „Psychicky je to velmi těžké,“ řekl. Bunkr byl na většině míst vysoký méně než jeden a půl metru, jeho obytná část byla ještě nižší a tvořila bludiště chladných, vlhkých chodeb. „Museli jsme se plazit po kolenou. Tak jsme pořád kopali, abychom měli víc místa.“

Do bunkru postupně dorazili další vojáci, takže skupina čítala nakonec osm lidí. Zpočátku muži získávali zásoby z nedaleké pozice, kde mohli také volat rodinám pomocí Starlinku. Pak se ale situace zhoršila. V polovině září Rusové zaútočili na jejich pozici a zabili několik mužů. Nikdo je ale nenahradil. „Řekli nám, že lidi nejsou…  V tu chvíli nám bylo jasné, že to bude trvat dlouho.“

Od února 2025 se ruské útoky pomocí dronů zintenzivnily a muži již nemohli bezpečně vycházet z bunkru. Ze strachu, že budou spatřeni, zakryli malé okno v bunkru a od té chvíle neviděli slunce.  Armáda jim začala pomocí dronů shazovat zásoby, které muži se značným rizikem v noci vyzvedávali. Šlo o nabité powerbanky, konzervované maso, instantní kaše. A když šlo všechno dobře, tak i o suroviny na palačinky, jež připravil spolubojovník, který byl v civilu kuchař. Jenže se zintenzivněním ruských útoků se zásobovací lety omezovaly a docházely zásoby jídla a vody.

Žízeň se postupně stala největším problémem. „Nakonec jsme se rozhodli vykopat přímo pod pozicí studnu. Kopal jsem právě v okamžiku, kdy se objevila voda, byl jsem první, kdo ji viděl. Tu radost si nedovedete představit,“ vzpomíná Serhij.

Čas strávený v bunkru si ale vybral svou daň na zdraví. Svaly zeslábly a stísněné podmínky vedly k bolestem zad. „Upřímně řečeno, nevím, jak jsem to zvládl. Dodnes nechápu, jak jsem to dokázal vydržet.“ Pomáhal mu kontakt s rodinou. Nahrával vzkazy, které potom vojáci v sousední pozici, kde byl generátor a spojení, předávali jeho rodině.

„Stále jsme doufali a doufali, ale situace se táhla,“ vzpomíná Tyščenko. „Nakonec jsme se smířili s tím, že nás evakuují až po skončení války.“ Až přišel signál, že se mají připravit k odchodu. Jenže se stále čekalo na špatné počasí, které znemožní činnost nepřátelských dronů. Když konečně nastalo, muži vylezli z bunkru do zákopu posetého jejich odpadky a ostatky ruských vojáků. Prvním krokem byl pětisetmetrový sprint k nedaleké pozici. Nebylo to snadné, protože odvykli chůzi. „Nohy jsme měli jako z bavlny. Sotva jsme mohli chodit, ale pokračovali jsme bez zastavení.“

Když se jim konečně podařilo dostat se ven, první věc, kterou chtěl udělat, bylo umýt se a zavolat rodině. K opravdovému setkání došlo později, u něj doma ve vesnici v Kyjevské oblasti. „Stále mě překvapuje, jak rychle jsem se přizpůsobil podmínkám doma,“ řekl pak reportérům New York Times obklopen svou rodinou během třicetidenní dovolené.

Několik dní po návratu k rodině byl seržant Tyščenko vyznamenán titulem Hrdina Ukrajiny – nejvyšším vyznamenáním v zemi. Prezidentské komuniké poukázalo na délku a nebezpečnost jeho nasazení. Sám Tyščenko vyznamenání přijal s hrdostí. „Jsem rád, že jsem obdržel vyznamenání. Je to pro mě, mojí rodinu a mé sousedy zdroj hrdosti.“ Zpochybnil ale vojenskou hodnotu své zkušenosti. „Dneska vše ovládají drony. Má tedy smysl, aby lidé jen tak seděli v díře?“

Po dovolené nastoupil Tyščenko zpět do služby už jako instruktor taktické medicíny. Sní o návratu k veterině. „Vrátil bych se k veterinární medicíně. Mám k tomu i dodatečnou motivaci: moje dcera šla studovat v mých šlépějích. A to je motivace k otevření vlastní kliniky,“ doufá Serhij.

Serhijův případ ilustruje děsivou realitu války na Ukrajině, kde je nebezpečnější dostat se na první linii a z první linie než samotný pobyt na „předku“. Drony s optickým vláknem, které jsou imunní vůči rušení, totiž létají až do hloubky několika desítek kilometrů a likvidují veškerá vozidla i živou sílu protivníka.

Střídání vojáků kvůli tomu probíhá jen za špatného počasí, které limituje použití dronů, a vojáci se snaží chodit ideálně v zalesněných pásech a remízcích, kde je drony nevidí. Tato možnost ale s příchodem zimy a opadáním listí pomalu končí. 

Obrněná vozidla, která se dříve používala k zásobování, v současnosti už skoro není vidět –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jsou příliš velká a pomalá, a proto jsou snadným cílem. Přednost dostala terénní auta a hlavně terénní motocykly, které jsou rychlé a tvoří nejmenší cíl. Nejdelší část ale musí vojáci ujít pěšky, často i deset až dvacet kilometrů.

Kvůli tomu jsou vojáci na první linii místo týdne, jak tomu bylo ještě v létě 2024, běžně minimálně měsíc, ale často i dva až tři měsíce. Vojenská psychologie přitom zdůrazňuje nutnost pravidelného odpočinku. Američtí vojenští psychologové dlouhodobě vycházejí z toho, že intenzivní boj bez skutečného odpočinku je u většiny vojáků udržitelný jen v řádu desítek hodin až jednotlivých dní, zatímco „kontinuální“ měsíce bojů vedou téměř zákonitě k psychickému zhroucení.

Studie o amerických pěšácích u Normandie ukázala, že po zhruba šedesáti dnech téměř nepřetržitého boje se 98 procent přeživších stalo psychiatrickými případy (zbylá dvě procenta byla vyhodnocena jako výrazně psychopatické osobnosti). U jednotek, které se daly rotovat a bojovaly spíš s přestávkami, se „bojová životnost“ běžného vojáka odhadovala zhruba na 150–240 bojových dnů rozdělených v čase.