Projev polského prezidenta v Praze: „Rusko lze nejen zastavit, ale také porazit“

Polský prezident Karol Nawrocki vystoupil na konci listopadu s projevem na Karlově univerzitě v Praze. Hovořil o válce na Ukrajině, vztahu k Rusku i budoucnosti Evropské unie. Kritizoval snahy o její centralizaci a zdůraznil roli národních států v evropské integraci. Aktuálně.cz přináší přepis celého projevu.

Vážená paní rektorko,

vážení profesoři, členové různých fakult,

velvyslanci, vedoucí diplomatických misí zde v Praze,

dámy a pánové,

jako pro nově zvoleného prezidenta Polské republiky a historika z povolání je pro mě velkou ctí pronést tento projev na slavné Karlově univerzitě. Jako nejstarší univerzita v naší části Evropy, založená v roce 1348 – polská Jagellonská univerzita byla založena v roce 1364 jako druhá v našem regionu – je Karlova univerzita důkazem našeho kulturního, vědeckého a historického pouta k západní Evropě. Zejména s ohledem na to, že nejstarší univerzita v našem společném sousedství byla založena v roce 1386 v Heidelbergu. Je to také důkazem toho, že dědictví střední Evropy, včetně našeho chápání toho, jak by se měla projevovat evropská integrace, nás neřadí mezi „studenty školy evropské integrace“, kteří mohou být poučováni těmi „staršími a zkušenějšími“.

To jsme však zažili v průběhu celé naší historie. Dovolte mi připomenout jeden příklad toho, jak demokratický politický systém tehdejšího Československa v letech 1918 až 1939 tragicky skončil díky „odbornému vedení“ západního světa v mnichovské dohodě z roku 1938.

„Rusko lze nejen zastavit, ale také porazit“

Někteří by mohli říci, že náš region dnes čelí opět podobným výzvám. A opět se někteří naši západní partneři snaží nás vést jedinou správnou cestou. Ukrajina a její ozbrojené síly již téměř čtyři roky vedou existenční boj proti barbarskému agresorovi – Ruské federaci. To je jejich vnější nepřítel. Mají však i nepřítele uvnitř, a to vnitřní frontu proti zkorumpovaným elitám. Upřímně doufám, že obě bitvy vyhrají, především proto, že obě vítězství jsou dosažitelná. Historie nám ukázala, že Rusko – ať už carské, bolševické nebo sovětské – lze nejen zastavit, ale také porazit. A pokaždé, když bylo poraženo, přineslo to vlnu politických změn v systému. Byli jsme toho svědky po krymské válce v polovině devatenáctého století, po rusko-japonské válce na počátku dvacátého století, po první světové válce a polsko-bolševické válce, která následovala, a po sovětsko-afghánské válce v 80. letech.

Politická historie našeho regionu také ukázala, že fenomén korupce lze zastavit, a to nadobro. Země tohoto regionu se ho musely zcela zbavit na naší cestě k euroatlantickým institucím. Jsem hrdý na to, že se nám to podařilo.

To však neznamená, že tyto instituce jsou ideální. Dnes bych se s vámi rád podělil o svůj názor na naše vlastní výzvy – vnitřní i vnější. Externí výzvy jsou existenční – jde o znovuzrozený ruský neoimperialismus. Interní výzvy však nemusí být nutně na první pohled zřejmé.

„Polsko není nepřítelem Evropské unie“

Nejprve bych rád zdůraznil, že Evropská unie je naším přirozeným politickým prostředím. Ale řekněme si na rovinu: nejde o unii našich snů. Vstoupili jsme do Evropské unie, která nám měla poskytnout ekonomické příležitosti, a to se také stalo. Dala nám také šanci uvolnit náš podnikatelský potenciál. Přistoupili jsme k EU, abychom mohli těžit ze schengenského prostoru, a toho také využíváme. Cílem však nebylo, aby Evropská unie diktovala podmínky našeho politického systému, naše stravování nebo výchovu našich dětí.

Existují určité síly, které usilují o vytvoření centralizovanější Evropské unie, přičemž federalizace slouží jako kamufláž k zakrytí tohoto procesu. Její podstatou je: zbavit členské státy, s výjimkou dvou největších, jejich suverenity; oslabit jejich národní demokracie tím, že je bude možné je přehlasovat na úrovni EU, a tím jim odejmout jejich roli „pánů smluv“; zrušit zásadu, že EU má pouze ty pravomoci, které jí členské státy udělily ve smlouvách; a umožnit EU, aby si sama udělila pravomoci tím, že stanoví nadřazenost institucí EU nad suverenitou členských států.

Na rozdíl od všeobecného přesvědčení není Polsko – včetně konzervativního tábora, ke kterému hrdě patřím – nepřítelem Evropské unie. Pouze se stavíme proti aktuálně dominantním politickým ideálům. A stejně jako v každé demokracii není opozice nepřítelem státu, ale spíše zástupcem programu a politické linie odlišné od té dominantní. V důsledku toho má Polsko – stejně jako každý členský stát – svou vlastní vizi EU a má na ni právo. Má právo usilovat o projev a přijetí této vize. To je podstata demokracie.

Polsko má staleté zkušenosti s fungováním v rámci unie. Známe slabosti a hrozby takových struktur, jejichž velikost spočívá ve vůli silnějších partnerů dominovat nad slabšími. Proto se zasazujeme o odmítnutí projektu centralizace EU. V otázkách týkajících se našeho politického systému a budoucnosti Evropy mají skutečný demokratický mandát, získaný ve svobodných volbách, prezidenti, vlády a parlamenty – nikoli Evropská komise a jí podřízené instituce, které nereprezentují rozmanitost evropských politických proudů a jsou složeny podle ideologických kritérií.

„Jedinými suverénními subjekty EU zůstávají národní státy“

Nenabízíme pouze negativní poselství o tom, co považujeme za špatné. Nejde nám pouze o kritiku. Máme také pozitivní poselství: polský program pro Evropskou unii, jehož hlavní předpoklady bych nyní rád stručně představil.

Výchozím bodem jsou dvě základní premisy: Pány smluv a suverény rozhodující o podobě evropské integrace jsou a musí zůstat členské státy jako jediné fungující evropské demokracie.

Neexistuje žádný evropský demos; jeho existenci nelze nařídit ani zakotvit v právních předpisech, a bez demosu neexistuje demokracie. V polské vizi EU zůstávají jedinými suverénními subjekty národní státy – demos chápaný jako společenství občanů jednotlivých členských států EU. Moderní národy nejsou kmeny rozdělené atavistickými vášněmi pro nadvládu nad ostatními – jak se je snaží vykreslit mainstream EU –, ale národy s tisíciletými tradicemi, kulturou a zájmy. Pokusy o jejich odstranění – jak by si to přáli evropští centralisté – povedou pouze ke konfliktům a neštěstí. Považovat existenci národů a jejich suverénních států za zlo, které je třeba překonat, je další formou utopického programu.

Nebyly to národy, které vyprovokovaly dvě světové války, ale nespoutané imperiální choutky různého původu, včetně národních – německých a ruských. Války však nevypukly ani kvůli „národním“ ambicím. Je těžké vykreslit habsburskou monarchii jako „nacionalistickou“. Stejně tak imperialistický, ateistický, anticivilizační a nepochybně antinárodní komunismus také rozpoutal války a vedl ke katastrofám.

Druhá premisa: Poláci patří mezi nejstarší evropské národy. Byli jsme mezi prvními, kteří přestali být pouze etnickým národem, pocházejícím ze společného kmenového jádra nebo souboru poddaných stejného krále, a stali se souborem občanů naší vlastní republiky. Tato Rei Publicae byla zemí, ve které předkové dnešního Polska sdíleli princip „svobodní se svobodnými, rovní s rovnými“ s předky dnešních Litevců, Bělorusů, Ukrajinců a Židů. Poláci mají také zkušenost 123 let existence polského národa, který žil a fungoval i přes neexistenci své státnosti. Představa, že se nějak rozpustíme v nejasné evropské identitě, podřídíme se orgánům a zákonům, na které nebudeme mít v podstatě žádný vliv, budeme přehlasováni mocenskými silami, ovládáni současným plánovaným centralizovaným systémem EU a budeme žít pod cizí hegemonií, je utopií odtrženou od reality.

„Předseda Rady musí být politikem s demokratickým mandátem, nikoli byrokratem“

S ohledem na to Polsko navrhuje následující opatření, aby zastavilo a následně zvrátilo tento negativní vývoj procesu centralizace EU:

Za prvé, zachování zásady jednomyslnosti v těch oblastech rozhodování EU, kde se v současné době uplatňuje;

Za druhé, zachování zásady „jeden stát – jeden komisař“ při sestavování Evropské komise, podle níž musí mít každá země EU, i ta nejmenší, svého vlastního komisaře v nejvyšším správním orgánu EU, a zároveň zákaz jmenování osob do nejvyšších funkcí EU bez doporučení vlády jejich domovské země;

Za třetí, obnovení předsednictví pro hlavu výkonné moci členského státu, který v daném okamžiku předsedá EU, což znamená návrat k povaze předsednictví před Lisabonskou smlouvou. Polsko proto také navrhuje zrušení funkce předsedy Evropské rady. Předseda Rady musí být, stejně jako dříve, prezidentem, předsedou vlády nebo kancléřem své země, tedy politikem s demokratickým mandátem a politickou základnou, nikoli byrokratem závislým na podpoře největších mocností EU. Zatímco rotace této funkce dávala každému členskému státu periodický dominantní vliv na fungování Evropské rady, současný systém zajišťuje trvalou dominanci „centrálních mocností“ EU a marginalizuje ostatní. Totéž platí pro Radu EU pro zahraniční politiku, které předsedá úředník závislý na velmocích, a nikoli ministr zahraničních věcí země, která předsedá, který má demokratický mandát.

Za čtvrté, založit systém hlasování v Radě EU tak, aby se odstranila nadměrná výhoda velkých zemí EU. Aby si menší národy zachovaly podporu procesu evropské integrace, musí mít skutečný vliv na rozhodování.

Za páté, založit fungování EU na pragmatických principech – bez ideologických tlaků – a omezit pravomoci institucí EU na vybrané neideologické oblasti nebo výzvy, jako jsou hospodářský rozvoj nebo demografický kolaps, čímž se oblasti působnosti evropských institucí omezí na ty, kde je šance na účinnost podstatná. To znamená opustit nadměrné ambice regulovat celý život členských států a jejich občanů a záměr formovat všechny aspekty politiky, někdy obcházením nebo porušováním vůle občanů.

„Zastavme ambici EU konkurovat NATO v oblasti bezpečnosti“

Dále, z hlediska geopolitiky: zastavení ambicí konkurovat NATO v oblasti bezpečnosti. Za posledních zhruba třicet let se bezpečnostní politika EU neosvědčila – tváří v tvář poválečným konfliktům v Jugoslávii, destabilizaci v severní Africe a na Blízkém východě nebo ruské agresi proti Gruzii a Ukrajině. Současný pokus o centralizaci zbrojních programů v rámci EU ve skutečnosti slouží zájmům německého a francouzského zbrojního průmyslu, směruje k nim peníze ze společného dluhu EU, prodlužuje termíny dodávek, ignoruje naléhavé potřeby EU a východního křídla NATO v oblasti zbrojení a poskytuje Evropské komisi další nástroj k „disciplinování“ členských států.

Dále odmítnutí nařízení Evropské komise – zákona o digitálních službách (DSA). Myšlenka jakékoli cenzury je polské politické kultuře cizí. Již na konci 16. století velkokancléř koruny a velkohejtman koruny Jan Zamoyski, když ho moskevští vyslanci Ivana Hrozného požádali, aby spálil knihy, které vykreslovaly vládce Kremlu v negativním světle, odpověděl: „My zde v tomto společenství nezakazujeme ani nenařizujeme psaní žádných knih.“ Toto je společná tradice Polsko-litevské unie a České republiky. Není bez důvodu, že Franciszek Skoryna, dnes symbol velkého renesančního člověka pro Bělorusy, vytiskl svou první Bibli na světě, napsanou cyrilicí ve staroběloruském jazyce, právě zde v Praze v roce 1517, a svá další díla ve Vilniusu – hlavním městě Velkého vévodství litevského.

„Současný systém nás vystavil ruskému imperialismu financovanému po léta jádrem EU“

A konečně odmítnout mainstreamové rozdělení politické scény EU na: na jedné straně osvícené zastánce neustále se prohlubující integrace a na druhé straně primitivní populisty s totalitními sklony. Představa, že toto je dělicí čára politické scény EU, je směšná. Je rozdělena na tábor kontinuity a reformy. Vzhledem k tomu, že současný systém nás přivedl k zadlužení, nekontrolované migraci, energetickým krizím, vyprovokoval brexit a vystavil nás ruskému imperialismu – financovanému po léta jádrem EU – je změna nutností. Euroskepticismus tedy vychází z chyb hlavního proudu EU a její nedemokratické povahy.

To je ve zkratce moje vize směru, kterým by se EU měla ubírat. Nyní si možná kladete otázku: je to možné? Neměli bychom si dělat iluze o šancích, že tyto myšlenky budou EU přijaty. Předložení takových komplexních programů na zlepšení naší unie je však právem každého členského státu.

Dovolte mi, abych to řekl zcela jasně: jsem zastáncem Polska v Evropské unii, ale domnívám se, že otázky jako politický a soudní systém nebo bezpečnost jsou výhradně v kompetenci polské ústavy, polského prezidenta a polské vlády. Stejně jako by tomu mělo být u každého členského státu.

Svou roli prezidenta Polské republiky nechápu jako někoho, kdo zpochybňuje přítomnost v EU, ale jako vůdce, který na základě zemí regionu, naší citlivosti a emocí vybuduje silnější střední Evropu v rámci EU.

Pokud někdo z vás považuje tuto vizi za přijatelnou a upřímně řečeno za blízkou vašemu politickému srdci, jsem více než ochoten pokračovat v rozhovoru. Prozatím to berte jako podnět k zamyšlení.

Děkuji za vaši pozornost.