Potřebujete vypnout? Tenhle tip vás překvapí

Za posledních patnáct let se Sýrie zmiňovala spíše v souvislosti s občanskou válkou než s tichem a klidem. Navíc většinu povrchu Sýrie pokrývá poušť, a ne hory. A Sýrie je muslimská, nikoli křesťanská země.

Křesťanský klášter Deir Mar Musa al-Habashi ve střední Sýrii však narušuje všechny tyto stereotypy. Nachází se v nadmořské výšce 1500 m a je postaven do strmých svahů hlubokého údolí s majestátními výhledy. Nejbližší město Nabak je vzdálené 20 kilometrů a v okolí najdete jen pastýře a ovce.

„Klášter je pro lidi, kteří chtějí zažít boží lásku a chodí sem, aby se mohli modlit, být v kontaktu s přírodou a manuálně pracovat, ať už v zemědělství, nebo v provozu kláštera. Klášter bezplatně přijímá hosty bez ohledu na jejich vyznání, národnost nebo jazyk,“ říká otec Džihád, představený kláštera.

Je to pravda — spolu se mnou byla v klášteře rozmanitá směs lidí: Američanka, která cestuje po Blízkém východě, mladý Ital, který donedávna pracoval v Sýrii v neziskovce a po skončení kontraktu si přišel do kláštera na pár týdnů odpočinout (podle svých slov vyrůstal jako katolík, ale postupně od církve odpadl), tři mladé turistky z Číny, muslimka, která pracuje v křesťanském kostele v Kurdistánu, a mnoho místních — křesťanů i muslimů z okolí. A devět mnichů a mnišek, katolických, pravoslavných i protestantských, kteří v klášteře dlouhodobě působí.

„Já jsem sem původně měl přijet na soustředění jógy, které se tu každoročně pořádalo,“ říká Adam, syrský křesťan. Klášter na něj tak zapůsobil, že tam zůstal. „Nejdřív jsem pracoval jako průvodce pro návštěvníky a později jsem se stal knihovníkem v knihovně kláštera.“ V kostele, který je součástí kláštera, probíhají každý den ranní i večerní modlitby a v neděli mše, ale nikdo vás nebude nutit, abyste se jich účastnili. Do kláštera se dá jednoduše přijít a strávit tam jednu noc až několik měsíců.

Dostat se tam není ani moc komplikované. Hodinka natlačeným bílým mikrobusem z Damašku do města Nabak, pak zbytek cesty taxíkem, nebo — pokud se domluvíte předem — vás starou dodávkou může odvézt George, který každé dopoledne vozí do kláštera potraviny. Posledních deset minut ale půjdete v každém případě pěšky strmým kopcem. K budově kláštera nevede silnice, pouze dlážděný chodník a schody.

Jídlo vám také poskytnou, jednoduché, ale chutné: arabský chléb, hummus, rýže, k obědu kuře nebo grilované karbanátky. Pobyt je bezplatný, ale kdo chce, může dát dobrovolný příspěvek na chod kláštera. Je slušné také pomoci s vařením, mytím nádobí nebo s pracemi kolem budov. „Provozujeme tady klášter, ne hotel,“ zdůrazňuje otec Džihád. Internet zapínají jen na pár hodin denně. Stačí to na to, abyste rodině doma dali vědět, že jste v té Sýrii v pořádku, a poslali jim pár fotek výhledu. Nějaké surfování nebo office tu nečekejte. Teplá voda bude, jen pokud vyjde slunce — ohřívá ji totiž solární energie.

Klášter vznikl na místě staré římské věže ze druhého století n. l., Sýrie byla totiž jednou z klíčových provincií Římské říše. V šestém století se v jejích ruinách usadili první mniši. Klášter pojmenovali podle sv. Músy (Mojžíše) Etiopského. Kdo to byl, není úplně jasné. „Máme dva příběhy o názvu kláštera, návštěvníkům vyprávíme oba. Jeden je lidovější a jeden je lépe historicky doložen,“ vysvětluje otec Džihád. Historické prameny s poměrně vysokou mírou jistoty dokumentují raného křesťanského svatého, sv. Músu Etiopského, který žil někde mezi jižním Egyptem, Súdánem a Etiopií a dodnes je populárním světcem mezi koptskými křesťany v Egyptě a v Etiopii. V době vzniku kláštera působili v oblasti Sýrie koptští mniši z Etiopie. Jejich přítomnost je spolehlivě doložená a pravděpodobně právě oni dali klášteru jeho název.

Lidovější příběh vypráví, že sv. Músa byl etiopský princ, který v den své svatby utekl od nevěsty, aby se mohl usadit na místě dnešního kláštera a žít mnišským životem. „V křesťanském kostele v městě Nabak je relikvie, údajně prst tohoto etiopského prince. Tento příběh však nemá oporu v historických pramenech. Registrujeme ho pouze v místních lidových tradicích,“ doplňuje vysvětlení otec Džihád.

Klášter sloužil svému účelu až do začátku osmnáctého století, kdy začal postupně upadat. Postupně ho opustili všichni mniši a stal se jen ruinou a poutním místem, kam se občas vydali místní věřící. V roce 1982 ho však navštívil italský jezuitský mnich, otec Paolo. Rozhodl se ho oživit a udělat z něj místo pro dialog mezi křesťanstvím a islámem. Tím začala moderní historie kláštera. Otec Paolo spolu s dobrovolníky ze Sýrie, Libanonu a Itálie začal klášter rekonstruovat. Zároveň začali organizovat setkání mezi místními křesťany a muslimy. Budování porozumění mezi náboženstvími je také jedním z úkolů kláštera. „Nikdo netvrdí, že mezi muslimy a křesťany nejsou sporné otázky. Samozřejmě, že jsou. Přesně proto se musíme bavit. Na tomto principu byl založen náš dialog,“ říká sestra Huda, která je mniškou v klášteře už dvaatřicet let. „Často se naše diskuse ani netýkaly náboženských témat. Začali jsme od základních věcí, jako například, co to znamená respektovat druhého. Někdy na tyto akce přišlo až čtyři sta lidí.“

Stejně jako celá Sýrie, ani klášter to neměl během patnácti let občanské války jednoduché. „Byla období, kdy jsme museli opustit vnější budovy kláštera. Spali jsme jen v centrální budově a v noci jsme museli zabarikádovat dveře,“ vzpomíná otec Džihád. „Původně jsme chovali 103 koz, ale všechny nám je ukradli… Někdy válka probíhala nad našimi hlavami. V kopcích nad klášterem byli povstalci. Dole v nížině stály režimní jednotky. Když se ostřelovali, létalo to nad námi.“ Mohlo to dopadnout i hůř. Představeného nedalekého kláštera Deir Mar Elian v roce 2015 unesli extremisté. Klášter obsadili a stala se z něj základna extremistické skupiny Islámský stát, na což zareagovaly vládní jednotky a za podpory Ruska klášter bombardovaly. Kromě toho extremisté unesli všechny křesťany v nedalekém městě Qaryatein. Klášteru Deir Mar Musa se však podařilo podobnému osudu vyhnout. Svědčí o tom další případ, který popisuje otec Džihád. „V okolí byli povstalci. Jednou přiletěl armádní vrtulník a začal ostřelovat klášter. Chtěli vidět, zda někdo palbu opětuje.“ To by znamenalo, že jsou povstalci přímo v klášteře. Palbu ale nikdo neopětoval, takže letecký útok naštěstí nepokračoval.

 Během války turisté do kláštera pochopitelně nechodili. Svou roli místa dialogu mezi náboženstvími však plnil dál. „Měli jsme tu dva muslimské muže, kteří tu pracovali. Řekli nám, že na nás budou dávat pozor. Přes den spali a v noci nás chránili,“ dodává sestra Huda.

Podle ní je to důkaz, že dlouholetá snaha o budování důvěry s místními muslimy se vyplatila. Když to bezpečnostní situace umožňovala, klášter také pokračoval v charitativních aktivitách. Pro děti z města Nabak zorganizoval hudební školu. Dětem přivezli učitele z Damašku a každý se mohl naučit hrát na libovolný hudební nástroj. Ve městě také koupili domy, kde poskytovali bydlení pro mladé rodiny, muslimské i křesťanské, které si nemohly dovolit vlastní bydlení. „Tam bylo vidět muslimské a křesťanské děti, jak si spolu hrají,“ říká sestra Huda spokojeně se usmívajíc. Když válka koncem roku 2024 skončila, klášter a okolní města se pomalu staví na nohy. „Snažíme se vytvořit jiný obraz Sýrie,“ uzavírá otec Džihád.

(Autor je bývalý důstojník slovenské armády. Nyní studuje doktorát na katedře Blízkého východu Univerzity Karlovy.)