Ruská válka si vyžádala nejméně 55 tisíc padlých Ukrajinců a statisíce dalších poznamenala fyzicky i psychicky. O tom, jak hluboko se dlouhodobý konflikt otiskl do duševního zdraví civilistů i veteránů, vypráví v rozhovoru pro Aktuálně.cz ukrajinská klinická psycholožka Natalia Sablina.
Od našeho zpravodaje v Kyjevě – Na Ukrajinu se zkraje tohoto týdne vrátily tuhé mrazy, teploty od začátku týdne padají až k minus 20 stupňům. Do toho pokračují ruské útoky na energetiku, bez tepla jsou tisíce domů, elektřina funguje jen několik hodin denně.
A to vše jen několik dnů před výročím čtyř let ode dne, kdy na Ukrajinu opět zaútočila ruská armáda. Od té doby země ztratila minimálně 55 tisíc vojáků, ještě víc se jich z fronty vrátilo s fyzickým či psychickým traumatem. O tom druhém v rozhovoru pro deník Aktuálně.cz mluví ukrajinská psycholožka Natalia Sablina.
Nacházíme se v hlavním městě Ukrajiny, za krutého zimního mrazu, ve čtvrtém roce války. Jak na tom jsou Ukrajinci s duševním zdravím?
Ukrajinci žijí v chronickém stresu, jsou hodně vyčerpaní a unavení. Pokud budeme mluvit konkrétně o Kyjevu, tak sem hodně často létají ruské rakety nebo drony Šahíd.
Lidé kvůli tomu nespí, musí scházet do protileteckých krytů, které se někdy nacházejí v metru, a musí tam chodit s dětmi. Spánek je velice důležitý, a pokud ho nemáte dost, dochází k narušení psychických procesů. Zhorší se paměť, objevují se emoce, například agresivita.
Je to jakási bezvýchodná situace. Člověk neví, co dál, kam dál jít. K tomu všemu se přidávají blackouty, na Ukrajině prakticky není elektřina, maximálně pár hodin denně. A to ovlivňuje lidskou psychiku také...
Jak se s tím mohou Ukrajinci vypořádat?
V první řadě je nutné válku ukončit. A za druhé je třeba naučit se pracovat sám se sebou, přijmout situaci. Člověk musí chápat, co se s ním děje. Ano, dnes mi není dobře. Ano, chci plakat. Ano, potřebuji pomoc. Člověk si musí v první řadě uvědomit, co se v něm odehrává. Dále je velmi důležité navštívit odborníky, kteří pomohou, psychology nebo psychoterapeuty.
Celé to zhoršuje krutá zima, do člověka se vtírá chlad. Pomůže tak například teplý čaj, zakrýt se dekou, obejmout se s někým blízkým. A komunikovat s rodinou, s kamarády.
V zemi už nyní existuje mnoho podpůrných skupin pro obyvatelstvo, pro ty, kteří mají své blízké na frontě. Pro děti i pro dospělé. Učíme je tam, jak dýchat. Ne správně, ale efektivně, aby to pomohlo. Zkoušíme arteterapie, tedy například kreslení.
Je složité, nebo snadné dostat se na Ukrajině k odborníkovi?
Dnes je po celé zemi mnoho center. Těžké je dostat se do nich z malých vesnic, ale ve městech je to jednodušší. A pokud to nejde osobně, poskytujeme psychologickou pomoc i online.
Existuje velmi mnoho veřejných organizací, které lidem pomáhají. Jsem předsedkyní Mezinárodní asociace psychologů a trenérů-expertů, máme 22 poboček po celé zemi. Máme horkou linku, pomáháme vojákům a veteránům, jejich dětem – a to zdarma. Právě včera mi volala jedna rodina, že potřebují pomoct. Ale nemůžou dojet, tak se potkáme online…
Když začala plnohodnotná invaze na Ukrajinu, začali jsme trénovat specialisty, kteří jsou připraveni pomáhat při práci s válečnými traumaty. Ta jsou neviditelná, schovaná pod kobercem. Když se na mě teď díváte, jsem dospělá žena, která se usmívá. Ale nikdo nevidí, co je uvnitř.
Jsou traumata, která jsou uvnitř nás, a pokud s nimi nepracujeme, mohou se proměnit v psychosomatická onemocnění. Po čtyřech letech v tomto stavu se psychicky vyčerpá každý.
„Ztratil jsem bratra“
Pro civilisty je tedy nejhorší chronický stres. Jak je to s vojáky?
U nich panuje velmi silné vyčerpání. A nakonec, když se vojáci vrátí – což se děje už dnes, ale v budoucnu toho bude víc –, hrozí jim posttraumatická stresová porucha. PTSD nebudou mít jen vojáci, ale i civilisté a děti. Protože posttraumatický stres, tedy akutní stresová reakce, je porucha, která přechází v chronickou nemoc.
S vojáky pracuji od roku 2014. A pracuji s nimi i po roce 2022, kdy začala plnohodnotná invaze. Vojáci v roce 2026 jsou jiní něž ti v roce 2022. Proč? Protože i jim docházejí zdroje. Jsou velmi vyčerpaní.
Objevují se u nich i takové emoce, jako je agresivita. A je tu ještě jeden velmi důležitý faktor, na který upozorňujeme. Absolvovala jsem stáž v zemích, kde byla válka. Existuje něco jako závislost – alkoholová a drogová závislost.
Když člověk nedokáže všechno tohle zvládnout, může pít alkohol. Proč? Aby tu bolest zmírnil. Člověk nedokáže zvládnout takové napětí, takové momenty. Pokud, řekněme, někdy dochází i v Kyjevě k těžkému nočnímu ostřelování několik dní po sobě, ne vždy se lidé mohou stabilizovat.
Totéž se děje s vojáky. Někteří byli za ty čtyři roky války doma třeba jen deset dní...
Natalia Sablina
Ukrajinská klinická psycholožka a psychoterapeutka
Pracuje s civilisty i vojáky
Ředitelka školicího centra, kandidátka psychologických věd, lektorka, docentka katedry pedagogiky a psychologie
Autorka několika knih o návratu válečných veteránů do civilního života
Co bývá nejhorší?
Vzpomínám si, že ke mně přišel na konzultaci voják, který ztratil mnoho svých bratrů ve zbrani. Tak vojáci mluví o svých spolubojovnících. A má syndrom přeživšího.
Takový člověk nemůže spát, má noční můry, flashbacky – protože přežil –, a s tím se žije velmi těžko. Takových příběhů bude obrovské množství. Podstatné je, aby spolu váleční veteráni zůstali pohromadě, ti si rozumějí.
Když se vracíte z fronty do civilního života, je to velmi obtížné. Říkáte si, že tady jste cizí, že se musíte vrátit zpátky.
Na návrat veteránů se musíme připravit
Jednou z nejznámějších knížek o návratu veteránů v bývalém Sovětském svaze je kniha Zinkoví chlapci běloruské spisovatelky a držitelky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové. Ta mluvila se sovětskými vojáky, kteří přežili válku v Afghánistánu, a popisuje obrovské problémy, které v zemi po návratu nastaly. Co bude u veteránů této války jiné?
Hlavní rozdíl je v tom, že když jel sovětský voják do Afghánistánu, jeho rodina zůstala v bezpečí. A dnes, když ukrajinský voják jde na frontu, jeho rodina je v nebezpečí. On je sice na frontové linii, ale zároveň se bojí o svou rodinu, která žije v Kyjevě, v Dnipru nebo v Záporoží.
Kolikrát se stalo, že muž, manžel, byl na frontě, na přední linii, a na jeho rodinu dopadla bomba, granát, raketa – a celá rodina zemřela. Pro vojáky je často lepší, když jejich rodina žije v zahraničí.
Až válka skončí, jak složité bude vypořádat se se všemi těmi lidmi, kteří se vrátí domů?
Bude to velmi složité. Současná válka na Ukrajině je jako nádor, který má metastázy. A tahle válka bude mít metastázy po celém světě. Vy jste mladý člověk, představte si, že budete mít děti a ty si najdou partnera nebo partnerku z Ukrajiny. A jejich otec bude veterán…
Když se veterán vrátí domů, bude mít problémy veteránů. Bude se cítit cizí, přijde agresivita, přijdou noční můry. Bude pro něj těžké najít si práci, bude se obtížně realizovat. Pokud před válkou stavěl, už nebude moct, i kdyby mu zůstaly zdravé ruce a nohy. Proč? Protože uslyší klepání, které může spustit flashback.
Je pro nás velmi důležité naučit dnes civilisty komunikovat s vojáky. Hodně cestuji po celé Ukrajině, navštěvuji všechna regionální města – Dnipro, Charkov, Poltavu a Ternopil. Právě zítra jedu do Ternopilu. Učím lidi, státní úředníky, jak komunikovat s vojáky a veterány.
Dnes se musíme naučit komunikovat s veterány všichni, protože jich u nás budou asi dva miliony. Přibližně – to není přesné číslo, protože válka stále pokračuje…
Nemůžeme přistoupit k vojákovi zezadu a dotknout se ho na rameni. Proč? Protože to je slepá zóna. Můžeme s vojáky komunikovat jen zepředu.
Další situace: představte si, že vcházíme do obchodu. Mladá maminka kupuje svému synovi hračku. A zapne se letadýlko, autíčko. Vpředu stojí veterán. Co se to s ním děje? To „drrr“ je spouštěč. A kam se v duchu vrací? Na frontu.
Ne dnes, ale už včera se musíme připravit na návrat veteránů. Teď na frontě panuje emoce, která jim pomáhá přežít, a to agresivita. Musí ochránit zemi a zbavit se nepřítele, je třeba ho nenávidět.
Mluvili jsme o civilistech, mluvili jsme o vojácích, ale jen lehce jsme zmínili jejich rodiny. Jak pracovat s rodinou, která někoho ztratila?
Pokud matka ztratila syna na frontě, budeme s ní pracovat jinak než s manželkou nebo s dětmi. Protože smrt... Ty jejich děti, které umírají na frontě – dospělí muži – mají rodiny, které zůstávají bez otce.
Zde je velmi důležité pochopit, v jaké fázi smutku se nacházejí. Je velmi důležité pracovat s rodinami a klást velký důraz na děti. Protože se nám zdá, že když si dítě vezme telefon a sedí u něj, je všechno v pořádku. Jenže není.
Traumatické zážitky z války jsou neviditelné. Zůstávají uvnitř člověka. A s tím se budeme muset vypořádat. Máme armádu psychologů – každý má svou frontu.
Sdílet
Nejnovější videa
