Propuštění 123 politických vězňů v Bělorusku na základě dohody se Spojenými státy otevřelo otázky o dalším vývoji režimu Alexandra Lukašenka. Pražské svědectví nobelisty Alese Bjaljackého ale naznačuje, že represe pokračují, opozice zůstává v exilu a situace v zemi se výrazně nemění.
V polovině prosince loňského roku přišla pro mnohé fantastická zpráva. Režim „posledního evropského diktátora“ Alexandra Lukašenka propustil z věznic a trestních kolonií hned 123 politických vězňů, a to na základě dohody s USA o uvolnění sankcí.
Většina z propuštěných zamířila na Ukrajinu, devět lidí se dostalo přímo do Litvy – a mezi nimi například laureát Nobelovy ceny míru, lidskoprávní aktivista Ales Bjaljacki. Na pohublého disidenta před americkým velvyslanectvím ve Vilniusu čekala vůdkyně běloruské opozice v exilu Svjatlana Cichanouská a přivítala ho vřelým objetím.
Teď v polovině března, čili o tři měsíce později, je Bjaljacki svobodný a během setkání v Praze mohl na své propuštění jenom vzpomínat.
„Byl jsem vyhoštěn před třemi měsíci, bylo to bez mojí vůle. Jednoho dne mě probudili ve čtyři hodiny ráno. Měl jsem zavázané oči a nasazená pouta a jeli jsme přes území na západ k polským hranicím a v podstatě mě vyhodili,“ říká a podotýká, že kvůli násilnému a nucenému vyhošťování začal trestní stíhání Lukašenkova režimu i Mezinárodní trestní soud.
„Mnoho lidí, kteří si zachovali svědomí, vědělo, že musíme trvat na svých morálních hodnotách. V Bělorusku se bohužel za posledních 30 let postupně zformovala velmi brutální diktatura. V roce 2020 došlo v zemi k masovým protestům, jejichž cílem bylo odstoupení Lukašenka a uspořádání spravedlivých voleb. Reakcí režimu byly masové výslechy a represe,“ vzpomíná Bjaljacki, který se v roce 2022 se stal jedním ze tří oceněných Nobelovou cenou za mír.
Konec lidskoprávních organizací a novinářů
Tisíce lidí skončily po represích ve vězení a veškeré lidskoprávní organizace i nezávislí novináři dostali zákaz. Byli nuceni ukončit svou činnost nebo opustit zemi; v současnosti již v Bělorusku nemohou legálně pracovat, popisuje aktivista mrazivou situaci ve východoevropské zemi.
„V rámci běloruské společnosti není možné legálně působit a represe, které začaly v roce 2021, stále pokračují. Podle naší evidence a údajů lidskoprávních aktivistů se v běloruských věznicích nachází nejméně 1 150 politických vězňů. Neustále probíhají nové politické procesy, zatýkání a věznění, přičemž počet politických vězňů neklesá,“ upozorňuje.
V únoru letošního roku se kampaň perzekucí zaměřila na kulturní obec. Běloruské PEN centrum (PEN klub) bylo prohlášeno za extremistickou organizaci, což znamená, že všichni spisovatelé a spisovatelky, kteří jsou jeho členy, jsou automaticky považováni za členy extremistické skupiny. Mezi členy je například i držitelka další Nobelovy ceny – a to za literaturu – Světlana Alexijevičová.
Do vězení se dostalo několik zakladatelů nezávislých nakladatelství, která vydávala literaturu v běloruském jazyce. Pronásledování se dotklo i překladatelů a učitelů vyučujících v běloruštině.
Pokračuje podle něj také destabilizace členských států EU sousedících s Běloruskem prostřednictvím řízené nelegální migrace, kdy státní aparát přepravuje migranty k hranicím s Litvou, Polskem a Lotyšskem. Součástí těchto provokací je i masové vypouštění balonů směrem k polským a litevským hranicím a rozmísťování ruských raket a jaderných zbraní na běloruském území.
V zemi je nejhůř od smrti Stalina
„Situace v Bělorusku je nyní nejtragičtější a nejkritičtější v jeho moderní historii, pravděpodobně od dob Stalinovy smrti. Stovky tisíc Bělorusů a Bělorusek s odlišným názorem musely zemi opustit,“ vypočítává Bjaljacki a jeho slova potvrzují i data.
Odhaduje se, že zemi opustily minimálně desítky tisíc lidí. Podle médií Bělorusku chybí až 200 tisíc pracovníků, stejné číslo podle odhadů uteklo po protestech v roce 2020. Loni v dubnu například přišla zpráva, že Lukašenko se krizi snaží zažehnat imigrací, a příchod až 150 tisíc nových lidí mu nabídl pákistánský premiér.
„Proto je nesmírně důležitá podpora běloruských demokratických sil a opozice všemi možnými prostředky. Jsme velmi vděční za to, že Česká republika přijímá běloruské politické vězně a uprchlíky. Je klíčové, že nám pomáháte – lidskoprávním aktivistům i novinářům, kteří se ocitli v této bezvýchodné situaci,“ dodává.
„Jsi ve vězení? Tak budeš makat“
Před více než třemi lety, 3. března 2023, Alesovi Bjaljackému běloruský soud uložil za „ilegální aktivity“ trest 10 let vězení. Dohromady si politický vězeň i s předchozími tresty v nelehkých podmínkách odseděl 4,5 roku.
Včetně toho, že musel chodit na nucené práce, do továrny na výrobu munice. „Další političtí vězni zase vyrábějí oblečení pro ruské vojáky,“ říká a vysvětluje, že Alexandr Lukašenko se do více než čtyři roky trvající ruské války na Ukrajině rozhodl zapojit, i když nepřímo.
„Na území Běloruska se nacházejí ropné závody, a kdyby se zapojil do války, hrozilo by, že na ně Ukrajinci zaútočí a zničí je. To by mohlo režim ohrozit zevnitř, už tak je podle našich dat jeho podpora minimální a diktátor se asi bál zapojit z tohoto důvodu,“ myslí si Bjaljacki.
Dodává ale, že na území Běloruska trénují ruští vojáci a ruská armáda využívá jeho vzdušný prostor. I proto je podle něj potřeba pokračovat v intenzivním zahraničním tlaku na Lukašenka a jeho režim.
„Většina sankcí byla uvalena za účast na válce, a ta nekončí, takže není důvod je ukončit,“ míní. Už ve středu mají v plánu Američané znovu vyrazit do Minsku, a tak se očekává, zda se opět běloruský režim pokusí vyměnit vězně za hnojiva či za jiné uvolnění sankcí.
Člověk nad tím pak podle něj přemýšlí a napadá ho otázka: Kolik stojí politický vězeň? „A kolik stojím já? Sto tun hnojiva, tisíc tuna hnojiva?“ ptá se nobelista. „Je to, jako kdyby teroristi ukradli letadlo a pak vyjednávali. Když člověk ví, že byl vyměněn za hnojiva, je to zvláštní pocit,“ uzavírá.
Mohlo by vás zajímat:
Sdílet
