„Jsme další na řadě.“ Chameneího smrt zasáhla dvě citlivá místa Kremlu

Zabití nejvyššího íránského vůdce Alího Chameneího podle serveru Politico prohloubilo obavy ruského prezidenta Vladimira Putina o vlastní bezpečnost i o stabilitu ruského režimu. Prokremelští komentátoři zároveň varují, že pokud by Írán padl, mohlo by být Rusko další na řadě.

Když Spojené státy spolu s Izraelem během loňské 12denní války udeřily na Írán, jeden z novinářů se Vladimira Putina zeptal, jak by reagoval, pokud by byl při útoku zabit íránský nejvyšší vůdce. Ruský prezident tehdy debatu rázně utnul se slovy, že o takové možnosti nechce ani spekulovat.

Jenže o několik měsíců později se hypotetický scénář naplnil. Smrt ajatolláha Alího Chameneího tak postavila Kreml před situaci, které se Putin dosud vyhýbal. Server Politico soudí, že tato událost zasáhla dvě citlivá místa ruského prezidenta: jeho dlouhodobé obavy o vlastní bezpečnost a stabilitu režimu i strategickou posedlost vítězstvím na Ukrajině.

Tyto obavy se odrazily i v prohlášení zveřejněném na webu Kremlu. Putin v něm odsoudil zabití Chameneího jako „vraždu spáchanou cynickým porušením všech norem lidské morálky a mezinárodního práva“. Zároveň se však vyhnul jmenování zemí, které za atentátem stály.

Umírněnější tón zvolil mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov. Ten vyjádřil „hluboké zklamání“ nad tím, že americká jednání s Íránem selhala, zároveň však ocenil roli Spojených států při zprostředkování rozhovorů o Ukrajině. Zdůraznil přitom ovšem, že Rusko „především důvěřuje samo sobě a hájí vlastní zájmy“.

„Je jasné, kdo je další na řadě“

Diplomatický tón Kremlu nicméně rychle zastínily ostřejší hlasy prokremelských komentátorů, kteří varovali, že Rusko může být další na řadě. V čele kritiky stanul bývalý ruský prezident Dmitrij Medvěděv, který napsal, že americký útok na Írán odhalil Trumpovu „pravou tvář“.

Televizní moderátor a propagandista Vladimir Solovjov pak obvinil USA, že se chovají „jako predátor“, který využívá diplomacii k tomu, aby „svou kořist ukolébal, přiměl ji polevit v ostražitosti a pak se jí zakousl do hrdla“.

Ultranacionalistický ideolog Alexandr Dugin varoval, že Washington může obdobný scénář připravovat i vůči Rusku. „Naši spojenci jsou systematicky ničeni jeden po druhém. Je jasné, kdo je další na řadě,“ prohlásil. Dodal, že „pokud Írán vydrží, všechno by se mohlo vyvinout opačným směrem. Pokud se zhroutí, jsme další na řadě my.“

Paralela s Kaddáfím

V ruských kruzích vyvolala Chameneího smrt také srovnání s pádem libyjského diktátora Muammara Kaddáfího, který byl po zásahu NATO v roce 2011 ubit povstalci k smrti. Zveřejněné záběry z lynče tehdy Putina podle novináře Michaila Zygara „přivedly k nepříčetnosti“. Řada analytiků právě tento moment považuje za zlom, který přispěl k Putinově odklonu od Západu i k jeho upevnění moci na domácí scéně.

Od té doby se podle Politica Putin ocital ve stále větší izolaci. Tu dále prohloubila pandemie covidu, válka na Ukrajině i postupné oslabování sítě jeho spojenců v zahraničí.

Zatímco jeho spojenci postupně mizí ze scény, Putin si stále drží jednu zásadní výhodu: největší jaderný arzenál na světě. Ani ten mu ale neposkytuje ochranu před případnými vnitřními hrozbami. Pokud pád spojeneckých autoritářů jeho obavy skutečně prohlubuje, podle Politica se týkají spíše palácových intrik než přímého útoku ze Západu.

Krize v Íránu však přes všechny obavy může Moskvě přinést i určité výhody. Rusku by mohly hrát do karet především případné vyšší ceny ropy a plynu, na nichž je ruská ekonomika závislá. Pokud by se navíc Washington dlouhodobě více soustředil na Blízký východ, mohlo by to ovlivnit i rozsah jeho zapojení do rusko-ukrajinského konfliktu.