Deník dobrovolníka: Jak jsem ukrajinským vojákům sebral práci

Při dalším letu mi Dan dá do ruky pult a nechá mě letět. Dostávám pokyny, kam a jak. Krátce před cílem ale předám ovládání zpět a sleduji napjatě jeho práci. Zásah je úplně přesný, a to přesto, že nad zemí ztrácíme signál. Zásah je potvrzen přes pozorovací dron Mavic, který monitoruje naši práci. Vždycky je totiž ve vzduchu tandem – pozorovací a útočný dron.

Během dne ničíme pozice, kam postoupil Rus během noci. Musíme být naprosto přesní – jen dvacet metrů od nich jsou okopy našich kluků. Den zde utíká úplně jinak než v civilním životě. Člověk se snaží odpočívat vždy, když je to možné. Řešíte zde úplně jiné problémy. I zajít se vyčůrat je riziko kvůli nepřátelským dronům. To ale není jediné, co vás může překvapit. Tak třeba dnes v noci jsem šel vykonat malou potřebu. Klasika, hodím na sebe bundu a helmu s nočním viděním. Vystoupám schody ze sklepa a procházím úzkou chodbou okolo několika rozbořených místností. Když už se blížím na dvůr, slyším kroky. V tu chvíli je mi jasné, že to nemůže být nikdo z naší skupiny. Všichni byli přece dole. Hlavou mi projede vyprávění, jak jiná dronová skupina zajala Rusy daleko od linie. Kroky jsou čím dál blíž. A já už mám noční vidění v pasivním režimu bez přísvitu. To znamená, že obraz je velice nekvalitní a zrnitý. Propátrávám prostor kolem sebe a čekám, kdy narazím na ruské diverzanty. V tom mi něco šťouchne do lýtka. Fuj, to jsem se lekl! Snažím se zjistit, co to je, a zapínám přísvit nočního vidění. Ozve se prosebné zakňučení. Přede mnou je pes jako z nějakého apokalyptického filmu. Vyhublý, smradlavý, místy vypelichaný. Jsem rád, že jsem šel vykonat jen malou potřebu. Jinak bych si mohl nadělat do kalhot…

V noci za mnou přijde voják s přezdívkou Olehator, jestli chci ničit žduny. Tak teď nazývají drony na optickém vlákně, které čekají u silnice, šetří tak baterku a vyhlížejí auta, která jedou kolem. Naštěstí si jich voják Kahor při rozvědce všiml. Takže jdeme na to. Bereme dron a montujeme na něj místo retranslátoru zařízení na shazování. Dron vybavíme bombou z 3D tiskáren a neseme ho před dům. První dron nacházíme na místě nedaleko našeho domu. Provádíme shoz, ale nic se nestalo. Letíme zpět a kluci musí zjistit, co je špatně. S takto vyzbrojeným dronem ale nejde sednout, neboť na spodní části je bomba, která by mohla explodovat. Daniel ho proto jde chytnout do ruky. Povedlo se! Problém způsobil špatně zapojený kabel. Vše se napraví a letíme na druhý pokus. Zdálky už z dronu vidíme, kde číhá nepřátelský dron. Termokamera a noční vidění nám ho odhalily na velkou vzdálenost. Letíme nad něj a zapínáme kameru, aby bylo video pro štáb. Z výšky třiceti metrů odhodíme bombu. Ihned po odpoutání bomby začínáme s dronem stoupat. Bomba zasahuje cíl a výbuch ničí dron. Kluci mi říkají: „Teď jsi viděl, jak se to dělá, tak zničíš další.“ Radostně přikývnu. Není to sice Rus, ale adrenalin a radost z úspěšného zásahu dosahuje stejné míry. Ten dron u silnic by dnes v noci určitě zabil nějaké naše kluky. Nebo minimálně zničil auto. Další číhá nedaleko. Tak to znamená, že naše práce ještě nekončí. Musíme jednat rychle, než kolem někdo pojede. Do pár minut se podaří zničit i tento kousek. Je to krásný pocit, že díky nám je zase daný úsek cesty bezpečný.  Na chvíli.

Po přistání jdu opět létat na FPV simulátoru, abych se pocvičil v mnohem složitějším létání s rychlými sebevražednými drony. Kolem druhé hodiny v noci mi Daniel říká, ať už to nechám být na zítra. Že už je hlava unavená a dál se neposunu. Usínám téměř hned, jak odložím ovladač. Ani mi nevadí, že zde hučí naftové topení. Dřevěná pryčna s nafukovací karimatkou je teď jak královské lože.

Od brzkého rána zase začínáme. Rozvědka v noci zaznamenala pohyb a vytvoření nových ruských pozic. Jdeme na to. Když letí druhé FPV, zavolá Daniel, ať jdu k němu. Vrazí mi do ruky ovladač dronu a říká: „Leť kolem cesty!“ Převezmu řízení a nechápavě čekám, co dál. Po chvíli mě instruuje, ať obletím vesnici. Zde jsme ještě na jaře popíjeli kávu u Runy ve sklepě. Na křižovatce vidím pomníček vytvořený Denisovi, který tu zemřel. Nedaleko přibyla spousta shořelých aut. Je vidět, že se zde Rus soustředil na křižovatku. V hlavě mi vyskočí i vzpomínka na cestu na pozici pro šedesátimilimetrový kanon, kdy jsme na šestikolce jeli připravit náměr a Runa mi v jedné zatáčce odlétla ze stroje. Moje hlava si uvědomuje, co zde všechno za poslední rok a půl zažila.

V tom, jako ze snu, mě vytrhne Danielův hlas. Vidíš ten dým? „Jo, jo vidím,“ řeknu nejistě, neboť na monitoru je hodně mizerný obraz. Náhle si uvědomuji, že mám stále ještě ovladač v ruce. Podávám ovladač Danovi. „Na, vezmi si to.“ „Ne, nic takového, letíš ty,“ odpovídá. „Leť tam, jak je dým,“ zní povel. Není čas diskutovat. Věřím, že mi v nějaké fázi sebere ovládání. To se ovšem nestane. Přelétám dým, otočka a zamířím prudce dolů na cíl. Následuje výbuch. Jsem úplně paralyzovaný tím, co se právě odehrálo. Ptám se: „Trefil jsem to?“ Kluci říkají „Jo, luxusně.“ Nevěřím. Fakt? „Jo, vzal jsi to skvěle přímo dovnitř.“ Přichází potvrzení od rozvědky, že už není třeba posílat další drony. Pomalu mi dochází, že jsem to zvládl a že jsem poprvé letěl až do konce s FPV dronem. Za chvíli přichází gratulace od velitele, který to sledoval na štábu. „Macu, teď už tě budeme muset dát na výplatní listinu.“ Říkám: „Ne, já od vás peníze nechci. Jen počítejte s tím, že až se to naučím, budete mi sem vozit jen jídlo, vodu, drony a munici, a nehnu se odsud!“ Kluci se smějí. Tak je upozorním, že to k smíchu není, protože jim seberu práci a oni skončí na úřadu práce.

Dobrovolník Mac

Vystupuje pod přezdívkou „Mac“ a na Ukrajinu jezdí od začátku války. V Bachmutu pracoval jako zdravotník, vojákům vozil vybavení a jako mnohaletý bývalý profesionální voják pomáhá i na frontě. V civilním životě se stará o koně na statku ve středních Čechách a pracuje jako střelecký instruktor.