Myslel jsem, že na ovládání sebevražedných FPV dronů nemám talent. Chce to jemnou motoriku s prsty, ideální pro mladé kluky, kteří od malička hrají hry. Ale můj průvodce Dan z 56. brigády má opačný názor. Rozhodl se mě to naučit a mně nezbývá než poslechnout…
Po návratu z Ukrajiny se snažím zapojit do běžného života a neplánovat další odjezd dříve jak v lednu. V letošním roce mám doslova rekord ve výjezdech na Ukrajinu. Ale člověk míní, Rusové mění.
Cestu na pozici už dobře znám. Je náročnější než jindy, celý den pršelo. Auto klouže, smýká se, často jedeme bokem. Bahno mi stříká okénkem do obličeje. Je to peklo. Zastavuje nás protijedoucí auto a ptají se, kam jedeme. Prý kousek dál pracují drony a právě tam sejmuli nějaké auto.
Po návratu z Chersonu doma dlouho nepobudu. Musím sehnat vozidla pro 56. brigádu a co nejdřív je dopravit k Runě. Na netu na mě vyskočí VW Amarok. Cena přívětivá a stav super. Když přijedu do servisu Protranscar s.r.o., kde auto prodávají, a sdělím majiteli, proč a kam auto kupuji, překvapí mě jeho vstřícnost. Sám mi navrhne nižší cenu a ještě výměnu spojky a serva. Vše jde jako po másle.
Rozloučím se se všemi, včetně mé oblíbené fenky Kory, a vyrazím na cestu. Mám tušení, že tohle nebude jen o předání auta. Cítím, že poznám fajn lidi. Později se ukazuje, že můj pocit byl správný. Vzniká tu po pár dnech pouto přátelství, které bude moct rozdělit jen smrt někoho z nás.
Je brzy ráno, spát se moc nedá, venku už to zase duní. Pes Šon zalezl pod moji postel. Když se vyjdu ohřát na schody do krytu, slyším drony a střelbu z kalašnikovů. Je to hodně blízko, a tak radši zalezu zpátky do díry. Když to po chvíli zkusím podruhé, situace je úplně stejná. Vzdávám to - dneska si nedojdu ani na záchod… Jeden by se z těch dronů pos*al.
Ráno si dám relaxační dopoledne v Charkově. Přece jen to po včerejší tragické autonehodě, kde zemřeli dva mladí vojáci, potřebuji. Musím ocenit i Lauru. Při cestě do Charkova mi došlo, že jsem velmi rád za její doprovod a pomoc během cesty. Když vidí, jak jsem rozsekaný, když ukončím resuscitaci, pohotově mi podá vodu, vlhčené ubrousky i dezinfekci na očištění rukou.
Je polovina srpna a já dostávám nabídku: nějaká Matyášova kamarádka chce jet se mnou na Ukrajinu. "Jsem snad nějaká cestovka?" Ale Matyáše mám rád, a tak mu slíbím, že se s ní spojím. Když mladá slečna zavolá, hned mi vyká a já se cítím nepříjemně. Ach jo! Vezmu ji s sebou 5. září, vykopnu ji v Charkově a pojedu za svými bratry na linii, ať si pak dělá, co chce. Nejsem žádný průvodce Ukrajinou!
Při příjezdu na poslední blokpost před ukrajinským městem Sumy následuje přibližně hodinová kontrola. Už zase. Tentokrát končí tím, že se máme otočit a odjet pryč.
Dostáváme informace, že se chystá útok. Rusové i Severokorejci budou útočit, a tak je nutné být maximálně připravený a neustále mít nabité všechny baterie k dronům. Kluci jsou připraveni být v práci nepřetržitě. Probíhají intenzivní přípravy.
Ráno kolem osmé mě budí rachot motorů stíhaček. Asi se tu dneska něco děje, protože jejich průlet se ještě mnohokrát opakuje. V deset je před domem Saňa a já nastoupím k němu do auta. Jedeme se podívat do "laboratoří", v nichž se upravují drony. Když k nim přicházíme, Saňa mě představuje "klukům". Je hodně zajímavé vidět, co vše je nutné udělat s dronem, aby mohl být použit pro vojenské účely.
Druhý den v poledne přichází pokyn na další čtyřdenní rotaci. O pár hodin později mě vyzvedává Saňa a veze mě opět do vesnice k Maximovi. Tady překládám batoh a balistiku do dalšího auta. Nakládáme munici, miny a dron Vampír.
Práce u rozvědky s drony Mavic je také zajímavá. Chlapci zde sledují pozice - domy, cesty, pohyb, prostě vše, a to 24 hodin denně, sedm dní v týdnu.
Od Viktora se dozvídám, že bojoval v Afghánistánu u speciálních sil (specnaz). Vypráví různé zážitky z bojů. Ani v jeho věku 57 let bych se s ním nechtěl dostat do potyčky. Celý večer debatujeme a kluci se mě snaží co nejvíc naučit. Přes komunikační kanál přichází pokyny pro naši práci. Kluci dostávají koordináty a plánují trasu. Cílem bude dům, kde žije docela dost ruských vojáků.
Je sobota ráno, vypadá to na krásný mrazivý den. Bez rozloučení se ráno vytrácím z pokoje. Skoro všichni jsou ještě na pozicích a ti co jsou na základně, spí. Vyrážím ze Slovjansku do Charkova.
Schází peníze a armádní zásobování nefunguje tak, jak má. Záložní pozice pro případ nuceného ústupu ještě nejsou vybavené a nikdo neví, kdy se situace může změnit. Chlapci dávají z každé výplaty několik tisíc hřiven do kasy, za které se pak kupují nutné věci jako nafta, nářadí, drony, Starlinky… Ale teď můžu pomoci já s penězi ze sbírky českých občanů.
Přichází pro mě Timur, že mám jít za velitelem. Ten mně začne pokládat otázky, co mám v plánu na Ukrajině a jak dlouho se mohu zdržet. Když zjistí, že nikam nespěchám, nabídne mi práci u Runy. Rád souhlasím a kolem půlnoci jdu spát.
Je chladný zamračený den a já vyrážím na Ukrajinu. Zase. Už ani nevím pokolikáté. Ale tentokrát se moc těším. Bude to totiž úplně jiné. Jedu na delší dobu, sám, a za úžasnými lidmi.
