Představení Pravidla Nirvány, první premiéra nové sezony ve Švandově divadle, skládá poctu rockovému žánru grunge a jeho klíčovým osobnostem. Hlasité kytarové kapely, které vycházely z hard rocku a punk rocku, na přelomu 80. a 90. let se koncentrovaly především v americkém Seattlu. Reflektovaly frustrace, bolest, odcizení i vztek tehdejší generace „vyděděných teenagerů“.
Ve čtvrtek 24. července oslaví herečka Klára Cibulková padesátiny. Proslavila se v televizních seriálech Kukačky, Sestřičky, Ordinace v růžové zahradě 2 či Kriminálka Anděl, hrála i ve filmech Habermannův mlýn, Smíchov pláče, Brooklyn spí či Román pro ženy. Od loňského října je ředitelkou pražského komorního divadla Viola.
V pátek ráno zemřel divadelní a televizní herec Stanislav Šárský, který více než 30 let působil jako člen činohry Národního divadla moravskoslezského (dříve Státní divadlo Ostrava). V roce 2023 získal Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v činohře. Díky svému výraznému hlasu se dlouhodobě angažoval také v rozhlase.
Hvězdy socialistické estrády po sametové revoluci nezmizely, dál koncertovaly a 35 let poté stále neupadly do zapomnění. Ti starší je poslouchají z nostalgie, někteří mladší, neznalí dobového politického kontextu, možná jako guilty pleasure, provinilé potěšení. A zájem o tuto hudbu, respektive s ní spojené příběhy jejích interpretů, mají i divadelníci.
Když roku 1980 zemřela v Paříži, nikdo ji neznal. První retrospektivy se dočkala až dvě dekády nato v Praze. Dnes patří obrazy Toyen k nejoceňovanějším českým z 20. století. Její soukromý život se nově stal námětem dvou inscenací uváděných ve sklepním studiu Švandova divadla a podkroví Divadla Kolowrat v Praze. Realitu prolínají se snem, avšak s odlišným estetickým výsledkem.
Osud kunsthistoričky Růženy Vackové a především duchovní sílu, s níž snášela bezmála šestnáctileté komunistické vězení, nekonvenčně přibližuje nová inscenace divadelního spolku Jedl. Herečka a scénáristka Lucie Trmíková ji nazvala Ženy, držte huby!, režíroval Jan Nebeský a uvádí ji studio pražského Švandova divadla.
V 50. letech minulého století byla odsouzena v politickém monstrprocesu, odmítla žádat o milost a žalář neopustila 15 let. Osud historičky umění a dlouholeté vězeňkyně komunistického režimu Růženy Vackové připomíná nová inscenace jednoho z nejoceňovanějších současných divadelních souborů Jedl.
Jako drama o volání po svobodě i příběh velké lásky pojal režisér Dodo Gombár dramatizaci románu 1984 anglického spisovatele George Orwella. Jednu z nejdůležitějších knih 20. století, která líčí totálně zmanipulovaný svět, uvede Švandovo divadlo v Praze.
Ve chvíli, kdy nakladatelství Paseka připravuje vydání čtvrté knihy francouzského spisovatele Édouarda Louise, hned dvě pražská divadla adaptovala jeho předchozí díla. Po Kdo zabil mého otce, uvedeném Venuší ve Švehlovce, nyní Švandovo divadlo nastudovalo Louisův druhý román Dějiny násilí.
S „pimprlaty“ šli do zákopů 1. světové války a bojovali v řadách legionářů. Neuvěřitelný příběh sourozenců z loutkářského rodu Kopeckých nazvaný Bratři naděje aneb O zapomenutých legionářích vypráví v pražském Divadle Minor režisér Jan Jirků. Soubor Buchty a loutky zase oslavil 30. narozeniny inscenací Jak jsme vznikli aneb Hodný a zlý prezident.
Po dlouhé době, kdy jsou zavřená kvůli protiepidemickým opatřením, některá pražská divadla zruší prázdniny a budou hrát v létě. Scény pod širým nebem chtějí zřídit v naději, že přetrvávající opatření proti pandemii umožní hrát venku pro větší publikum.
Pořadatelé letních hudebních festivalů nebo divadelních představení pod širým nebem spíše vítají další vlnu uvolnění podmínek pro konání kulturních akcí. Pro divadla, zejména ta menší, jsou však nadále omezující povinné rozestupy mezi diváky. Pražské Národní divadlo zvažuje, že na představení naplánovaná do konce současné sezony prodá více vstupenek, než kolik původně počítalo.
Cenu Marka Ravenhilla za nejlepší inscenaci současné hry v roce 2019 dostal Martin Františák. Ze čtyř nominovaných porota vybrala jeho inscenaci hry Pavla Jurdy nazvanou Hadry, kosti, kůže, která připomíná soužití dvou diametrálně odlišných umělců Jana Wericha a Vladimíra Holana. Uvádí ji Švandovo divadlo v Praze.
Ztráty v řádech milionů korun zatím po měsíci bez možnosti hrát divákům sčítají pražská divadla. V případě Národního divadla s několika soubory a scénami jde o desítky milionů korun, o které přišlo na vstupném.
V Česku se ruší stovky kulturních událostí. Ve čtvrtek v poledne vláda zakázala divadelní, hudební, filmová a další umělecká představení, od pátku bude zakázána přítomnost veřejnosti v galeriích, knihovnách nebo hudebních a společenských klubech. Článek průběžně aktualizujeme.
Vlastní adaptaci známého příběhu Lady Macbeth Mcenského újezdu připravil pro pražské Švandovo divadlo David Jařab. Premiéru bude mít 29. února.
Novým uměleckým šéfem pražského Švandova divadla se od ledna stal čtyřiačtyřicetiletý Martin Františák. Na smíchovské scéně vystřídá Doda Gombára, který ve funkci působil uplynulých osm let.
V režii Martina Františáka uvedlo pražské Švandovo divadlo adaptaci Schillerova dramatu Úklady a láska. U pravého portálu stojí loutkové divadlo, na jehož jevišti se paralelně s hereckými akcemi odehrávají situace odhalující úmysly a tahy intrikánů.
Necelé dva měsíce zbývají do divadelních prázdnin. Do té doby bude v Praze k vidění nové nastudování klasického dramatu Friedricha Schillera, inscenace pohybového souboru Spitfire Company či premiéra opery Nabucco v režii Josého Cury. Divadlo v Dlouhé chystá druhý režijní projekt dua Skutr, Letní shakespearovské slavnosti zase komedii s Martinem Dejdarem a Ondřejem Pavelkou.
Zlínská skupina Ag flek od 70. let minulého století přináší mimořádně vyprofilovaný folk-rockový, ale spíš nadžánrový repertoár. Právě vydala novou desku, teprve třetí v původní sestavě. Pokřtí ji tento pátek v pražském Švandově divadle.
Režisérka Martina Kinská se při inscenování vlastní adaptace mnohoznačného románu Oscara Wildea soustředila především na kritiku sebestředné společnosti a její honby za rozkošemi všeho druhu. Třebaže se přitom nevyvarovala dílčích režijních neobratností a ani herecky její inscenace nevybočuje ze zdejšího standardu, upoutá jak upřímným záměrem, tak výtvarnou, hudební i pohybovou stránkou a řadí se k tomu lepšímu, co lze v aktuálním repertoáru Švandova divadla vidět.
Třiatřicetiletá Natálie Kocábová toho za svůj život zatím stihla hodně. V patnácti jí vyšla první autorská písnička, v osmnácti básnická sbírka, následovaly novely, alba a děti. Nyní se ve Švandově divadle hraje její komedie Pohřeb až zítra, inspirovaná rodinou Kocábů. Režíruje ji umělecký ředitel „Švanďáku“ Daniel Hrbek. Podle Kocábové je sice hra inspirovaná její veřejně známou rodinou, ale vyložená autobiografie to není. „Řekla bych, že Pohřeb až zítra je napsaný s láskou a má velký odstup. Například o věcech, které se ve hře řeší náznakově, jsem dříve psala s mnohem menším odstupem a konkrétněji,“ říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Švandovo divadlo uvedlo v sobotu novou divadelní hru Srdce patří za mříže. Jejími autory jsou mladí tvůrci David Košťák, známý především jako dramaturg Divadla LETÍ, a Alžběta Burianová, jež se podílela například na hře Iluze v Divadle v Dlouhé. Inscenace se zabývá skrytým násilím v dnešním globalizovaném světě, manipulací i tím, jak Krteček o naivnost přišel. „Neviditelné násilí nám vždycky přišlo nejděsivější. To, které si člověk neuvědomuje – že každý den svou činnosti vytváří věci, které se mohou odrazit na kvalitě života někoho jiného,“ říká v rozhovoru David Košťák. Podle režisérky jsou však lidé čím dál tím citlivější a snaží se chovat eticky a zodpovědně.
David Vávra je pyšný na svou hereckou kariéru i na své architektonické projekty. Známý je nejen svými hereckými výkony z éry divadla Sklep či jako Egon z Alles Gute v pořadu Česká soda, ale také jako architekt. V jeho ateliéru vznikají návrhy na nové domy i citlivé rekonstrukce. Hlavními rysy Vávrových projektů je smysl pro humor, hravost, nadhled a tolerance. Projděte si nejzajímavější momenty jeho kariéry.
Při sledování kterékoliv z inscenací uměleckého šéfa Švandova divadla Doda Gombára se vás po chvíli zmocní neodbytný pocit, že bez ohledu na žánr či téma nechává režisér diváky nahlédnout do své duše, kde se realita odráží jako v bolestně pokřiveném zrcadle. Výsledkem jsou neutěšené, výtvarně strohé, ale přízračné obrazy úzkosti, míjení a odcizení.
