Obrovský nápor nyní prožívají nejen zdravotníci a hygienici, ale často i hasiči, policisté či mnozí státní úředníci. O nich se v médiích hojně píše. Jenže soukromá dramata se odehrávají i mimo veřejnou sféru, v domácnostech s malými dětmi. Přečtěte si, jak zvládají situaci rodiče, kteří musí doma pracovat, starat se o děti a suplovat učitelku.
Většina rodičů si podle průzkumů přeje změny ve vzdělávání svých dětí. Málo však není ani těch nenáročných, kteří nemají na školu žádné zvláštní nároky a přejí si hlavně to, aby je ničím nezatěžovala (24 procent), popřípadě těch spořádaných, kterým jde hlavně o školní osnovy, disciplínu a výkon (28 procent). Typy rodičů podle jejich nároků na školu popsal průzkum společnosti School My Project.
Generace dětí není jiná než dřív, jiná je generace rodičů. Jsou tak ambiciózní, že nebylo daleko k fyzickému násilí, bylo to vyostřené, popisuje konflikty bývalý basketbalový trenér mládeže Vít Petrák. Od jednoho z rodičů mi po tréninku přišel rozbor na pět stránek. Mají jen vidinu svého syna a ničeho jiného. Tím ale dítěti ubližují, protože mu umetají cestičku a ono nepřijímá odpovědnost, míní.
Uplynulé desetiletí znamenalo pro české školství z pohledu rodičů žáků a studentů velký zlom. Generaci postkomunisticky "ustrašených" rodičů vystřídala generace sebevědomějších a aktivnějších porevolučních rodičů. Mnozí z nich pochopili, že jestli chtějí pro své děti dobré školy, musí začít jednat. Narovnání jejich vztahu se školou pomáhá i značka Rodiče vítáni.
Většina rodičů se do školy dostane obvykle jen dvakrát ročně - na třídní schůzky, kde podepíšou potřebné dokumenty, dozvědí se, jak prospívá jejich dítě, případně co rozbilo a kolik peněz bude stát oprava. Když se snaží aktivně přispět nějakým nápadem, učitel to bere jako vměšování do jeho práce a nemístné poučování. Jsou ale i školy, kde to funguje úplně jinak - jedna taková je v Chýni u Prahy.
Nový díl dokuseriálu o životě rodin s vážným zdravotním postižením se věnuje nemoci s názvem mukopolysacharidóza. Vzácná genetická choroba způsobuje hromadění určitých polysacharidů v buňkách, které postupně poškozují všechny tkáně. Seznamte se s příběhem dvou rodin, které se kromě péče o nevyléčitelně nemocné děti musí potýkat s palčivým nedostatkem podpůrných sociálních služeb.
Každoroční výzkum ukazuje, jak prestižně vnímají Češi učitelské povolání. Pravidelně se umisťuje na špičce hned za lékařem a vědcem. Jenže pro mnoho rodičů žáků a studentů je učitel někdo, kdo pár hodin denně něco vypráví u tabule, má spoustu volna, a učí proto, že nic jiného neumí. Tyto falešné stereotypy, nízký plat a představa "uštvaných učitelek" mohou za jejich nízký sociální status.
Výše přídavku na dítě se nadále bude odvíjet nejen od jeho věku, ale také od typu příjmů rodičů. Ústavní soud ponechal v platnosti ustanovení s vyšší sazbou prwo rodiny, v nichž aspoň jeden rodič pracuje anebo pobírá dávky podmíněné předchozí prací. Rodina tak může dostat na každé nezaopatřené dítě o 300 korun měsíčně navíc.
Rodiče ztrácí kontakt se světem a jejich život se zúží na péči o dítě, líčí Petra Třešňáková, která vychovává autistickou dceru a zároveň vede rodící se projekt Homesharing. Dobrovolníci v něm po proškolení ulevují rodinám autistů tím, že si na čas berou děti do péče. Homesharing nabízí přirozenou cestu, i hostitelské rodiny pak říkají, že jim to něco dává, jsme v pilotní fázi, říká Třešňáková.
Kanadský cestovatel přemýšlel, jak svého čerstvě dospělého syna na chvíli odstřihnout od displeje smartphonu, aby kvůli technologiím nezapomněl na krásy okolního světa. Nakonec přišel na originální řešení a vzal svého potomka na měsíční výpravu po Mongolsku, při níž dvojice jezdila na motorkách, koních a velbloudech a přespávala ve stanech i jurtách.
Rodič si často něco kompenzuje na svých dětech, nemá naplněný vlastní život a vztah k sobě. Děti nás jen zrcadlí, gramotný rodič připustí, že udělal chybu. Hlavní je předávat zodpovědnost. Všichni máme hodně co odpouštět vlastním rodičům, říká Lucie Königová, autorka knihy Negramotný rodič.
Časům, kdy děti k rodičům vzhlížely jako ke svatým obrázkům, už nejspíš odzvonilo. To však podle psycholožky Veroniky Büchler neznamená, že by dnes děti měly mít naprostou volnost a neměly respektovat žádná pravidla. O tom, jak mají rodiče najít rovnováhu mezi cukrem a bičem a co dělat, aby z dětí nevychovali nezvladatelné nezbedníky ani duševně prázdné narcisty, mluví v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Domácí násilí zažívá v Česku každé desáté dítě, tedy dvě až tři ve školní třídě. Závažnou formou domácího násilí podle statistiky ministerstva práce a sociálních věcí trpí okolo 2500 dětí ročně. Jen od ledna do srpna letošního roku bylo utýráno šest dětí. Další tisíce jsou pak bezmocnými svědky násilí páchaného nejčastěji otcem či druhem na matce. Domácí násilí totiž zažívá každá třetí žena.
Rodiče si myslí, že děti jsou pořád na internetu, pohybují se na stejných sítích jako oni, a kdyby se jim tam dělo něco špatného, určitě se jim svěří. Jaká je ale skutečnost? Výzkum pro společnost Avast provedla agentura Nielsen Admosphere letos v září na vzorku 815 českých dětí ve věku 9-13 let a 816 rodičů stejně starých dětí.
Neustále jsme sváděni ke sledování přebytečného proudu informací a deformativní zábavy. Umět se rozhodovat a orientovat je zásadní problém, říká Bohumil Kartous z EDUin, autor knihy No Future. Rychlost tempa změny a vznik digitálního prostoru přináší do našeho života úplně novou zkušenost a nové výzvy. A rodiče v tom tápou, upozorňuje.
Po jednání s premiérem Andrejem Babišem se zástupkyně mateřských škol setkaly také s ministryní práce a sociálních věcí Janou Maláčovou, aby s ní prodiskutovaly nerovné podmínky pro dvouleté děti v dětských skupinách a ve školkách. Podle ředitelek by bylo ideální, kdyby se tyto dvě instituce nepřekrývaly, ale spíše na sebe navazovaly.
První myšlenka na domácí školu ji napadla, když jako malá četla knihu Julesa Vernea Dva roky prázdnin. Podruhé, již seriózněji, se začala tímto konceptem zaobírat, když šlo její nejstarší dítě do školy a ona měla ještě jedno čtyřleté a novorozená dvojčata. Každý den pro ni znamenal velkou honičku, kterou negativně odnášeli všichni. Sociální antropoložka Irena Kašparová nakonec doma učila všechny.
Lidé, kteří mají děti, bývají ve starším věku šťastnější než ti bezdětní, ovšem jen za předpokladu, že už jejich potomci opustili rodné hnízdo. Přišli na to výzkumníci z univerzity v německém Heidelbergu. Dospělí potomci, kteří už bydlí sami, dělají rodiče spokojenější, protože jim v případě potřeby nabízí pomocnou ruku a mluví s nimi o jejich starostech.
Není potřeba, aby dítě cítilo, že prohrálo. Rodič by měl svoji moc využívat k tomu, aby do výchovy vnesl vyspělejší přístupy mezilidských vztahů, a ne aby díky tomu získal jen to, co zrovna potřebuje, míní terapeut a lektor kurzů Výchovy bez poražených Jan Vávra. Dítěti se snažím naslouchat, když mu dám pohlavek, tak jen ukážu, že jsem silnější, říká. Rodičovství máme tendenci buď reprodukovat tak, jak jsme ho sami zažili, nebo dělat úplný opak, ale ani tahle snaha nefunguje, dodává.
Svými názory popichuje zatvrzelé konzervativce i bezpodmínečné liberály, protože se jen zřídka drží myšlenkových škatulek těchto nesmiřitelných táborů. „Nikdy jsem nenašla svou partu. Pro některé splývám s moralizující elitou a ta ve mně zase často vidí ďáblova advokáta,“ říká spisovatelka Petra Hůlová (40).
