Romové žijí v českých zemích už šest století, po většinu času stáli na okraji společnosti. Ve 20. století se na nich podepsal holocaust i nucená asimilace za komunistického režimu. Tu zahájil zákon o trvalém usídlení kočujících osob, který začal platit před 65 lety. Do roku 1990 hrozilo za kočování vězení. Násilné začleňování a přesídlování Romů vedlo ke vzniku mnoha problémových lokalit.
Vyčerpávající cesta, která místo několika málo dní trvala skoro celý měsíc. Ukrývání před dvaceti tisíci komunistickými policisty. Ztráta dvou kamarádů, kteří se svobody nedožili. A také několik zastřelených "nepřátel".
Příběh sourozenců Mašínů už nebudí emoce jen při hospodských debatách a na sociálních sítích, ale i v kinech. Autoři filmu Bratři přitom nechtějí dramatickou odyseu adorovat ani odsuzovat. Podle spisovatele Jiřího Padevěta, který s tvůrci snímek konzultoval, by tak mohli přispět k porozumění celému protikomunistickému odboji. "V Česku stále vzýváme spíš mučedníky než bojovníky," říká v rozhovoru.
Skupinka mladíků se ukrývá ve stísněném prostoru a plánuje další kroky. V jejich výrazech se rozhodnost a nadšení mísí s bezelstností, která souvisí s věkem. Skoro připomínají partu Rychlých šípů. Akorát že „dobrodružství“ bratrů Mašínů se odehrává na drsnějším a reálnějším půdorysu, než jsou temné uličky Foglarových Stínadel.
Je nejstarší dlážděnou ulicí v Praze, ale také historickým okénkem do dění 50. let minulého století. Hybernskou nedaleko Obecního domu po druhé světové válce zabrala Státní bezpečnost a zřídila v ní byty s odposlechy, pozorovatelny i své kanceláře. Lokality byly sice přísně tajné, v domech, kde je dnešní Kampus Hybernská, se ale našly artefakty, které přibližují policejní praktiky.
Ve čtvrtek 26. října do kin vstupuje film Bratři o odbojové skupině Ctirada a Josefa Mašínových. Jejich jména Čechy pořád rozdělují na dva tábory, režisér Tomáš Mašín před premiérou dostává stovky negativních reakcí. "Je to tím, že dobíhá komunistická ideologie, která jejich příběh do značné míry zkreslila," říká režisér a vzdálený příbuzný rodiny v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
V 70. letech se z Prahy stalo největší staveniště v Československu. Komunisté spěchali s výstavbou několika zásadních staveb, kromě metra i desetitisíců bytů. Jejich vize se ale často lišily od doporučení odborníků. Od toho tady byl Blahomír Borovička. Muž, který jako hlavní architekt Prahy během normalizace hledal kompromisy mezi politiky a urbanisty. Jeho paměti nyní publikuje Akademie věd.
Nejvyšší soud minulý týden zrušil rozsudky nad čtrnácti muži, tehdejšími máničkami, kteří v roce 1966 dostali trest za účast na protestu proti akci Veřejné bezpečnosti s názvem Vlasatci. "Komunisté se báli jejich odlišnosti, proto máničky pronásledovali a násilně jim vlasy stříhali," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Ladislav Kudrna.
Klement Lukeš byl osobností, která přečuhovala. Zanícený bolševik, reformní komunista, disident. Pavel Kosatík teď o něm napsal knihu nazvanou Zápasy slepého muže. Jde o jednu z jeho nejlepších prací.
Na dveřích svého bytu v pražských Dejvicích měl Ladislav Fuks cedulku s nápisem „Prosím návštěvy pouze předem písemně či telefonicky ohlášené“. A aby autor, kterého na Západě přirovnávali k Franzi Kafkovi, vůbec zvedl telefon, také nebylo jen tak.
Život zasvětil boji za svobodný Hongkong a patří k nejvýznamnějším kritikům čínské komunistické strany. Devětadvacetiletý aktivista Finn Lau čelí každý den výhrůžkám smrtí, za jeho zatčení Peking dokonce vypsal vysokou odměnu. Sto tisíc liber. V rozhovoru pro Aktuálně.cz muž popisuje, jaké nebezpečí mu hrozí i daleko za hranicemi. Stejně jako dalším lidem, kteří otevřeně kritizují čínský režim.
Pelíšky patří k filmům, které Češi můžou vidět posté, a stejně je neomrzí. Kdo by si je chtěl užít i jindy než o Vánocích v televizi, může navštívit kavárnu v pražském Radotíně, kterou si otevřeli manželé Eva a Vladimír Barákovi. Čas se tam zastavil v 60. letech. Hosté se mohou usadit do křesílek v bruselském stylu, zamíchat si turka lžičkou od soudruhů z NDR a zocelit se při hře Vyděržaj pioněr.
Ve věku 76 let toto pondělí zemřela Yvonne Přenosilová, jedna z nejznámějších československých zpěvaček 60. let minulého století. Nazpívala hity Boty proti lásce, Roň slzy či Tak prázdná. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 odešla do exilu, čímž její kariéra skončila. Když se po revoluci přestěhovala zpět, oplakala, že syn nešel s ní.
Příběh ruského básníka, který se postavil sovětským tankům ještě osaměleji než světoznámých osm osamělých. A také za to tvrději zaplatil.
Vžilo se pro něj označení tiranská pyramida. Brutalistní muzeum postavené koncem 80. let minulého století v centru hlavního města Albánie na počest komunistického diktátora Envera Hodži se teď proměnilo v počítačové školicí středisko pro mladé. Podle agentury Reuters tak malá balkánská země odstranila poslední pozůstatek represivní minulosti.
Podle scénáře Marka Epsteina vzniká nový film České televize, v němž hlavní roli ztvárnila populární Jiřina Bohdalová. Drama pracovně nazvané Svatá režíruje Jiří Strach, premiéru by mělo mít příští rok.
Málokde je hudební kritik Jiří Černý, který minulý týden zemřel ve věku 87 let, tak šťastný jako na dvou záběrech. Ten první viděla většina národa: pochází z 24. listopadu 1989, kdy v pražské Laterně magice oznamuje rezignaci komunistického vedení, jinými slovy že sametová revoluce se vydařila. Václav Havel objímá Alexandra Dubčeka, Jiří Černý se přidává a vítězoslavně jásá.
Jak se mu vyrůstalo v normalizaci a jak vzpomíná na školní jídelnu? "Pamatuju si, že jsme museli všechno dojídat a učitelky kontrolovaly, co jsme snědli, a co ne," popisuje šéfkuchař Jan Punčochář své dětství. Jaké bylo jeho nejméně oblíbené jídlo? Podívejte se na archivní pořad Aktuálně.cz Husákovy děti.
Na rozhovor přichází přesně a sedá si ke stolu v malém motolském výčepu. “Mají tady Rohozec, polotmavou jedenáctku, fakt stojí za to,” hlásí. Rockerské tričko a mikina s kapucí prozrazují příslušnost k undergroundu, šedé vousy a výrazné brýle zase k Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde jedenasedmdesátiletý Karel Haloun ještě donedávna učil.
Milan Kundera napsal poslední větu před deseti lety a rodnou zemi nenavštívil takřka čtvrt století. Přesto byl ještě uplynulou dekádu v českém veřejném prostoru nepřehlédnutelný.
