Česko by nemělo spadnout do falešného dilematu, zda pomáhat více českým, či ukrajinským obyvatelům. O stát se potřebují nyní notně opřít jak uprchlíci, tak chudší české domácnosti.
Válka je pro Ukrajinu obrovskou tragédií. Měla by být i pořádným políčkem pro všechny, kteří se podílejí na obraně České republiky a svým jednáním jí škodí.
Varujme se lágrovské mentality velkých uprchlických táborů. Stát má stále dost možností, aby příliv ukrajinských utečenců rozmístil po celé republice. Jen musí chtít.
Když teď Američané hledí na Ukrajince, vidí v nich sebe. Putin jim nenahání strach, ale vyvolává pohrdání, vzdor a zlobu. Už pochopili, co je zač a co vše je v sázce.
S Putinem musí být navždy jednáno jako s válečným zločincem, Severoatlantická aliance by se pak měla připojit k obraně Ukrajiny. Nemůže jen přihlížet genocidě, jinak Západ přestane být Západem.
Otevřená agrese vůči Ukrajině představuje pro Peking horký brambor, mnohem horší by však pro něj byla změna režimu v Rusku.
Je veliká škoda, že v Brdech nestojí americký radar, v dnešní situaci by byl k nezaplacení. Spali bychom klidněji.
Měli bychom vědět, že bude hůř. Ale stále žijeme ve svobodné zemi. Je naší ctí postarat se o prchající. Ukrajinci nám ukázali, co západní Evropa už začala v pohodlí ztrácet – lásku ke svobodě.
Všichni, kdo na předávání metálů šli, i když někteří mohli mít dobré úmysly, vyslali našim občanům signál, že kolaborace je v Česku tradiční a nadále v pořádku.
Na házení do jednoho pytle, na odsouzení Rusů en gros raději zapomeňme, nechceme-li, abychom byli odsouzeni sami.
Naftali Bennett je prvním zahraničním politikem, který měl po napadení Ukrajiny možnost v přímém jednání zhodnotit Putinovy pozice, případně i jeho psychický stav. A platí to i naopak: ruský prezident měl po dlouhé době šanci hovořit s někým, kdo mu popsal situaci zvenčí, odjinud než z moskevského bunkru.
Angažmá Spojených států v současném střetu s Ruskem nemusí být - ani v intenzitě, ani svým trváním - automaticky opakováním toho, co si pamatujeme z časů studené války. Evropa si musí zaplatit kurs sebeobrany, jiná možnost není.
Kněz Tomáš Halík: "V těchto dnech je náš svět vyveden z rozmazlené změkčilosti, z iluzí mnoha dosavadních pozemských jistot. Dunění války zaléhá až k nám, smrt se nám dívá přes rameno."
Útokem na Ukrajinu plánoval kremelský vládce završit restauraci někdejší sovětské moci. Obrátil tím ale proti sobě i země, o kterých si myslel, že už je má pevně pod kontrolou.
Sotva odezněla další vlna covidové pandemie, musí se Evropa vyrovnávat s hrozivou a zbytečnou válkou. Obzvlášť velký šok je to pro nás mileniály, kterým v dětství slibovali, že na propojeném kontinentě už nadobro "skončily dějiny". Teď ale sledujeme jejich další, temnou kapitolu. Je na nás, abychom v ní naději nenechali utonout.
Kdyby Rusko zaútočilo i na nás, jak bychom se drželi? Jako Ukrajinci? Nebo jsme už příliš zpohodlnělí? Bránili bychom Česko stejně vášnivě? Tentokrát snad ano.
Ve společném prohlášení, které 4. února 2022 vešlo ve známost coby "Olympijský pakt" (冬奥之约), deklarovali ruský prezident Vladimir Putin a jeho čínský protějšek Si Ťin-pching spojenectví, jež "nezná limitů". Uběhlo sotva pár týdnů a limity se už začínají rýsovat.
Pokud Západ není ochoten pomoci Kyjevu více vojensky, musí brutálně stupňovat ekonomický tlak na špičky ruského byznysu. Jen tak oligarchové pochopí, že je Putin vede do skutečné záhuby, a začnou se bránit.
Přepadení Ukrajiny ruskou armádou, letectvem a námořnictvem palčivě připomnělo, že zůstane-li z českého obranného rozpočtu i nadále trhací kalendář, může se v něj jednou rychle proměnit celá republika.
Pobyt Miloše Zemana na Hradě znamená, že tolerujeme politiky, kteří pracovali proti našim zájmům, proti demokracii a podporovali největší hrozbu pro západní svět.
