Zatímco na Ukrajině zuří spektakulární tankové bitvy, odehrává se v Asii a Pacifiku sice subtilnější, ve svých důsledcích ale stejně závažný boj o nové uspořádání světa. A navzdory vší geografické vzdálenosti se bezprostředně dotýká i Česka.
Garry Kasparov o nutné porážce jeho země: „Měl by to být šok pro občany, kteří si musí uvědomit krach Putinova modelu státnosti a zhroucení celého konceptu postaveného na imperiálním základě.“
Internetové sdružení CZ.NIC se odmítlo dál podílet na blokování vybraných webů bez toho, aniž by stát přijal patřičné zákony. Je to důvod k oslavě. Bez toho by totiž jednou mohl zásahy proti internetovým stránkám jen tak žádat třeba takový Tomio Okamura.
Svobodu už mladí považují za samozřejmost. Proč ne. Ale právě svoboda jim dává možnost sebe i věci okolo sebe měnit k lepšímu. To není plk, ale pravda.
Českým problémem není špatná příprava státních maturit, ale celá státní maturita. Podobné je to bohužel i s ostatními uzlovými body zdejšího vzdělávání.
Každý, kdo ubere ze své nenávisti, kdo se třeba zastydí za to, co psal na sociální síti, se počítá.
Úvahy o dělení polostátního kolosu, do nichž se pustil premiér Fiala, teď vůbec nejsou namístě. Jen vládu zdržují od úkolů, které je nyní třeba řešit opravdu naléhavě a v nichž zatím bohužel selhává.
Premiér se v sobotu setkal s prezidentem. Probírali českou zahraniční politiku. A třebaže se schůzky účastnil "expertní tým" Hradu, pozvánku naopak nedostal šéf české diplomacie.
Střelba v Buffalu opět připomněla, jak potlučené dnes Spojené státy jsou. Ale nelžou si, nemlčí o tom. Své potíže naopak probírají tak hlasitě, až ozvěna někdy zveličuje jejich zdroj. A přehlušuje podstatu: zaoceánská demokracie není statická, má potenciál sebenápravy.
Nový koncertní sál slibuje českou metropoli změnit k lepšímu. Ne kvůli tomu, že se díky němu stane "světovější", ale proto, že s ním bude obyvatelnější i zábavnější. A především nabídne lidem možnost, aby se stali více sami sebou.
Není možné utíkat do eurozóny, jen abychom se schovali před vlastní politickou reprezentací a rozloženou centrální bankou. Nejprve musíme dodělat domácí úkoly.
Zpráva o projektu nového "chrámu hudby" trčí nad zvěsti o vraždění na Ukrajině. Nad obavy, zda Putin použije atomové zbraně. Trčí nad informace o problémech s plynem a energiemi. Nad naše obavy o budoucnost.
Politici konečně pochopili, že mohou hrát jen s těmi kartami, které mají v ruce. Snění o opatřeních zacílených tak dokonale, až se je nikdy nepodaří uvést v život, vyměnili pět minut po dvanácté za hromadnou protiinflační podporu. Škoda toho ztraceného času.
Bývalý premiér nedávno napsal: „ANO by se mělo pomalu, ale jistě začít porozhlížet po někom, kdo po mně převezme post předsedy.“ Už se vidí na Hradě a v Lánech.
Filozof Habermas, nejvlivnější německý myslitel dneška, chválí Berlín za to, že si i tváří v tvář válce zachovává přísnou racionalitu a nepodléhá nejrůznějším morálním apelům. Volby v nejlidnatější spolkové zemi ale ukázaly, že lidé touží spíš po opaku.
Nepřestaňme myslet na Ukrajinu, nesmiřme se s tím, jaké peklo jí Rusko přichystalo. Nenechme zvítězit únavu a otupění.
O Finsko, Švédsko, ani Severoatlantickou alianci tolik nejde. Turecký prezident hraje v první řadě o své postavení doma, kde Turci čelí největšímu sociálnímu propadu za dvacet let. Kdyby kurdská otázka opět eskalovala ve větší konflikt, může zastavit propad své popularity.
Vladimir Putin na počátku tisíciletí převzal odkaz postsovětského Ruska a po dvacet let ho úspěšně posiloval. Teď během dvou měsíců vše ztratil.
Složité dilema, v němž svou roli hraje kultura, osobní svoboda, morálka i víra, se v USA stalo nástrojem ryze účelového politického boje. Je to bitva nesmiřitelných extrémů, v níž širší středový postoj ztrácí váhu. Ke škodě úplně všech.
Základní otázka zní, jak se dezinformacím bránit? Jak se bránit tomu, aby u nás sílila ruská pátá kolona?
