Když se v Česku začalo mluvit o přijetí 50 syrských sirotků z řeckých uprchlických táborů, postavil se za ně nečekaný hrdina. K jejich přemístění do západní Evropy přispěl řidič kamionu a poloviční Rom Jaroslav Miko. Jeho neúnavný boj za práva menšin zachytil v dokumentu More Miko režisér Robin Kvapil. Ve společném rozhovoru vysvětlují, proč pořád doufají, že se k dětem přihlásí i česká vláda.
Příběh lásky na pozadí azylového řízení vypráví brněnské Divadlo Husa na provázku v nové inscenaci nazvané Pozdravuju a líbám vás všecki. Režisérka Anna Klimešová vycházela ze situace skutečného páru, jehož budoucnost závisí právě na výsledku žádosti o azyl.
Andrej Medveděv, bývalý příslušník Wagnerovy skupiny, nedávno uprchl z Ruska do Norska, kde nyní žádá o azyl. V minulém roce se účastnil bojů u Bachmutu, kde byl mimo jiné dle jeho slov svědkem nelidského zacházení s ruskými naverbovanými trestanci. Dnes se veřejně za válku na Ukrajině omlouvá a varuje před šéfem wagnerovců Jevgenijem Prigožinem, který je podle něj nemocný člověk.
Loni v červenci ruský investigativní server MBCH-Media odhalil tajemství nejstřeženějšího komplexu v zemi. Popsal, že v luxusním sídle prezidenta Vladimira Putina v Novo-Ogaryovu nedaleko Moskvy se nachází zlaté záchody nebo gauč za téměř čtyři miliony korun. Nyní se objevil muž, který tvrdí, že v areálu pracoval.
Ruský výsadkář, který zveřejnil otevřený popis svých zkušeností z prvních měsíců ruské invaze na Ukrajině, požádal o politický azyl ve Francii. Napsala o tom v úterý agentura AFP. Pavel Filaťjev v neděli přiletěl do Paříže přes Tunisko a tvrdí, že mu ve vlasti hrozí stíhání a přísný trest za to, že napsal o dysfunkční ruské armádě a o postojích vojáků k válce.
Počet lidí prchajících z válkou zasažené Ukrajiny do bezpečí podle odhadů OSN dosáhl už pěti milionů. Kdo je "migrant", kdo "uprchlík" a proč nemůže být uprchlík "nelegální"? A jak funguje režim dočasné ochrany, který Evropská unie aktivovala? Nejen o tom hovořila v podcastu Aktuálně.cz Eva Valentová, programová ředitelka Sdružení pro integraci a migraci.
Život v zajetých kolejích rodiny Burianových narušila válka na Ukrajině. Manželé se dvěma dětmi se ve svém prvorepublikovém mlýně na Prostějovsku rozhodli poskytovat azyl lidem prchajícím do Česka. Většinu svého volného času teď tráví na úřadech, kde cizincům pomáhají shánět práci nebo místo ve školách. "Snažíme se lidem přechodně pomoct, než se rozkoukají a rozmyslí co dál," říkají.
Ukrajinským uprchlíkům se v pátek ráno nově otevřelo asistenční centrum v Kongresovém centru na pražském Vyšehradě. Už před otevřením dorazily k budově stovky lidí, dopoledne bylo odbaveno sto rodin a dalších zhruba tisíc lidí čekalo, až na ně přijde řada. Pracovníci v centru Ukrajincům pomáhají s vyřízením dokumentů, uprchlíci se zde mohou také nechat naočkovat proti covidu-19.
Nacionalistické Česko s nejpřísnější azylovou politikou v Evropské unii a zcela nefunkčním systémem pracovní migrace musí během několika dnů vše změnit. Škoda jen, že se to děje během katastrofy a až z donucení.
Ženy a děti míří z Ukrajiny na západ, muži musí opačným směrem a ti, co v zemi jsou, ji už nesmí opustit. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj totiž vyhlásil ve čtvrtek večer všeobecnou mobilizaci. Auta z ukrajinské strany jezdí sporadicky, na druhé straně stojí lidé v kolonách hodiny. Situaci na slovensko-ukrajinské hranici sleduje fotoreportér Aktuálně.cz.
Na podporu srbského tenisty Novaka Djokoviče protestovaly před hotelem v australském Melbourne, kde byl držen kvůli zrušenému vízu, desítky jeho fanoušků. Jen o několik metrů dál stála s cedulemi v rukou druhá skupina. Místo Djokoviče ale chtěla upozornit na to, že ve stejné budově jsou uvězněni lidé, kteří přijeli do Austrálie požádat o azyl. Někteří jsou zavřeni i deset let.
Německý spisovatel Thomas Mann, odpůrce nacismu a nositel Nobelovy ceny za literaturu, před 85 lety získal občanství Československé republiky s právem na azyl ve východočeské obci Proseč. Dokumenty pro sebe i rodinu převzal v Proseči 12. ledna 1937. Zachránily ho před nucenou deportací zpět do nacistického Německa.
Reportéři deníku Aktuálně.cz ve třech evropských zemích zjišťovali, jak se daří začleňovat migranty do společnosti.
Německo a Evropa se v budoucnosti neobejdou bez imigrace a je iluzorní si myslet opak, říká v rozhovoru německá socioložka Alexandra Davidová. Pracuje v Institut für Arbeit und Technik na Vestfálské univerzitě v Gelsenkirchenu a specializuje se na problematiku pracovního uplatnění přistěhovalců v Německu.
Goran Novaković se narodil v Jugoslávii a od dětství miloval němčinu. Když začala na Balkáně v 90. letech válka, byl zrovna na stáži ve Vídni. Domů se raději už nevrátil. Píše tu knihy, vyučuje „jugoslávštinu“, ale hlavně se věnuje integraci cizinců na radnici rakouské metropole.
Mluví šesti jazyky, bydlí sám v malém bytě na okraji Paříže. Od dětství se chtěl stát zubařem, pracuje ale jako instalatér. Mladý Afghánec přišel do Francie sám bez rodičů, když mu bylo 16 let. Cestou několikrát málem zemřel, v Paříži žil na ulici, přesto je teď se svým životem spokojený. „Protože teď žiji tady, je možné všechno. Není to lehké, ale je to možné,“ usmívá se.
Většině nelegálních migrantů, kteří se do Evropy dostali v krizových letech 2015 a 2016, zařídili cestu pašeráci. Evropským státům se sice ve spolupráci s agenturami EU a zeměmi mimo unii v posledních letech podařilo některé jejich sítě rozbít, tzv. převaděčství ale stále představuje velký humanitární a bezpečnostní problém. Zároveň je jednou z nejlukrativnějších trestných činností.
Gelsenkirchen je typickým městem Porúří. Vyrostl díky uhelným dolům a ocelárnám. Lákal pracovní sílu nejen z celého Německa, ale i ze zahraničí. Hutnictví a ocelářství je ale minulost: těžní věže a tovární haly už z panoramatu města zmizely, z komínů se nekouří. Éra těžkého průmyslu skončila, ale nikoliv éra migrace. Nyní uprchlíkům komplikuje život pandemie, kvůli covidu často přichází o práci.
