Právě končící rok je možné – pokud jde o českou politiku – vnímat jako završení etapy, jejíž počátek lze datovat volbami v roce 2010. A taky – což spolu souvisí – jako debakl polistopadové politiky. Vládu sestavily výhradně strany, které svůj program zakládají na kritice poměrů, jejichž základy byly položeny po sametové revoluci.
Co původně plánovali 17. listopadu předáci nezávislého studentského sdružení Stuha? Jak těžké bylo domluvit se se svazáky na tom, že demonstrace bude oficiální? Proč je nepřekvapila zpráva, že na Národní třídě policisté ubili studenta Martina Šmída? Na které fakultě byli studenti nejradikálnější? Báli se nasazení armády? A proč je víc potěšila sovětská než americká ambasáda?
"Tato země nebyla zralá na nic a nejméně na nějakou ústavní revoluci," hodnotí situaci z listopadu 1989 bývalý český premiér Petr Pithart. Nebýt Václava Havla, zřejmě by nastala nekonečná hádka o to, kdo by se toho měl ujmout. "Jeho autorita v disentu byla neotřesitelná," konstatuje s tím, že velkou autoritu měl později i v Občanském fóru a nakonec i v celé společnosti.
Češi si opět připomínali události 17. listopadu. Vzpomínalo se zejména na Národní třídě, ale i na Staroměstském a Václavském náměstí. Došlo nejen na zapalování svíček a pokládání věnců, ale také na nadávky, pískot, masivní demonstrace a nelichotivé transparenty. Podívejte se na fotogalerii Aktuálně.cz, mapující celý den.
Sledujte v den 36. výročí Sametové revoluce diskusi tří předáků studentského hnutí Stuha. Marek Benda, Jiří Dienstbier mladší a Martin Klíma ve Spotlightu s Matyášem Zrnem vzpomínají na klíčové okamžiky, které vedly k pádu komunistického režimu.
Účastníci Koncertu pro budoucnost ve spodní části Václavského náměstí dnes podpořili ve svých projevech Ukrajinu napadenou Ruskem i občanskou společnost. Své nové písně kritizující ruského prezidenta Vladimira Putina i starší skladby jako Havlíčku, Havle a Náměšť zazpíval písničkář Jaroslav Hutka.
Na pražskou Národní třídu dorazil kolem 08:00 šéf ANO Andrej Babiš, společně s místopředsedy hnutí Alenou Schillerovou a Karlem Havlíčkem položili květiny u pietního místa připomínající události 17. listopadu 1989. Někteří lidé na politiky pískali a volali "hanba" či "StB" v narážce na Babišovo jméno v evidenci spolupracovníka komunistické policie. Z davu se ale ozvala i ojedinělá slova podpory.
Jaký byl Václav Havel člověk, muž, přítel či kolega? Poprosili jsme několik osobností z uměleckého světa, aby se podělili o své vzpomínky na dramatika, spisovatele a prvního polistopadového prezidenta. Pro Aktuálně.cz zavzpomínali hudebník Michal Prokop, spisovatelka a překladatelka Monika Zgustová, herečka a diplomatka Magda Vášáryová, nebo výtvarník Tomáš Císařovský.
Nevěříme politikům, nadáváme na vysoké ceny i obecně na ekonomickou situaci. Vážíme si ale lékařů a učitelů a ve srovnání s ostatními Evropany se tolik neobáváme kriminality, nezaměstnanosti nebo terorismu. Datová redakce Aktuálně.cz u příležitosti výročí 17. listopadu zanalyzovala, jak se vyvíjely názory a pocity Čechů od vstupu země do Evropské unie, tedy v posledních dvou desítkách let.
Dokončoval DAMU, hrál v divadlech, filmech i seriálech – byl vycházející hvězdou. Jenže taky šířil petici Několik vět, účastnil se Palachova týdne a 17. listopadu byl na Albertově. Po autonehodě, která ho upoutala na vozík, se stal symbolem odvahy a přesvědčení. „Je lepší být na vozíku než s komunisty. O tom vůbec není pochyb,“ říká herec Jan Potměšil během unikátního vzpomínání na listopad 1989.
I když od 17. listopadu 1989 uteklo už 36 let, stále je možné objevovat zásadní dokumenty z archivu ústředního výboru totalitní komunistické strany. Takovou možnost nabízí třeba i členská kartotéka partaje, kde zatím došlo k digitalizaci jen malé části evidenčních štítků. Za dveřmi Národního archivu se tak dají prozkoumat pohnutky milionů Čechoslováků, které je vedly ke vstupu do KSČ.
Přestože od odjezdu posledního sovětského okupanta z Česka uteklo již více než 34 roků, stopy po 23leté přítomnosti vojáků řízených Moskvou je v Česku patrný dosud. Třeba v Ralsku, kde břízy a borovice postupně pohlcují zdevastované paneláky po rodinách sovětských důstojníků. Kousek odtud navíc přesně před 40 lety došlo k jedné z největších tragédií, jež okupanti v Československu způsobili.
Přesně osmdesát let poté, co v Československu vznikla nechvalně proslulá Státní bezpečnost, si v Bratislavě užívá aktivního důchodu její poslední náčelník Alojz Lorenc. Když se s ním spojil reportér deníku Aktuálně.cz, opáčil, že je pracovně zaneprázdněn. Dle slovenského registru se Lorencově firmě Project Consulting Office nebývale daří, jen loni stoupl její zisk téměř o tisíc procent.
David a Marta vyrůstají v 80. letech na jednom z pražských sídlišť, chodí do stejné školy a tiše i nahlas touží po západním zboží. Začínají chápat, že není dobré jakkoli vyčnívat, sbírají sběr, hrají céčka, každý listopad kreslí ve škole Auroru a na stěny pokojíčků si lepí plakáty z Bravíčka. Chodí do Pionýra, prožívají první lásky a vědí, že jsou věci, o kterých se mluví jenom doma.
Před třemi lety uctila česká tenistka Barbora Krejčíková až v daleké mexické Guadalajaře výročí 17. listopadu 1989 a svým projevem dojala svět tenisu. Šlo o moment, který spustil slzy z očí slavné Martiny Navrátilové, navíc zvláštním způsobem zapadal do tehdejšího "protičínského" kontextu.
Česko si připomíná výročí 35 let od sametové revoluce a pádu komunistického režimu. Součástí tehdejšího procesu obrovských změn byli také extraligoví hokejisté. V pátek 17. listopadu 1989 se ještě odehrály čtyři zápasy nejvyšší hokejové soutěže, zatímco policisté na Národní třídě tloukli demonstranty. Potom už každý z klubů přistoupil k revoluci po svém.
"Mačká se to na vás ze všech stran, všude kordony policajtů, musíte jít tam, kam vás oni pustí - a oni vás pustí tak, že na konci na vás čeká vodní dělo," popisuje Eva Janíková pětatřicet let staré zážitky. Byla jednou ze stovek lidí, kteří v Teplicích vyšli do ulic ještě před 17. listopadem 1989. A kterou stejně jako desítky dalších zmlátili příslušníci pohotovostního pluku, takzvané bílé přilby.
"Kdybyste v roce 1989 nebyla na ulici, nikdy bych nebyla v téhle pozici," říká ředitelka Díky, že můžem Bára Stárek producentce Věře Krincvajové, která se událostí sametové revoluce přímo účastnila. "My jsme byli prostě novináři a pokusili jsme se dělat svoji práci," říká bývalá studentská aktivistka. Co lidé od svobody nabyté před 35 lety očekávají? A jak se mění pohled na ni mezi generacemi?
Asi třetina lidí nad 40 let věří: za socialismu bylo lépe. Deset procent je o tom "rozhodně přesvědčeno" a 28 procent "spíše souhlasí". Hle, Česko po 35 letech od sametu.
Cesta na rakouské hranice, zvonění klíči, transparenty na budovách v centru Prahy i povytažené nohavice nového prezidenta. Podívejte se na archivní snímky z Knihovny Václava Havla a zavzpomínejte na 17. listopad 1989.
Debata iniciativy Blaničtí rytíři, který sbírá svědectví účastníků "kotle" na Národní třídě ze 17. listopadu 1989, se strhla v hádku s pamětníky tehdejších událostí. Iniciativa tvrdí, že průvod záměrně přesměrovala Státní bezpečnost. Tehdejší studentská vůdkyně Monika MacDonagh-Pajerová se proti tomu ohradila. "Estébáci s námi žili, chodili s námi na koncerty i na fakultu. Věděli jsme to," říká.
Vlajkonoši jdoucí v čele průvodu, jenž 17. listopadu 1989 vyrazil z Albertova na Vyšehrad, možná byli estébáci ze Správy sledování. Přišel s tím výzkum projektu Blaničtí rytíři, který analyzoval fotografie z demonstrace. Historik Petr Blažek v rozhovoru pro Aktuálně.cz říká, že se příslušníci neúčastnili žádných provokací, ani průvod nevedli.
Vlajkonoši v čele studentského průvodu, který šel 17. listopadu 1989 z Albertova na Vyšehrad, možná byli podle zástupců projektu Blaničtí rytíři příslušníky Správy sledování Státní bezpečnosti. Jde o první výsledky analýzy dosud nezveřejněných fotografií průvodu. Jsou na nich lidé, které představitelé tehdejšího studentského hnutí nepoznávali.
Sametovou svobodu jsme nedokázali dost využít. Nechápeme vlastní moderní dějiny, justici jsme nezvládli dostatečně změnit, všecko jsme vsadili na ekonomiku, ale ani v ní nedosahujeme úspěchu. A žijeme v nebývalé míře svobody.
Index rovnosti žen a mužů (Gender Equality Index) ukazuje Česko jako zemi, kde se čas zastavil kdesi v tiše přetrvávajícím, zatuchlém, pečlivě pěstovaném patriarchátu.
Málokde je hudební kritik Jiří Černý, který minulý týden zemřel ve věku 87 let, tak šťastný jako na dvou záběrech. Ten první viděla většina národa: pochází z 24. listopadu 1989, kdy v pražské Laterně magice oznamuje rezignaci komunistického vedení, jinými slovy že sametová revoluce se vydařila. Václav Havel objímá Alexandra Dubčeka, Jiří Černý se přidává a vítězoslavně jásá.
