Středa 19. února 1969. V Nelahozevsi na Mělnicku již třetí den stojí porouchaný vojenský náklaďák sovětské armády. Patří k jednotce okupantů dislokované ve středočeských Milovicích. U vozidla táboří, tedy spíše živoří, osm vojáků v ušmudlaných pracovních uniformách. Nemají dost vody ani potravin, je jim zima. Nekompetentní velitelé absenci svých podřízených netečně ignorují.
O srpnu 1968 dětskýma očima vypráví nový film Konec světa režiséra Bohdana Slámy. Hrdiny jsou kluk a jeho děda, kteří společně zažijí sovětskou okupaci na chalupě v Jizerských horách. V hlavní roli dědy se představí Miroslav Krobot, Vojtěch Veverka ztvární hocha Tondu. Z filmu, jejž kina začnou promítat 19. září, tvůrci právě vydali trailer.
"Já jsem masarykovec a nikdy jsem neohýbal hřbet," říkával antropolog Leopold Pospíšil, o jehož působení u kmene papuánských Kapauků nedávno v Česku vyšla výpravná kniha. Ta připomněla i jeho pozoruhodné osudy. Olomoucký rodák se účastnil odboje proti fašistům i komunistům a musel emigrovat do USA. Tam byl kovbojem, traktoristou, hrobníkem a nakonec i slavným antropologem a poradcem prezidentů.
Karel Bucháček byl špičkový matematik a fotograf, Miroslav Hlaváček jeho kolega z Akademie věd. Oba se v srpnu 1968 vydali do ulic s fotoaparáty, aby zachytili invazi okupačních vojsk Varšavské smlouvy. Vznikly tak vynikající snímky, které byly dlouho téměř neznámé. Knižně poprvé vyšly teprve v roce 2022, a to ve fotografické knize Přidušené město, kterou vydalo nakladatelství PositiF.
Přísný primář přichází na kontrolu oddělení. Mačká zvonek u lůžka pacienta. Lékařka s drobným zpožděním přibíhá z místnosti, odkud se nese hlahol. Nadřízený jí kvůli této nekázni přikáže rovnou si sbalit věci, nakonec se mu jí ale jako v hollywoodském filmu zželí. Akorát že scéna pochází z nového českého historického snímku, který se Amerikou inspiruje jen v tom nejhorším.
Zachraňoval životy ve španělské občanské válce, stál u zrodu Lidových milic a pak jako jediný z československých komunistů neschválil sovětskou okupaci. Nyní o klaďasovi pražského jara a záporákovi Vítězného února Františku Kriegelovi vznikl film Muž, který stál v cestě. Hlavní roli si zahrál Tomáš Töpfer, který se v rozhovoru vrací k vlastním zážitkům ze srpna 1968 i k natáčení v ukrajinské Buči.
V dešti kulek zachraňoval vojáky ve španělské i čínsko-japonské válce, na Kubě cvičil dobrovolníky proti Američanům a během Vítězného února v roce 1948 organizoval milice. Pro veřejnost ale zůstává lékař František Kriegel hlavně jediným komunistickým politikem, který odmítl v Moskvě uznat sovětskou invazi do ČSSR. "Dvacet let se o něm nesmělo mluvit," tvrdí autor jeho nové biografie Martin Groman.
Ruský prezident rozpoutal peklo. Zároveň s ním ale uvedl do pohybu také síly, které mu vzdorují a kterým nakonec podlehne. Nemá na ně.
„Neměl jsem na výběr, jestli chci u pohraničníků být, nebo ne. Lili nám do hlavy, že chráníme republiku před lidmi, kteří by k nám mohli přijít a škodit, ale zjistil jsem, že nikdo takový neexistuje. Měl jsem možnost přejít hranice, vozil jsem hlídky a měl jsem klíč, kterým se otevíraly průchody v drátěném zátarasu, ale na útěk jsem nemyslel,” vzpomíná Tomáš Rimpel. Emigroval až po okupaci.
„Je potřeba mít schopnost odosobnit se, nehrát to a mluvit srozumitelně. Chtěla jsem, aby můj hlas působil zklidňujícím dojmem. Budu se teď cítit jako stará manželka, která přenechává své místo mnohem mladší milence,“ říká Dagmar Hazdrová, která po 26 letech končí s namlouváním hlášení do pražských autobusů a tramvají. Její hlas ale znají z Československého rozhlasu i pamětníci srpna 1968.
Válku na Ukrajině s obavami prožívají i čeští senioři. Sami si ještě dobře pamatují, jak sovětská vojska v srpnu 1968 nečekaně vpadla do Československa, a tak se jich současná ruská invaze dotýká o to víc. "Ukrajincům fandím, my bychom se tak odvážně nebránili," říká pětaosmdesátiletá Stanislava Medková a vzpomíná, jaký šok zažívala, když jí okupace vzala naděje z uvolněného období pražského jara.
Nikdo se v Rusku nezastává lidí a jejich práv déle než legendární nevládní sdružení, u jehož zrodu stál jaderný fyzik Andrej Sacharov. Teď však organizaci zvoní hrana. Putinův režim utahuje smyčku a pokouší se ji zničit. Ti, kteří pomáhají, dnes potřebují pomoc. Evropa jim ji dluží. Už proto, že se Memorial přes třicet let nepřestává snažit prosazovat i v Rusku její hodnoty.
Jeho otec byl nadšeným komunistou a do KSČ vstoupil později i syn. Alexander Dubček nakonec po kariérním žebříčku vystoupal až na pozici prvního tajemníka strany, do které byl zvolen 5. ledna 1968. Stal se také ústřední postavou Pražského jara i sovětské invaze. Připomeňte si život politika, který je dnes uznávaný spíš na Slovensku než v Česku.
Od 21. srpna až do začátku listopadu 1968 okupovalo Československo 28 tisíc polských vojáků. S tímto počtem se Poláci dostali hned na druhé místo jednotek Varšavské smlouvy - sovětských vojáků tehdy do Československa vkročilo až 350 tisíc. O polské účasti svědčí unikátní dobové fotografie polských vojenských pamětníků i archivní dokumenty.
Zeman pracující pro Rusy a proti našim zájmům chápe, že vidina babišovlády se rozpadá, covid jí nepřeje. O to víc tlačí a tlačí, aby Rosatom dostal do hry a nás do maléru.
Otec Spejbla a Hurvínka loutkař Josef Skupa či komunistický aparátčík Kapek jako vyzvědači Západu nejsou jediným šokem, s nímž ve své nejnovější špionážní epopeji "Čs. vyzvědači 1914-1989" přichází spisovatel a novinář Karel Pacner. Jde o monumentální dílo plné tragických osudů hrdinů, ale i bezcharakterních udavačů. "Z těch se mi někdy zvedal žaludek," přiznává Pacner v rozhovoru s Aktuálně.cz.
Lidé by se neměli nechat zblbnout, musí si pomoci sami, stále je to obrovská šance, říká Lída Rakušanová, která promlouvala k Čechům z Rádia Svobodná Evropa. Všichni se po revoluci těšili na to, že když režim padl, je už všechno v pořádku a můžou se těšit na světlé zítřky. Ale neuvědomovali si, že je potřeba nějaké zítřky vybudovat, líčí novinářka, které vyšla kniha vzpomínek Svobodná v Evropě.
Čechoslováků, které zastihla v zahraničí okupace jejich vlasti spojeneckými armádami Varšavské smlouvy, byly před dvaapadesáti lety 21. srpna 1968 tisíce. Mnozí z nich se proto už domů nevrátili. Emigrovala tak například rodina reformního ekonoma Pražského jara Oty Šika. A třeba František kroutil se vrátil až po pádu komunistického režimu.
Místopředseda KSČM Stanislav Grospič se omluvil za výrok o obětech srpna roku 1968. Své nedávné vystoupení v rozhlase označil za nešťastné, vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa podle něj byl špatný a přinesl české společnosti negativa. Řekl to v krátkém vystoupení před jednáním sněmovny.
Večer prošel pochod Milionu chvilek demokracie z Václavského náměstí na Hradčany. Připomněl oběti ze srpna 1968 a 1969 i současnou informační válku Ruska. Na dopoledním pietním aktu u Českého rozhlasu chyběl prezident i premiér, nebyl tu ani jediný ministr. S projevy vystoupili předseda Senátu Jaroslav Kubera (ODS), šéf sněmovny Radek Vondráček (ANO), generální ředitel rozhlasu René Zavoral nebo pražský primátor Zdeněk Hřib (piráti). U Památníku komunismu na Újezdu lidé kladli svíčky. Na Václavském náměstí byla rudá klec se jmény zemřelých z roku 1968. Na Praze 1 odhalili památník obětem prvního výročí okupace, které zastřelili sami Češi.
Pár vteřin se zdálo, jako by se nosná raketa Saturn nechtěla odlepit od Země. "Jako by ani nechtěl opustit svou rodnou planetu, která se chvěla pod údery jeho motorů." Ale pak, přesně před padesáti lety, 16. července 1969, začal Saturn stoupat. Z amerického vesmírného centra na mysu Canaveral zamířil let Apolla 11 s třemi astronauty na palubě vzhůru k nebi. A pak až k Měsíci.
Do funkcionalistické vily v brněnských Černých Polích se podíval už mnohokrát. Poprvé do ní zavítal krátce po rozpadu Československa, o němž představitelé pozdějších samostatných států v budově vyjednávali. Nikdy ovšem neviděl, jak západ slunce zbarvuje její onyxovou stěnu do ohnivých tónů.
Ukončení spolupráce s Černým? Absurdní, zároveň však bohužel velmi současné. Žijeme v době, kdy jsou intelektuálové v Česku považováni za škůdce.
Norská veřejnoprávní televize NRK zveřejnila doposud neznámý recitál jednoho z nejznámějších československých písničkářů a básníků Karla Kryla. Má 22 minut a a vznikl pravděpodobně v létě 1969, během první písničkářovy cesty na Západ. Podle předsedy Klubu Karla Kryla Vojtěcha Klimta jde o mimořádné archivní video, jiné podobně dlouhé se kvůli totalitní cenzuře v Česku nedochovalo.
Poprvé se potkali 21. srpna 1968, když do Československa vtrhly tanky vojsk Varšavské smlouvy. Vzájemně si vyfotili své ruce s hodinkami a pak se přes 20 let neviděli. Josef Koudelka cestoval po svobodném světě, zatímco Milan Jílek zůstával za ostnatým drátem. S rukou ze svého slavného snímku si fotograf Koudelka znovu potřásl, až když padla železná opona, která oba muže od sebe dělila.
Jeho ikonické fotografie ze srpna 1968 obletěly svět. Slavný český fotograf Josef Koudelka na nich zachytil tváře Čechoslováků, kteří v pražských ulicích protestovali proti invazi vojsk Varšavské smlouvy. S většinou hrdinů svých fotek se Koudelka už znovu neviděl.
