Most, uhelná metropole severozápadních Čech, je na rozcestí. Už zase. Okolní povrchová těžba jde do finále a betonové město budované pro sto tisíc obyvatel se zvolna vylidňuje. Centrum Mostu budované v brutalistním stylu navíc ztrácí smysl. Magistrát si najal několik architektů, aby vymysleli, jak město s vyloučenými lokalitami posunout do budoucnosti. A říkají tomu Super Most.
Brownfield u říčky Ponávka jižně od centra Brna se v posledních letech mění na novou městskou čtvrť. Česká developerská společnost CTP v ní podle návrhu Studia acht buduje obchody, kanceláře a byty. Tři nové stavby, které působí jako moderní panelové domy s odkazem na brutalistní architekturu, cílí na mladé lidi. Byty o velikosti pokoje společnost pronajímá od 19 tisíc korun měsíčně.
Výhoda panelového bytu je v tom, že jde přeprogramovat a změnit ve volný prostor, říkají architekti ze studia RDTH, kteří na přání majitelky proměnili škatulkové dispozice o 74 metrech čtverečních v čisté a moderní bydlení. Jejich úkolem bylo navrhnout rekonstrukci tak, aby nábytek měl jasnou funkci a v bytě nebylo nic navíc.
Historie Adamova byla vždy spjatá s průmyslovou výrobou. Za Rakousko-Uherska zde vznikl první automobil se spalovacím motorem v monarchii a za komunismu zdejší fabriky intenzivně vyráběly polygrafické stroje i zbraně. Před šedesáti lety se tato obec s charakteristickými paneláky ve svahu, ležící asi 20 kilometrů od Brna, oficiálně stala městem.
René Dlesk je architekt a na jeho bydlení se to pozná. Když se s ženou rozhodli k proměně svého panelového bytu v Praze 5, uvažoval nad ní jinak, než je při přestavbách sídlištních bytů běžné. Z interiéru sice odstranil všechny nadbytečné příčky, respektoval ale původní materiály a nechtěl, aby zedníci vyhladili nerovnosti, které po úpravách zbyly.
Poblíž golfového hřiště v pražské Hostivaři roste moderní pavlačový dům postavený od druhého nadzemního podlaží z panelů. Po finském vzoru ho zde staví společnost YIT. V době drahých stavebních materiálů i drahé práce pomáhají prefabrikáty šetřit náklady. Česko tak začalo sledovat trend severní a západní Evropy, kde se v bytové výstavbě intenzivně prosazují už roky.
Zhruba před patnácti lety si bytoví designéři a výrobci nábytku povšimli, že se pomalu začíná měnit vkus Čechů a Češek a z ukřičené, esteticky rozhárané dvacetiletky po pádu komunismu vstupujeme do éry umírněnější, klidnější, méně výstřední. Meruňkový mor, nemocniční či brčálová zeleň a mnohdy divoké kombinace sytých barev začaly postupně ustupovat jemnějším odstínům a více "vyladěným" vzorům.
"Líčení je levnější než plastická operace." Má u barevných paneláků zasáhnout regulace?
Na proměně mezonetového bytu v krčském panelovém domě pracovala architektka Mária Maninová mnoho let. Majitel ji s rekonstrukcí oslovil už v roce 2011 a nechtěl na ni spěchat. Panelák z roku 1964 je v mnoha směrech ojedinělý, má čtrnáct pater, byty v něm se rozprostírají na dvou podlažích. Tandem investora a architektky ponechal v interiéru kvalitní konstrukce a vybavil ho v moderním retro stylu.
Psycholog a spisovatel dlouho bydleli v pronájmu na sídlišti v pražských Ďáblicích. Lokalitu si oblíbili, a když začali uvažovat o vlastním bydlení, rozhodli se hledat ve stejné čtvrti. Měli štěstí, podařilo se jim koupit byt v sousedním domě. Velikostí byl akorát, potřeboval ale rekonstrukci. Pár proto oslovil studio Papundekl, které pro něj navrhlo bydlení odrážející mileniálský styl života.
Panelový dům v pražské Hostivaři je díky rekonstrukci lepším místem pro život. Architekti opravili šedesát let starou fasádu a rozšířili lodžie s výhledem do parku. Společenství vlastníků za úpravy zaplatilo pět milionů korun.
Měří 81 metrů, spojen je neobvyklou chodbou a pyšní se ikonickými hodinami. Řeč je o nejvyšším panelovém domě v Česku. Ten stojí už od roku 1981 na pražských Hájích. Dvě budovy slouží hlavně jako krátkodobé ubytovny pro policisty.
Věžové domy v Kladně postavené koncem padesátých let předběhly dobu: měly pokoje s vytápěním zabudovaným ve stropě, rekreační střešní terasu se sprchou, vlastní spalovnu odpadu, společenské místnosti a vzhledem k době i protiatomový kryt s podzemní únikovou chodbou. Jejich unikátní architekturu připomíná Muzeum věžáků Kladno. Pojďte se podívat.
Na délku měří 340 metrů, je v něm 612 bytů a v nich bydlí asi 1500 lidí. To je nejdelší panelový dům, postavený v jedné linii, bez zlomů nebo zakřivení, v Česku, který se nachází na pražském sídlišti Bohnice. Obyvatelé kuriózní dominanty se dokonce jako SVJ musí scházet ve velkém sále kulturního domu. Jinam se totiž nevejdou.
I na sídlišti se dá bydlet atraktivně. Z ostravského 3+1 mladá dvojice vykouzlila velkorysý byt, kde teď žije i pracuje. Prostor je rozdělený na dvě části. V jedné je wellness a do druhé se vešla ložnice s pracovnou, kuchyní a zimní zahradou. Vybavení bytu je minimální. Většina úložných prostor se skrývá v dřevěné podestě.
Na pražských sídlištích žije zhruba půl milionu lidí. Často mohou působit jednotvárně, podle odborníků je ale každé svým způsobem jedinečné, ať už (ne)kvalitou stavby, nebo architektonickou hodnotou. Některé z nich, zejména Ďáblice, Solidarita nebo Invalidovna, patří k evropské sídlištní špičce. "Jsou naším rodinným stříbrem," říká památkářka Hana Řepková.
Mladá rodina se rozhodla kompletně zrekonstruovat panelový byt v Praze. Rodiče předškolního syna, kteří se živí jako akademičtí malíři, požádali o pomoc architekty, aby společně vymysleli, co svedou s jejich omezeným rozpočtem. Byt na pražském sídlišti po přestavbě vypadá atypicky díky oškrábané omítce i nahrubo osekanému vstupu do pokoje.
Ostrava představila plán, jak sídlištím a jejich okolí vrátit smysl a zatraktivnit je pro mladé lidi a rodiny s dětmi. Každý druhý Ostravan totiž žije nebo někdy žil v panelovém domě. Sídliště zabírají dvě třetiny bytového fondu a mají největší procento zeleně. Od privatizace se zelené plochy vyvíjely chaoticky a vznikala na nich hlavně parkoviště.
"Na sídlištích je spousta zeleně, která se musí udržovat, ale aktivně se téměř nedá využít. Všechna řešení veřejného prostoru však musí město řešit s obyvateli, bez dialogu se o takových věcech rozhodovat nedá," říká urbánní antropolog Martin Veselý. "Určitě má smysl podporovat občanské iniciativy, které chtějí veřejný prostor měnit. Musíme se ale vždy ptát i těch obyvatel, kteří mlčí," dodává.
Mladá rodina si pořídila byt na jednom z nejstarších sídlišť v Bratislavě. Původní 3+1 v šestipatrovém domě z 50. let bylo kvůli příčkám poměrně tmavé, a proto se majitelé rozhodli pro jeho celkovou rekonstrukci. Architekti celý prostor otevřeli, zrušili některé místnosti a hranice mezi jednotlivými částmi určili jen pomocí nábytku. Silný prvek vytváří kruhový průhled do jídelny a žluté kuchyně.
Původní uspořádání bytu ze 70. let čtyřčlenné rodině dispozičně nevyhovoval, a tak se rozhodla, že interiér kompletně předělá. K rekonstrukci si manželé přizvali architektku Ivu Hájkovou, která prostor o původní velikosti 4+1 přiblížila jejich vysněné představě. Stěny v panelovém domě odhalila často až na beton a v jejich kontrastu doplnila vybavení nábytkem i podlahou z přírodních materiálů.
Mladá rodina zdědila byt v panelovém domě ze 70. let, který před zásahem architektů v roce 2020 neprošel žádnou úpravou. Prostor měl dispozice, jádro i nábytek z dob socialismu. "Původní bytové jádro bylo natolik autentické, že se po domluvě s Moravskou galerií v Brně stalo součástí její stálé expozice," říkají architekti ze studia RDTH, kteří navrhli přestavbu bytu o 68 metrech čtverečních.
Jeho fotografie zachycují bez příkras a ideologického nánosu obyčejný život ve slezských Sudetech od 50. let minulého století. Za totality téměř nevystavoval, komunistům jeho snímky vadily. Hvězdou českého humanistického dokumentu se Gustav Aulehla stal až po revoluci. K uznání jeho díla přispěla i kniha Sudetská kronika, která vyšla rok předtím, než fotograf ve svých devadesáti letech zemřel.
Byla to doba, kdy se bláto, prach a šedivá bezútěšnost nedokončených sídlišť mísily s radostí lidí, kteří konečně získali nové byty. Na pražském sídlišti Jižní Město ji výjimečným způsobem zaznamenal fotograf Jaromír Čejka. Jeho snímky z přelomu 70. a 80. let uplynulého století jsou fascinujícím dokumentem doby.
Ekoložka Jana Drápalová měla malé děti a vadilo jí, že u nich na sídlišti v Novém Lískovci nejsou parky ani hřiště. Vstoupila do politiky a po volbách v roce 2002 se tu stala starostkou. Ze starých paneláků udělala moderní bydlení, ze zanedbaného okolí přírodní park s jezírkem. Ekotématy boduje, voliči jí dali důvěru již popáté. Letos získala Cenu Josefa Vavrouška za výjimečný počin.
