Světové emise klesají, přispěl i krok popírače změny klimatu. EU se chytla do vlastní pasti
Čtěte e15 v Googlu přednostně
Nastavte si e15 jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Teprve potřetí v tomto století klesly emise CO₂ z fosilních paliv.
- Může za to i americký útok na Írán, který výrazně zdražil ropu a plyn. Spotřeba tak klesla.
- Evropě chybí v energiích tlumicí polštář a realita ji nutí ustupovat ze svých zelených cílů, píše businessový newsletter 11am.
Jestli chcete vědět, co skutečně hýbe světovými emisemi uhlíku – které určují tempo oteplování planety – nedívejte se jen směrem k Bruselu. Zaměřte se na východ, konkrétně na Hormuzský průliv. Tuto bývalou tepnu obchodu s palivy už desátý měsíc ochromuje válka, kvůli níž se letos očekává celosvětový pokles zplodin ze spalování.
Jde o vzácný jev. V tomto století došlo k poklesu emisí CO₂ z fosilních paliv podle dat mezinárodního vědeckého projektu Global Carbon Project (GCP) zatím pouze dvakrát – během finanční krize v roce 2009 a znovu v roce 2020 v důsledku pandemie covidu-19. Letos to tedy bude teprve potřetí.
Je to trochu ironické. Pokles se totiž neočekává kvůli vlivu regulací, jako je zavádění uhlíkových cel, tepelných čerpadel či zelených dotací, ale kvůli destrukci poptávky. Po útoku Spojených států a Izraele na Írán totiž vyletěly ceny ropy a plynu tak vysoko, že si je mnozí kupci a spotřebitelé už nemohou dovolit.
Zplodiny CO₂ podle předběžných odhadů GCP letos meziročně poklesnou o 0,4 procenta na 38,2 miliardy tun, a to hlavně díky 1,9procentnímu úbytku emisí ze spalování ropy. Pokles nezpůsobila výlučně válka, i když ta k němu výrazně přispívá. GCP uvádí, že dvě třetiny růstu světové energetické poptávky už dnes pokrývají solární a větrná energie a elektromobilita.
„Pokles fosilních emisí CO₂ je povzbuzující. Snížení částečně dané geopolitickým šokem však nepředstavuje udržitelné klimatické řešení,“ uvedl ve zprávě ředitel GCP Pierre Friedlingstein.
Podle drtivé většiny vědců je snížení zplodin ze spalování paliv a dosažení takzvaných čistých nulových emisí hlavním způsobem, jak zastavit nebezpečné oteplování planety. Musí ale být soustavný a trvalý, což válečná dobrodružství nestabilních lídrů typu amerického prezidenta nezajistí.
„Předběžná čísla (GCP) dokládají, že by k poklesu nedošlo, kdyby Donald Trump, který nazval globální oteplování hoaxem, nenařídil útok na Írán,“ popisuje ironii vývoje editor deníku The Times Adam Vaughan.
Klimatické cíle se nenávratně vzdalují
Evropa po desetiletí usilovala o ochranu klimatu a chtěla jít ostatním příkladem. Členské země EU dnes produkují pouze nějakých sedm procent světových emisí. V minulosti tomu ale bylo jinak: od začátku průmyslové revoluce vypustila Evropa včetně Velké Británie do ovzduší 21 procent všech emisí, což z kontinentu dělá po Spojených státech druhého největšího znečišťovatele na světě.
Oxid uhličitý se v atmosféře udržuje po velmi dlouhou dobu – část emisí přetrvává stovky až tisíce let. Úsilí o redukci je tedy i v případě EU zcela namístě. Evropa by v tom však neměla zůstat sama.
Členské státy Unie patří k regionům s nejambicióznější a nejrozsáhlejší klimatickou regulací na světě. Mnohá opatření jako emisní povolenky ETS či již zmiňované uhlíkové clo, které zdražilo dovozy vstupů, ale podlomila životaschopnost místních firem. Zvedla výrobní náklady, jež konkurenti z jiných částí světa s laxnějšími pravidly platit nemusejí.
Eskalující geopolitické napětí navíc vhání Evropu do kruté pasti: k vysokým nákladům na ochranu klimatu se – za posledních pět let už podruhé – přidává superdrahá energie. Některá průmyslová odvětví kolabují, domácnosti trpí a rozzlobení evropští voliči se čím dál častěji přiklánějí k populistickým extremistům.
EU tak za záchranu planety platí ekonomicky i politicky, zatímco se její klimatické cíle nenávratně vzdalují. Ostatní státy se totiž k Evropě přidávají buď příliš pomalu, nebo se – jako v případě USA pod vládou Trumpa – od úsilí zpomalit klimatickou změnu odklánějí.
Podle unijní služby Copernicus překročíme hranici oteplení o 1,5 °C už začátkem roku2029 – tedy o více než deset let dříve, než předpokládala Pařížská dohoda. (Pro upřesnění je třeba dodat, že nejde o klimatickou předpověď, ale matematickou extrapolaci rychlosti, s jakou se svět k této hranici v současnosti přibližuje.) Dokonce i OSN přiznává, že zabránit překročení této hranice už není možné.
Evropa tak v podstatě obětuje svou průmyslovou konkurenceschopnost v boji o zachování úrovně, kterou globální emise už dávno prolomily.
Letošní rok je zatím mimořádně horký. Podle Světové meteorologické organizace (WMO) byla průměrná globální teplota od ledna do září o 1,47 °C nad předindustriální úrovní. K oteplení přispívá i jev El Niño. Opakované vlny veder letos v létě v Evropě způsobily desítky tisíc nadúmrtí, omezily provoz některých jaderných a tepelných elektráren závislých na vodě z řek a snížily výrobu elektřiny z vodních zdrojů. Prohlubující se sucho a požáry navíc zničily část úrody.
Evropa v pasti vlastních zákazů ustupuje
Jedním z hlavních rysů klimatické politiky EU je odmítání těžby na vlastním území. I tato zásada se teď, kdy mocnosti běžně využívají dodávky surovin jako donucovací nástroj, Evropě vymstila.
Zatímco Spojené státy se před globálními energetickými šoky pojistily agresivním boomem těžby břidlicového plynu, Evropa frakování kvůli obavám o životní prostředí zakázala nebo výrazně omezila.
Výsledek? Když přijdou geopolitické krize, jejichž pravidelnou součástí v posledních letech bývá také narušení dodávek surovin, chybí Evropě dostatečný tlumicí polštář. Za plyn musí na mezinárodním trhu platit násobně více než dříve, bojovat kvůli tomu se zničující inflací a odrážet sílící tlak skomírajícího průmyslu, aby potichu znovu otevřela kohoutky s ruským plynem.
Realita tak nutí Evropany ustupovat. Minulý měsíc Brusel představil novou arktickou strategii, z níž potichu vypustil závazek z roku 2021 usilovat o globální zákaz nové těžby ropy a plynu v Arktidě. Jde o tichou kapitulaci tváří v tvář realitě energetické bezpečnosti a tlaku Norska na další těžbu.
Podobný ústup z klimatických ambicí je vidět i v Berlíně. Podle deníku Handelsblatt připravuje německá vláda zákon, který má pro případ zimního nedostatku plynu udržet v pohotovosti uhelné elektrárny a elektrárny na topný olej. A to včetně uhelných bloků, jež měly být letos a příští rok definitivně odstaveny. Provozovatelé budou muset povinně držet zásoby paliva až na 30 dnů plného provozu a v případě vyhlášení plynové nouze se elektrárny – podobně jako během energetické krize v roce 2022 – vrátí na trh, aby ušetřily plyn pro domácnosti a průmysl.
Ještě ostřejší je tento rozpor u surovin nezbytných pro samotnou zelenou transformaci. Aby Evropa zlomila čínský monopol na kritické nerosty, potřebuje měď, nikl, platinu a palladium. Ve finském Laponsku však plány na otevření obřího dolu Sakatti – oficiálně označeného za „strategický projekt“ EU – narazily přímo na bruselská pravidla ochrany biodiverzity, protože ložisko leží pod chráněnými mokřady.
Helsinky musely Evropskou komisi požádat o zvláštní výjimku z unijních zákonů na ochranu přírody, jen aby mohly vytěžit kovy potřebné pro evropskou čistou energetiku.
Evropa si dnes musí vybrat mezi dvěma pro ni nepříjemnými možnostmi – buď ustoupí ze svých přísných ekologických zásad a začne sama těžit, nebo zůstane „zelená a čistá“, ale bude zranitelná a závislá na zemích, jako je Čína nebo Rusko.
Pro běžné Evropany nejde o abstraktní politickou debatu. Dopadá na ně v podobě účtů za elektřinu a vytápění i ztráty pracovních míst, když evropské průmyslové firmy kvůli nákladům na energie nedokážou konkurovat na mezinárodním trhu a ukončují provoz.
V tom spočívá past evropské klimatické politiky na vlastní pěst. Planetu nelze zachránit o samotě a zelenou transformaci není možné udržet za cenu hospodářské recese. Pokud se Brusel nenaučí vyvažovat své ekologické ambice geopolitickým realismem – tedy nepovolí odpovědnou domácí těžbu a neupřednostní dostupné energie –, voliči nakonec předají klíče od Evropy lídrům, kteří zelenou agendu rozmetají úplně.
Jana Tamas je autorka a dříve i editorka newsletteru 11am, pro nějž v současnosti připravuje podcast 11am Briefing. V minulosti byla redaktorkou Reuters, kde se zaměřovala na makroekonomiku, měnovou politiku a finance. Působila také v Associated Press, vedla Czech Business Weekly a psala do Prague Business Journal.





















