Zmenšují svět do fotek. Po tři generace

Vyjít na procházku bez fotoaparátu? To se v rodině ústeckých fotografů Hájkových nemůže stát. Měnící se podobu severních Čech zaznamenávají svými objektivy už přes šedesát let. Knihy s jejich snímky najdou lidé v každé knihovně. Foťáky mají při toulkách Českým středohořím po kapsách i čtyři vnuci pětašedesátileté fotografky Ludmily Hájkové. Okoukali to od svých otců, Ondřeje a Vojtěcha. A fotografka Hájková kdysi stejně vzhlížela ke svému otci, Oldřichu Holanovi.
„Děda byl jeden z prvních fotografů, kteří fotili při lezení. A s výbavou, kterou tehdy měl, to je obdivuhodné. Dneska visíte na skále a můžete z kapsy vytáhnout digitál. To děda neměl, lezl s poctivými zrcadlovkami a objektivy,“ říká šestatřicetiletý Ondřej Hájek o svém dědovi, vyhlášeném ústeckém fotoreportérovi České tiskové kanceláře, který se letos dožil devadesáti let.
„Táta vrátil fotoaparáty před rokem. V agentuře skončil v pětašedesáti a pak ještě fotil pro Press Photo, různá vydavatelství. A vydával knihy,“ doplňuje Ludmila Hájková.
Jména Holan a Hájkovi nesou hřbety desítek knih. Jsou v nich snímky, zachycující proměny krajského města nebo Teplic, údolí řeky Labe a krás Českého středohoří. Vznikaly i několik let.
„Všechno jsem si prochodila v různých ročních obdobích. Jen tak se dozvím, které zákoutí středohoří mám fotit na podzim nebo na jaře. A také jaké má být počasí a denní doba nebo jaké potřebuji světlo. Krkonoše bych takhle neuměla,“ říká o snímcích v knize České středohoří. Včetně slavného snímku Od Vršetína, zachycujícího makové pole s Milešovkou v pozadí.

Ocenění za snímky

„Máma s knihou v roce 2005 vyhrála cenu Památníku národního písemnictví. Byla druhá, za souborem skic Jiřího Kaplického,“ říká o knize, vydané v několika reedicích osmatřicetiletý syn Vojtěch. Kolekce snímků romantického sopečného pohoří vznikala přes dvacet let. Ludmila Hájková i její synové v něm znají každou pěšinu. „Jen na Lovoši jsme byli jednou autem. Bednu se Sinarem (švýcarský fotoaparát pro velkoplošné snímky, pozn. redakce) jsme na Milešovku tahali ručně. A několikrát,“ říká fotograf Vojtěch o čtyřicetikilovém přístroji.
Když fotili Hájkovi Bořeň, čekali na správnou chvíli měsíc. „ A když jsme konečně měli tu správnou fotku, tak začalo do pěti minut pršet,“ vybavuje si Ondřej, nejmladší z trojice Hájkových.
Vlohy i chuť k focení se v synech Ludmily Hájkové naplno probudily počátkem devadesátých let. Ondřej prožil několik let jako fotoreportér v krajských novinách. „Byl jsem zaměstnaný čtrnáct dní a jel jsem na ten obrovský požár litvínovské chemičky. Fotilo se na filmy, digitální foťáky jsme neměli,“ vzpomíná.
Starší Vojtěch našel své téma v architektuře. „ Krajiny mě celkem baví. Ale fascinují mě města. Pro firmu Glaverbel jsem nafotil po Evropě několik kalendářů. S domy, jejichž výrazným prvkem jsou skleněné plochy,“ říká. V letech 2003 a 2004 získaly kalendáře Vojtěcha Hájka cenu magazínu Fotografie.
Pro jednu z fotografií do architektonického kalendáře cestovali Hájkovi do bulharské Sofie. Zažili tam přepadení. Auta, naloženého stativy, kufry a fotoaparáty, si všimli silniční zloději. „Stáli jsme na semaforech a viděli jsme, že nám nějací chlapi z vedlejšího auta prořezávají gumy. Hned jsme vyrazili a naštěstí jsme i na děravých pneumatikách ujeli. Kdybychom na místě měnili kolo, obrali by nás o všechno. Byla to jejich oblíbená finta,“ vypráví Vojtěch.

Bez foťáku nejdeme

Stativy, objektivy, aparáty všech velikostí i tvarů a kilometry filmů. Nezbytné rekvizity dospívání Ludmily Hájkové, jejích synů a nyní i vnoučat. „To víte, co kdybychom zahlédli záběr. Bylo by škoda o něj přijít,“ dodává Hájková.
Chce to správné světlo, aparát s kvalitním objektivem a cit pro obraz, radí Hájkovi každému, kdo si chce pořídit fotografie, na které se rád podívá i po letech. „Úplně nejzákladnější poučka by mohla znít takto. Co vypadá pěkně na poledním slunci, to na fotografii nevynikne. Daleko lepší světlo bývá ráno nebo k večeru,“ poodhalují jedno z tajemství dobrých snímků.
Hájkovi fotí i na dovolených, ale prý to není ono. „Když místo neznám, tak dobré snímky neudělám. Na dobrou fotku si prostě musím počkat. Nebo mít štěstí a být připravená,“ konstatuje Hájková. Fotoaparát má u sebe pořád. Když nemá batoh se svou výbavou, výlety ji nebaví a je jí zima na záda.