Zima a sníh probouzí vládce bílé stopy

Jakmile připadne nový sníh, začne Jiří Černý připravovat svoji rolbu. Než totiž projede svých pětapadesát kilometrů trati, trvá mu to deset až šestnáct hodin. Běžkaři mají možnost projet přes tři sta kilometrů trasy na Krušnohorské bílé stopě. Propojují řadu lyžařských středisek Krušných hor. Přitom je to teprve deset let, kdy si možností, které Krušnohoří nabízí, všiml Jiří Černý.
„V podstatě tady nic nebylo,“ vzpomíná. Lyžování se Jíří Černý věnuje od dětství, ale běžeckou stopu si oblíbil daleko později. V nedalekém Oseku vedl dlouhá léta skokanský oddíl mládeže.
Osm let dokonce pracoval na svazu a vedl skokanský úsek. V Oseku byl u zrodu závodu O hornický kahan, kde se například ještě jako kluk představil pozdější úspěšný reprezentant Pavel Ploc. „Uspořádali jsme dvanáct ročníků. Jezdili k nám na soustředění i skokani z Harrachova. Jenže postupem času zájem o skoky mezi dětmi opadl,“ říká Černý.

Netknuté bílé pláně

Nápad s úpravou běžkařských tratí okolo Dlouhé Louky dostal až v roce 2001. Když pracoval okolo skokanských můstků, do Krušných hor se moc nedostal. Nebyl na to čas. „Pak jsem skončil a jednou jsme se vydali s manželkou nahoru. Uviděl jsem hory sněhu, o který se nikdo nezajímal. Říkal jsem si, že by bylo pěkné se tu prohánět na běžkách po pěkně upravených stopách,“ vypráví Černý. Znamenalo to začátek vzniku Krušnohorské bílé stopy.
Na sněžném skútru vyjel z Oseka na Dlouhou Louku, aby začal budovat první část tratí. Nebylo to snadné, leckdy se mu do cesty postavily přírodní živly.
„Snažil jsem se projet úsek mezi Vrchem tří pánů a křižovatkou, kde se dělala poměrně velká závěj. Čekal jsem, že tam zase bude. Ale ne, že se přede mnou bude tyčit dva a půl metru vysoká sněhová stěna. To se prostě projet nedalo,“ vzpomíná Černý. Nezbývalo mu nic jiného, než vzít lopatu, kterou s sebou vozíval. „Pěkně ručně jsem to musel probourat. I takové byly začátky,“ říká s nostalgií při pohledu na současnou techniku, která je pro úpravu tratí k dispozici. O pár let později se spojili dohromady další nadšenci z okolních lyžařských středisek a založili Krušnohorskou bílou stopu. Rolbaři začínali na skútru, dnes už mají díky spolupráci s Ústeckým krajem a partnery k dispozici také rolby.

Úprava před víkendem

Na ně nasedá rolbař Jiří Černý či Roman Fišer pokaždé, když připadne nový sníh, a pravidelně před víkendem. „Nemá cenu vyjíždět, když hlásí, že bude foukat vítr. To jsou vyhozené peníze,“ doplňuje Fišer. Zkušenosti jim také velí nasednout na rolbu až k večeru. „Nejdříve kolem páté hodiny. Přes den bychom se pletli běžkařům. Hlavní důvod ale je, že musí stopa přimrznout. Tedy logicky musí být hotová před nocí,“ vysvětluje Fišer.
Letos pravidelně musejí muži brát s sebou i pilku. Takové množství popadaných stromů na trati totiž nepamatují. „Už jsme si dělali brigádu s dobrovolníky a vlastními silami polomy odstranili,“ dodává Fišer, když startuje rolbu.
Trasu může projet jen jednou. Frézou rozdrtí sníh, v prostřed cesty hladítko vytvoří manžestr na bruslení. Násada se stopovačem pak vykouzlí dokonalou klasickou stopu. Tam, kde jsou cesty dostatečně široké, projede rolba v obou směrech, takže prostřední část pro bruslení lemuje po obou stranách bílá nekonečná stužka běžkařské stopy.
Díky pečlivosti při přípravě stop v jednotlivých střediscích, kterých je v Krušnohorské bílé stopě sdruženo celkem šest, je tato lyžařská oblast jednou z nejvyhledávanějších v republice. „Jezdí k nám běžkaři třeba až z Prahy,“ chlubí se Černý. Kromě toho pravidelně vyváží běžkaře skibus z autobusového nádraží v Litvínově.
Najdou se ale lidé, kteří běžkařskou magistrálu nepřijali s nadšením. „Občas se někdo najde, kdo se ozve,“ podotýká Černý. Většinou to jsou chataři, kteří na Dlouhé Louce do té doby měli klid a teď je tam o víkendech v sezoně čilý ruch. Ostatně i on má na Dlouhé Louce malou chatičku, kde po odchodu do důchodu žije prakticky po celý rok. „Snažíme se jim vysvětlit, že to, co se tady děje, je pro jejich dobro. Dříve, když napadlo hodně sněhu, nedostali se autem ani nahoru a dneska, kdy je i spolupráce se silničáři na výborné úrovni, pohodlně vyjedou až před tu svou chatku. Takže by měli i v tomhle hledat plus,“ dodává Jiří Černý.