Závod míru tady chybí, říká veterán
Velkou cenu Hradce Králové za veterány pojede i Petr Matoušek. Silový typ, dříč a rváč s vrozeným talentem. „Enfant terrible“ československé cyklistiky sedmdesátých let, který po bujarém večírku dokázal ráno šlápnout do pedálů a vyhrát třeba mistrovství republiky v časovce jednotlivců. Muž, který říká: „Vedení cyklistického svazu mě moc rádo nemělo,“ se za týden vrátí na okruh královéhradeckého kritéria.
Jak se těšíte na Velkou cenu?
To zas na mě něco vymysleli. Je mi šedesát. Oni si myslí, že se na nás, staré psy, přijdou podívat nějací diváci. No uvidíme. Já mám dnes sto dvacet kilo.
Ale na kole jezdíte?
Jezdím, ale už jen čtyřicet až padesát kilometrů. Do kopce už trochu dřu. Navíc jsem po úrazu kolena a ze sedla nemůžu tolik zabrat. Ta moje trasa je vždy spojena s nějakou hospodou. Někde mají dokonce i můj dres.
Vaše generace v sedmdesátých letech byla dost silná. Sportovní setkání po letech může být dost zajímavé, nemyslíte?
Já pro ty organizátory dával dohromady starou partu, co jsme spolu jezdili. Takže přijede Honza Smolík, Tonda Bartoníček a další. Bude nás asi dvacet. Po závodě máme zajištěné posezení a kluci tady potom budou spát. Jinak my se potkáváme pořád na závodech jako diváci. A máme také takový spolek veteránů a scházíme se v Novém Boru.
Ten závod, co pojedete, kopíruje trasu královéhradeckého kritéria. Není to pro vás trochu nostalgická vzpomínka?
To je úplně stejná trať. Oni mi dokonce v Petrofu šijí stejný dres, jako jsem míval, když jsem ten závod jezdil. Chlapi z Růžku, co mi tenkrát fandili, říkali, že mě přijdou podpořit i tentokrát. Hradecký kriťas jsem vyhrál v sedmdesátém pátém a osmém. A pak jsem byl také druhý a třetí. Já mám hodně fotek z toho závodu, ale nevím, jestli v tom je nostalgie.
Dojížděl jste Závod míru někdy do Hradce?
Já vždycky dojížděl do Pardubic. Když se v sedmdesátém pátém dojíždělo do Hradce, tak já měl distanc, v té komunistické době bláznivé. Ovšem musím vám říci, že podobný podnik, jako byl Závod míru, tu dnes chybí.
Co považujete za svůj největší životní úspěch?
Já moc nevyhrával, ale těch úspěchů bylo docela dost. Vyhrál jsem etapový závod kolem Jugoslávie. Cením si mistrovských medailí, a snad nejvíce účasti na olympiádě v Montrealu. O tom se moc neví, ale my tam závodili na půjčených kolech. Aby ti komunističtí funkcionáři měli kam uložit svoje piva, vína, Bzeneckou lipku a jiné patoky, tak naše kola nechali venku a ráno je rozjelo popelářské auto. A my na náhradních kolech od Dánů, Holanďanů, Němců a Italů skončili pátí. Rád také vzpomínám na svůj poslední závod v roce sedmdesát devět na mistrovství světa ve Venezuele, kde jsem skončil osmý.
A co se vám nepovedlo?
Svoji životní šanci jsem promarnil v Barceloně. Bylo to v třiasedmdesátém roce na světovém šampionátu. Szozda se Szurkowským volali, ať se s nimi ve třetím okruhu trhnu. Rozumíš, chtěli ujet sto padesát kilometrů před cílem. Já je neposlechl. Oni si dojeli pro medaile. Já ten lauf na to měl. Mohl jsem tenkrát stát na bedně, ale skončil jsem jedenáctý.
