Zahradnice, která si povídá se stromy

Když túje, smrčky nebo buksus sadí, není na nich nic neobvyklého. Stačí pár let a pod zručnýma rukama Lucie Čížové z Bolatic z nich vzniknou zelené spirály, koule nebo čtverce. To vše jen za pomoci velkých zahradnických nůžek na živý plot.
„Stromy prostě miluji. Všechny, které kolem domu rostou, jsem zasadila a vypěstovala sama. Vždycky se na něj podívám a říkám mu: ty jsi nějaký divný, musím tě ořezat, abys byl pěkný. Pohrozím mu, že když to nepomůže, půjde pryč. To obvykle zabere,“ usmívá se Čížová. Své zálibě se věnuje už patnáct let a přivedl ji k tomu uznávaný zahradnický odborník Richard Duxa z Borové. „Pracovala jsem v té době v tamní školce a moc se mi líbily jeho bonsaje. Začala jsem k němu chodit pro rady a on mi říkal, abych se nebála stromy ostříhat,“ pokračuje Čížová. V té době se s manželem nastěhovali do domu rodičů. Kolem něj byla klasická vesnická zahrada s bramborovým lánem a záhonky zeleniny.

Chce to čas a trpělivost

Dnes na pěstěném trávníku roste přes dvacet různě tvarovaných jehličnanů.
„Chce to hlavně čas a trpělivost. Túje se musí napřed nechat vyrůst do výšky asi metr a půl. Stromek nesmí mít více kmenů. Kromě jednoho výhonu musí jít všechny pryč. Jen tak naroste krásný strom,“ radí Čížová a už bere nůžky a začne tvarovat nejbližší strom. Aby byla spirála stejnoměrná ze všech stran, má na stromku upevněnou formu, kterou si vyrobila z ohebného drátu. „Tady to byl krásný sněhulák a i s čepicí na hlavě. Jenže pak mi odešel a zachránila jsem jen spodní velkou kouli. Tak jsem začala tvarovat sněhuláka z dalšího a zatím se mi to daří,“ ukazuje Čížová na své stromky. A přidává další rady. Na tvarování se nesmí používat žádné elektrické nůžky. Ty to nedokážou.
„Musí se stříhat postupně. Po milimetrech. Poprvé v květnu, když vyraší první výhony, a podruhé během září, října. Je to krásně uklidňující práce a stromy jsou mi za to vděčné,“ tvrdí Čížová, která začínala v patnácti jako dělnice v místní továrně na lana. Když jí bylo třiatřicet, změnila profesi a začala pracovat u dětí. Kromě svačinek a úklidu si v místní školce vzala na starost i její výzdobu.
„Zpočátku jsem si nemohla zvyknout. Ve fabrice bylo kolem mě plno lidí, kdežto ve školce si každý dělal svoje. Pak se mi tam ale zalíbilo, a i když jsem v důchodu, za bývalými kolegyněmi často chodím,“ přiznává Čížová. A pokaždé, když jde kolegyně navštívit, něco pěkného pro děti ušije nebo vyrobí.
„Já sama si dům zdobím různými postavičkami nebo ozdobami podle roční doby. Jednou mám na dveřích sněhuláka, jindy ozdobím schody metlou s ženskou hlavičkou a sukní,“ končí Čížová.