Vyvenčit a spát. Jaký je život psí chůvy?
Chůvy pro děti jsou už celkem běžnou záležitostí. Psa si ale mnoho lidí každý den opatrovat nenechává. Pětadvacetiletá Adéla Žižková z Budějovic čtyři roky starého labradora Gase hlídá od štěněte. „Jeho majitelé ho nechtěli nechávat celý den samotného, než se vrátí z práce. Navíc velkým psům svědčí běhání a dlouhé procházky,“ vypráví Žižková o začátcích. V tu dobu chodila na vysokou školu a měla čas vždy kolem poledne se psem jít ven. Hlídala ale i bígla a kočky. „Pořád mám u sebe v bytě záchůdek, kdyby zase někdo potřeboval hlídání,“ říká zvířecí chůva. Nikdy se ale o ostatní nestarala tak dlouho jako o Gase. „Sjeho paničkou jsme žertovaly o tom, že za ty čtyři roky je pes už tak na čtyřicet procent můj,“ směje se Žižková.
Občas chodí s bývalými spolužačkami na psí výlety. „Ale žádná z nich si psa hlídat nenechá. Myslím si, že to není tak obvyklé jako na Západě, kde existují i psí školky,“ přemýšlí.
Je až k neuvěření, že se člověk může dostat do řečí jen kvůli venčení psa. „Ještě když s Gasem bydleli jeho majitelé na Pražském předměstí, šla jsem si během vycházky koupit noviny. Trafikant se mě vyptával, jestli jsem jeho panička já, nebo ta blonďatá slečna, se kterou stejného labradora také často vídá,“ vypráví chůva. Po městě totiž už kolovaly drby, že Gasův pán má dvě milenky. Ta, která ten den u něho přespí, jde psa vyvenčit. „Sama bych si psa asi nepořídila. A to je mám moc ráda. Klidně bych venčila i další. Jen nechci skončit s osmi vodítky v jedné ruce,“ říká Žižková, která po ukončení studia zatím nenašla zaměstnání.
Hlídání ale není vždy legrace. Au-pairka musí dávat pozor, na co je pes alergický a být vždy ve střehu. Třeba když si zvíře rozřízne packu a musí s ním na veterinu. „Jednou jsem musela jet k lékaři i já, když se během procházky pode mnou odklopilo víko kanálu,“ líčí. Pes dokáže využít každé nestřežené chvíle. „Ukradl dělníkům rozloženou svačinu a jednomu dítěti rohlík z ruky,“ usmívá se Žižková.
