Všední den začíná na kolejích nebo silnici. Na cestě do práce

Stovky lidí dojíždějí od pondělí do pátku za živobytím do krajského města. A další si každodenní trmácení za prací dokáží představit. Doba už je taková. „Pokud by šlo o dobře placenou práci, klidně bych na cestě tam a zpátky strávil dvě hodiny,“ říká například Jiří Krausam, jeden z mnoha, kteří za prací jezdí do jiného města.
Z přespolních jsou ve Varech nejvíc vidět pracující z Nejdku, Chodova, Lokte nebo Ostrova, tedy z měst vzdálených maximálně dvacet kilometrů od krajské metropole. Na chléb si tady ale vydělávají i lidé ze vzdálenějších měst, například z Chebu. Jiří Tlučhoř dojíždí z Chebu do Karlových Varů už deset let. Vlakem, autobusem nebo autem.
„Spojení vlakem z Chebu do Varů je velmi dobré, pro mě je ovšem nevýhodou vzdálenost nádraží od sídla firmy. Zohledním-li všechna pro a proti, cesta autem je nejlepší,“ zamýšlí se. Padesátikilometrovou vzdálenost ujede za pětačtyřicet minut až hodinu. Rychleji dnes sotva, kvůli výstavbě dálnice R6 totiž musí po objížďkách. „Některé úseky jsou opravdu svízelné, zvlášť Černý Mlýn – Citice. Bojím se letošní zimy, je to tam úzké a kamiony nerespektují střed vozovky. To je nejslabší místo celé objížďky,“ upozorňuje.

Připravuji se cestou

Tisková mluvčí krajského úřadu Jana Pavlíková dojíždí z Ostrova. Cestu po čtyřproudovce do Varů urazí přibližně za patnáct až dvacet minut. Řízení ji baví a čas za volantem rozhodně neztrácí.
„Protože při své práci občas něco uvádím, tak v autě trénuju. Jsem v něm sama a mám tam klid. Takže na projíždějící řidiče vykřikuju – Vážené dámy a pánové, vážení hosté, vítám vás na setkání se starosty obcí,“ rozesměje se.
Na cestě do kanceláře ve Dvorech měsíčně projede kolem patnácti stovek. Právě tolik benzinu spolyká její vůz. „Na druhé straně ušetřím spoustu času, který má pro mě momentálně podstatně větší cenu,“ říká.

Holky z Nejdku

Třetím rokem dojíždí knihovnice Kamila Nováčková. Z Nejdku. „Důvodem není, že bych nenašla v místě bydliště práci, ale fakt, že bydlení v menších městech je levnější než pořízení bytu ve Varech,“ vysvětluje Kamila Nováčková.
Z města horkých pramenů se odstěhovala, dnes sem jezdí jenom pracovat. „Když si spočítám, kolik by mě stál podnájem ve Varech, tak se mi dojíždění vyplatí,“ říká. Cestování za prací ji měsíčně stojí patnáct stovek, ať jede autem, nebo autobusem. „Auto je ale mnohem rychlejší a flexibilnější,“ dodává s tím, že jen v zimě ho nechává doma. „Když napadne sníh, jezdím vlakem nebo autobusem.“ Ze stejného města vyjíždí každé ráno také Monika Bachratá, asistentka v makléřské firmě. Dojíždět do Karlových Varů začala ještě na škole, když jí bylo patnáct. „Jsem zvyklá. Jezdím autobusem, zastávku mám přímo u baráku. Vlak je od mého bydliště daleko a auto nemám,“ říká sedmadvacetiletá žena.
Jedna cesta jí spotřebuje pětatřicet minut času, stejný čas pak jede večer zpátky. Dojíždění do zaměstnání ji měsíčně stojí kolem devíti stovek. „Jediné, co mi na autobusu vadí, je cestování podle jízdního řádu. I když dělám od osmi, musím jet už v sedm. Konec pracovní doby si také zařizuji podle toho, jak mi jede autobus nazpátek,“ doplňuje.
Podle průzkumu karlovarské Sedmičky si devět z deseti lidí umí představit, že bude dojíždět za prací. Každý pátý i padesát kilometrů.