Velký příběh velké dámy

Začalo to už v roce 1912. Tehdy ostravským radním začalo docházet, že stará radnice na dnešním Masarykově náměstí je pro potřeby stále rostoucího města až příliš těsná. A začali přemýšlet, co s tím. Ostrava se v těch letech díky černému uhlí všude okolo v podzemí stávala průmyslovým centrem rakousko-uherské monarchie. V celé aglomeraci moravských a slezských obcí, které se později staly jednou velkou Ostravou, žilo v roce 1880 okolo čtyřiceti tisíc obyvatel. O třicet let později, v roce 1910, už přes sto šedesát tisíc obyvatel. Možnost opatřit si práci v hutích nebo v dolech lákala lidi z daleka. Z Valašska, stejně jako z etnicky polské Haliče.
A rozhodování tehdejších radních nebylo nijak snadné. Jak uvádějí ostravští historikové v publikaci s názvem Nová radnice osmdesátiletá, měli na výběr tři možnosti. Přikoupit pozemky kolem staré radnice na náměstí a prostě ji dostavět, nebo starou radnici zbourat a postavit místo ní větší, nebo postavit radnici jinde a úplně novou. Jako vhodné místo tehdy radní vybrali pozemek na dnešní Českobratrské ulici u evangelického kostela. Než stačili rozhodnout o stavbě, přišla první světová válka a po ní rozpad monarchie. Znovu vše začalo v roce 1923. „Moravská Ostrava se musí stát skutečným moderním velkoměstem, jehož hospodářský vývoj a demokratická správa budou tvořit základ šťastného soužití všeho obyvatelstva,“ přesvědčoval starosta Jan Prokeš Ostravany o svých vizích ještě před stavbou. Tehdy vypsali radní veřejnou soutěž. Zvítězil architekt Vladimír Fischer z Brna spolu se svými ostravskými kolegy Františkem Kolářem a Janem Rubým. V roce 1924 začali stavět.
Vítězní architekti nepřišli ze začátku s podobou, v jaké známe Novou radnici dnes. Jejich původní radniční věž byla nižší a mnohem mohutnější. Tehdejší stavitelé to neměli nijak jednoduché. Opozice obviňovala starostu Prokeše, že dílo je příliš megalomanské a že budovy nejvíc ze všeho připomínají vojenská kasárna. „K čemu potřebuje naše město tak kolosální budovy pro městské úřady?“ ptaly se titulky Ostravského deníku.
I tehdy stavbu provázela řada komplikací, jakoby vystřižených z dnešních novin. Padala obvinění z podjatého rozhodování i špatného výběrové řízení. Přesto stavba pokračovala. Až během ní vybírali architekti dnešní podobu věže. Štíhlejší věž byla lehčí i lacinější. To rozhodlo.

Odhaleno, otevřeno

Velký den nastal 28. října 1930. Slavilo se dvanácté výročí vzniku Československé republiky a otevírala se Nová radnice. Žádné snímky z této slávy se nedochovaly. „Počasí slavnostnímu aktu nepřálo. Dlouhotrvající srážky způsobily rozvodnění Odry, která zaplavila velké části města. Ostravané se proto pochopitelně zajímali především o svůj majetek a střechu nad hlavou,“ popisuje historička Blažena Przybylová, která je spoluautorkou publikace Nová radnice osmdesátiletá. Podle původních představ tvůrců radnice měly být v jejím přízemí různé obchody, aby „centrum žilo“. Jenže už tehdy měli obchodníci z takového místa rozpačitý pocit. Obávali se, jestli vůbec bude někdo jejich obchody navštěvovat. Obdobné problémy zůstávají v okolí radnice dodnes.

Hitler, Stalin, revoluce

Zajímavostí také je, jak se měnily názvy náměstí před radnicí během dvacátého století. Už v roce 1939 neslo jméno Adolfa Hitlera. Počátky toho všeho popisuje literatura. Ostravský spisovatel žijící dlouhá desetiletí v německém Bavorsku, Ota Filip, popisuje ve svých nedávno vydaných životopisech, jak měl jeho otec v budově Nové radnice kavárnu. A jak její osazenstvo vyrazilo se zvednutou pravicí zdravit německý wehrmacht, přijíždějící do centra města.
Po válce neslo náměstí jméno Josefa Vissarionoviče Stalina. Když začal být Stalin nepohodlný, změnilo náměstí jméno na Velké říjnové revoluce. A to mu vydrželo až do konce roku 1989. Od té doby nese jméno starosty a svého duchovního otce Josefa Prokeše.
Věž byla svědkem řady konfliktů. Bezprostředně po válce se náměstí změnilo v provizorní pohřebiště, o dvacet tři let později, v roce 1968, sem přijížděly sovětské okupační tanky a proti nim s transparenty stáli ti, kterým to vadilo. V novodobé historii zažila věž i velkou blamáž. Při výročí sedmdesáti let od založení Československé republiky v roce 1998 se konala před radnicí velká sláva. Součástí vystoupení nejrůznějších hvězd bylo číslo maďarského ekvilibristy, který sliboval, že věž nechá zmizet. Před radnici se přišlo na kouzlo podívat snad deset tisíc lidí. Jenže zázrak se nekonal. Maďarský kouzelník sice zakryl věž černými plachtami, ale to jaksi nestačilo. Byla vidět pořád. Klející publikum se rozešlo domů a vedení města se zavázalo, že k podobným pokusům už nikdy něco tak důstojného, jako je budova radnice, nepropůjčí.
Šestaosmdesát metrů vysoká věž se nyní stává stále častěji magnetem na turisty. Až tři stovky návštěvníků denně navštíví její vyhlídkový ochoz.