Ve zříceninách i spí

Lubomír Vyňuchal sám o sobě s nadsázkou říká, že je dobrodruh a vandrák. „Od jara do podzimu nemám ve městě stání,“ přiznává. V pátek proto sbalí bágl a utíká z rušné civilizace do klidu dávných časů. Jeho láskou jsou opuštěné hrady a jejich staré, pověstmi opředené příběhy. Zvlášť mu přirostly k srdci slovenské zříceniny, na které se plahočí, aby v jejich objetí mohl strávit i noc. Stačí prý ulehnout do trávy, zavřít oči a rozjímat. Pod víčky se pak zjeví tvář kruté Čachtické paní, nebo naopak dobromyslné Žofie Bosniakové ze Strečna.
„Mám rád, když cítím závan dávných věků. A hrady mne fascinují. Je to místo, kde lidé bojovali, milovali se, umírali, kde se rodily děti a odehrávaly velké i malé příběhy,“ řekl Lubomír Vyňuchal. Poetiku hradních zřícenin ale nevychutnává sám, na víkendové vandry sebou bere alespoň jednoho společníka. V průběhu let jich vystřídal deset a většina z nich byli muži, kterým v žilách proudila dobrodužná krev. „Jednou jsem vzal dvě holky. Ale celou noc se bály myší, sov a všech stínů. Pořád jsem je musel ujišťovat, že se dožijí rána. Takže vím, že kamarádi jsou v tomhle ohledu jistější parťáci,“ zkonstatoval s úsměvem.
Lubomír Vyňuchal si ale romantiku hradních zřícenin neuzavírá jen do svého nitra. Hrady fotí a sepisuje si příběhy, které ho při „čundráckých“ výpravách potkaly. Ze snímků a historek vytvořil zajímavou mozaiku a později přišel s nápadem uspořádat výstavu, která by byla exkurzí do jeho zážitků. „Teď už mám pohromadě fotky ze čtyřiceti výprav na Slovensko a mohu výstavu v Muzeu Komenského zahájit. K vidění bude od 2. července do 6. září,“ uvedl autor, který má za sebou i zážitek v podobě noci na zřícenině hradu v den výročí úmrtí Čachtické paní, kdy oblohu křižovaly zlověstné blesky.