Ve čtyřech letech ho obuli do bruslí
Na led vyjíždí hokejista v dresu Zubrů, na zádech má číslo 21 a kotel fanoušků skanduje: „Kočus, jedem!“ Útočník Vladimír Kočara alias Kočus oslavil letos v květnu Kristova léta a patří k nejstarším a zároveň nejvýraznějším oporám přerovského mužstva. Za čtvrt století aktivní hry má za sebou řadu úspěchů na ledě, zahrál si první ligu a krátce i extraligu. Dnes své naděje upírá spíše ke svým nástupcům a chce vychovat další generaci borců, kteří budou hájit barvy žluto-modrého týmu.
První trenér: táta
S hokejem začal Vladimír Kočara ještě v předškolním věku a stále je jeho životní náplní i radostí. „Jsme vyloženě sportovní rodina. Sestra hrála basket, máma dělala atletiku, táta fotbal a já jsem se dal na hokej,“ vzpomíná Vladimír Kočara. Poprvé ho do bruslí obul otec. Postavil syna na zamrzlou Bečvu, utáhl tkaničky a přispěchal s radou, jak udržet na ledě balanc. Pak čtyřletému potomkovi pořídil hokejku – a životní láska byla na světě.
„Byl opravdu šikovný. Je narozený v býku a nechyběla mu síla i bojovnost. Když jsem viděl, jak to Vláďovi jde a že ho hokej baví, neváhal jsem si udělat trenérskou licenci a začít ho trénovat,“ říká Vladimír Kočara starší. Postupem času nadějného sportovce „honili“ na ledě i další trenéři. Třeba Vladislav Chytil, který ho vedl nejen v žákovské kategorii, ale i v juniorech a mužích.
„Byl odmalička vůdcem s přirozenou autoritou. Pamatuji si na něj jako na kluka posedlého hokejem, který byl zároveň i výborným žákem ve škole. Měl vždycky neuvěřitelné čtení hry a jako ofenzivní typ dával i hodně gólů,“ říká Vladislav Chytil.
Lituje jen toho, že se jeho žák nikdy natrvalo nedostal do extraligy. To mrzí i jeho otce. „I když měl talent, píli a sportovní štěstí, občas měl problémy se zdravím. Trpěl na angíny a později měl trable s kolenem,“ vysvětluje Vladimír Kočara starší.
Přesto má legendární „zubří“ křídlo s dresem 21 za sebou léta, která strávil v první lize v dresu Přerova, ve kterém si zahrál i v neúspěšné baráži o extraligu. Rosice, Žďár nad Sázavou a Havířov byly další prvoligové týmy, ve kterých se objevil. Krátce hrál i za extraligovou Opavu. A zkušenosti, které ve všech klubech nasbíral, jsou k nezaplacení.
Dnes už pomalu uvažuje, že aktivní sportovní kariéru utlumí a bude se věnovat jen malým hokejistům. Motivaci má velkou. Před dvěma lety se mu narodil syn Adam a on se těší, až ho postaví na jeho první brusle a do ruky mu dá hokejku. Stejně jako kdysi otec jemu.
Kromě toho má před sebou další mety – uvažuje, že si dodělá vysokou školu. Přemýšlí také o tom, že by si dodělal pedagogické vzdělání a vyučoval předměty, které sám coby student miloval – tělocvik, zeměpis nebo dějepis. A navíc koketuje i se sportovní žurnalistikou, kterou si hodlá ovšem nechat do zálohy spíše jako přivýdělek.
Vladimír Kočara se narodil v roce 1977 – v době, kdy čeští disidenti podepsali Chartu. Když začal pobírat rozum, rodiče se občas doma nelichotivě zmínili o politické situaci. „Babička s dědečkem prošli v padesátých letech komunistickými kriminály, takže není divu, že moji rodiče měli s režimem problém. Doma jsme poslouchali zahraniční rozhlas, ale ve škole jsem o tom nesměl mluvit,“ vzpomíná Kočara.
Druhým dechem ale dodává, že za minulého režimu nebylo všechno úplně špatné. „Třeba sport byl u nás na velmi dobré úrovni. Fungovala vrcholová střediska mládeže pro talentované sportovce, která po revoluci bohužel zmizela,“ přemítá hokejista.
Na své dětství prožité v socialismu ale vzpomíná rád. „Byl jsem živý, aktivní, a myslím si, že i přátelský kluk. Lítal jsem s kamarády venku, jezdil na kole, hrál fotbal. Miloval jsem vláčky, protože táta s mámou dělali na dráze. A taky jsem si snad až do sedmé třídy rád hrál s plastovými indiány, kteří se tehdy vozili z NDR. Klidně jsem z nich udělal i hokejisty,“ vzpomíná dnes s úsměvem přerovský sportovec Kočara.
Znáte zajímavou osobnost ve svém okolí, která se narodila v roce 1977?
