V bouřící Káhiře viděla smrt i naději

Viděla touhu po změně i mrtvé v ulicích. Riskovala se statisíci lidí, kteří v ochromené Káhiře při demonstracích požadovali konec třicetiletého režimu prezidenta Husního Mubaraka. Na rozdíl od většiny turistů a přítomných novinářů však Brňanka Martina Sedláková umí arabsky a v ulicích byla s přáteli z Káhiry proto, aby je podpořila.

„Odjela jsem z Egypta až v pátek 4. února ve chvíli, kdy už revoluce město paralyzovala. Venku to bylo o život,“ vypráví pětadvacetiletá studentka arabistiky a hebraistiky, která byla na káhirské univerzitě díky mezivládnímu stipendiu.

Každodenní život se ve městě při demonstracích úplně zastavil. „Celé dny jsem najednou trávila na protestních akcích, pomáhala demonstrantům a hlavně se snažila mluvit s lidmi, kteří mě prosili, aby se celý svět dozvěděl o režimu, který zatýká a zabíjí občany,“ říká dívka.

V takzvaný Den hněvu 28. ledna byla také v ulicích. „Došlo ke krvavým střetům s policisty, kteří použili slzný plyn i vodní děla a bezhlavě bojovali s každým, kdo jim přišel pod ruku,“ popisuje Brňanka dramatické chvíle. Krátce nato nahradila policii armáda a v tu chvíli zavládl totální chaos.

„Ulice začaly ovládat podezřele dobře organizované gangy, ze tří egyptských věznic uprchlo přes šest tisíc vězňů a ve městě se začaly vytvářet lidové milice, aby chránily domy a obchody před rabováním. Často jsem slyšela střelbu,“ říká Sedláková.

Pak už ulice nikdo pořádně nehlídal. „Objevili se v nich dobře placení příznivci Mubaraka, kteří bojovali s demonstranty. Téměř apokalyptickým výjevem byl zběsilý úprk velbloudů a koní, se kterými se obchodníci od pyramid prohnali středem města, na protest proti pokračujícím demonstracím. Každý druhý člověk na náměstí Osvobození byl zraněný, v ulicích leželi zakrvácení lidé, zvířata v panice narážela do davu,“ přibližuje vyhrocenou atmosféru Sedláková.

Město, kde se to běžně hemží jako v mraveništi, bylo v tu chvíli ochromené. „Zkolabovala doprava, zavřely banky i obchody, vláda vypnula internet a v místech, kde byli demonstranti i mobilní síť,“ vypráví studentka.

Paradoxně se přitom v průběhu revoluce pročistil v Káhiře vzduch. „Přes smog tam není kolikrát vidět na dvě stě metrů, ale při demonstracích se bez aut dalo pořádně nadechnout,“ vzpomíná Sedláková. Když se zrovna nebojovalo, byla podle ní na náměstí až festivalová a přátelská atmosféra. „Lidé hráli na nástroje. Dokonce tam byla i jedna svatba,“ líčí studentka.

Do zpustošené Káhiry bez Mubaraka se chce co nejdřív vrátit. „Obětem demonstrací a všem, kteří bojovali za svobodu, patří moje úcta,“ říká dívka.