Umělé ledvině v jihlavské nemocnici je letos třicet let
Umělá ledvina. Dnes běžné vybavení každé okresní nemocnice, ale před třiceti lety revoluce. Pacienti s nefunkčními ledvinami, kteří neměli možnost transplantace orgánu, totiž do roku 1979 na Vysočině většinou umírali. Lékaři jim nemohli pomoci. „Je těžké, když se díváte na pacienta s vleklým selháním ledvin, který vám umírá před očima,“ vzpomíná na lékařskou beznaděj zakladatel jihlavské dialýzy Julius Vachtenheim.
Změnilo se to zmíněného roku v dubnu, kdy v Jihlavě vybudovali pracoviště umělé ledviny. Zakoupili drahé švédské přístroje a uskutečnili první hemodialýzu. Náhradní čištění krve, které životně nezbytnou funkci ledvin nahrazuje.
„Bylo to díky jasnozřivosti a pozitivnímu vztahu tehdejšího vedení nemocnice k moderním trendům ve zdravotnictví. Dneska už je umělá ledvina dostupná pro každého, ale tehdy to bylo něco nového. Těch pracovišt bylo málo, protože šlo o drahé zařízení. Proto byla hemodialýza výběrová, nemohli ji mít všichni pacienti,“ popsal Jaroslav Točík, současný primář oddělení interny, pod nějž spadá i hemodialýza.
Brzy po startu v Jihlavě už obsluhovali 150 pacientů, dvakrát více než dnes. Ale to je tím, že dnes už jsou umělé ledviny v každé okresní nemocnici. Před třiceti lety však bylo z Vysočiny takové pracoviště nejblíž v Brně.
V roce 1979 si tedy v jihlavské nemocnici převzali zpět nemocné z Brna, postupně přibývali další. „Začali jsme s pacienty s vleklými chorobami, kdy už pracovaly ledviny velmi špatně a hrozila smrt do několika týdnů, či měsíců,“ vybavil si Vachtenheim.
Naděje na přežití
Hemodialýza je čištění krve speciálním aparátem při selhání nebo nefunkčnosti ledvin. Jejich kolaps může být buď chronický, nebo akutní. Třeba při otravě houbami je rychlá dialýza v těžkých případech často jedinou šancí na přežití. Hemodialýzu musí chroničtí pacienti podstupovat pravidelně třikrát do týdne, proces trvá asi čtyři hodiny.
Primář Točík dodnes oceňuje, že jeho předchůdce Vachtenheim dokázal nové pracoviště v podmínkách socialismu vůbec vybudovat. „Byl to v první řadě internista ze staré školy, jehož specializací byla sice revmatologie, ale v medicíně měl velmi široký záběr. Byl renesanční člověk, který v sobě měl motor dělat něco nového, což nemá každý,“ míní Točík.
Dialyzátory pumpují krev z těla pacienta a vhánějí do něj náhradní roztok. V dialyzačním aparátu se krev promývá. Soudobé přístroje fungují oproti svým předchůdcům ze sedmdesátých let na stejném principu, ale jsou elektronicky řízeny, pracují rychleji a jsou šetrnější k pacientům.
Vrchní sestra interny Miluše Žáková pracovala u jihlavské dialýzy dvacet let, téměř od počátku. „Reakce u pacientů byly různé. Nejdřív se radují, že mají šanci žít. Pak ale často přichází deprese, když se vyrovnávají se závislostí na přístroji, bez kterého nemohou žít,“ vysvětluje sestra Žáková.
Dialýza umožní pacientům prodloužit si život o deset i více let, podobně jako transplantace. „Nejstarší pacienti už přijíždějí na dialýzu dvanáct let, potkávají se tam proto stále stejní lidé. To je náročné pro pacienty i personál, proto třeba v některých zemích sestry na dialýze dostávají po čase na dva tři měsíce placenou dovolenou,“ přiblížila Žáková.
Nyní je na jihlavské interně sedmnáct dialyzačních přístrojů, na které je napojováno šestašedesát pacientů. Měsíčně zde uskuteční kolem osmi stovek dialýz.
Akutní dialýzy zajišťují na oddělení ARO. „Při otravách třeba muchomůrkou zelenou, kterých na okrese každoročně několik bylo, ti lidé umírali. Dialýza je umožnila zachránit,“ řekl bývalý primář interny Vachtenheim.
„Snad nám i záviděli“
Teď už je dialýza standardním pracovištěm nemocnic. Před třiceti lety ale přijížděli při ledvinových kolapsech do Jihlavy pacienti i z Jindřichohradecka, Ždárska, Třebíčska, Pelhřimovska i z Brněnska. „Jihlava tehdy měla v oboru dobré postavení. Neskromně řeknu, že nám tehdy k úspěchům mnozí blahopřáli a někteří asi i záviděli,“ vzpomíná Vachtenheim.
Jihlavská nemocnice výročí oslaví podzimním setkáním nefrologů, expertů na dialýzu a ledvinová onemocnění.
