Ukážu, že Casanova nebyl jen proutník
Po úspěšném představení Madam Piaf napsal herec a režisér Karel Semerád další hru pro zlínské Divadélko v klubu. Opět sáhl do historie a vybral si rozporuplnou postavu dobrodruha Giacoma Casanovy. Ten se proslavil hlavně jako proutník a milovník, ale podle Semeráda nešlo o to nejpodstatnější, co v životě italského sukničkáře hrálo roli. „Lidé si myslí, že to byl Ital, tahal se s babama a je to hotové. Ale já ho nechtěl vidět tak jednostranně, v životě není nic tak jednoduchého,“ vysvětluje Semerád.
Čím vás Casanova oslovil? A jak bude vypadat ve vašem představení? Byl svým způsobem filozof a vědec, člověk mnoha a mnoha profesí. Kamarádil se s Mozartem, besedoval s Voltairem a jako zábavný společník se pohyboval na královských dvorech po celé Evropě. Žil v Madridu, Petrohradě, Benátkách, na Duchcově a přesto celý život neměl domov. Začalo to už od narození, v prvním roce života jej rodiče herci odložili. Šli do světa za kumštem, opustili ho a on tím byl poznamenaný. Nepoznal mateřskou lásku a možná proto u něj ženy hrály takovou roli. Vybrali jsme zajímavé útržky z jeho života, díky nimž zjistíme, že byl zajímavou bytostí osmnáctého století a že vůbec neměl šťastný život, i když měl ženy a bydlel na zámku.
Ve vašich představeních má vždy důležitou roli hudba. Je to tak i nyní? Samozřejmě. Zazní čtyři skladby od Mozarta i několik dalších písní, například z italských Benátek. Ten Mozart ke Casanovovi prostě patří.
Jste v důchodu, ale stále se vracíte k divadlu. Proč? Nemůžete bez něj být? Co jiného mám dělat, když jsem se divadlu věnoval celý život? Mám volno a tak mě občas napadne něco si zkusit. Ale Casanovou už končím, je „nabeton“ poslední. Budu si sice dál něco psát, ale jen pro sebe.
Ve zlínském divadle jste od roku 1968. Vystřídal jste herectví, režii a teď píšete. Co vám bylo nejbližší? V jistém věku jsem si řekl, že už jako herec nebudu zajímavý, a přešel jsem na režii. Ale psaní mě zajímalo celý život, udělal jsem i scénář pro film Jemné umění obrany, který byl natočený v roce 1987. Nemůžu říci, která z činností byla tou hlavní. Byly to prostě různé éry - doba hraní, doba režírování a mezi tím psaní. Ale vždycky jsem věděl, kdy skončit. Kdy přestat s hraním, kdy s režírováním.
