Uher začíná předávat zkušenosti z hor
Čtyřicetiletý rodák z Frýdku-Místku Libor Uher dosáhl v červenci roku 2007 jako druhý Čech v historii vrcholu druhé nejvyšší hory světa K2. Loni vystoupal společně s Radkem Jarošem na další dvě osmitisícovky, Gasherbrum II a Gasherbrum I. Zkušenosti, které nasbíral při těchto expedicích, chce předávat lidem, kteří se s horami teprve seznamují. Proto se rozhodl založit Horoškolu, která začala fungovat na začátku dubna.
Horoškola funguje krátce. Co vás vedlo k jejímu založení? Hlavním impulsem byl narůstající počet dotazů, jak trénovat na extrémní vytrvalostní závod Beskydskou Sedmičku, která se uskuteční na začátku září. Navíc jsem chtěl, aby v Beskydech vznikla instituce, která se nebude zabývat jen tréninkem, ale také vzděláním v oblasti outdooru.
Co tím myslíte? Škola je určená především pro úplné začátečníky, a ne pro ty, kteří už vědí, co mají v horách dělat. Takže lidé se dozvědí, jak se mají pohybovat v přírodě a kam všude mohou sami chodit. Seznámí se také s bezpečností, zdravovědou a veškerými věcmi, které patří k tomuto sportu.
Jak bude výuka vypadat? Máte nějaké učebnice? Rozhodně se nikdo nemusí bát toho, že je budeme mučit ve školních lavicích. Všechno se bude odehrávat v přírodě, aby lidé viděli, jak to vypadá přímo v praxi. Veškeré věci budu dělat s nimi a pokusím se jim předat co nejvíce zkušeností, které jsem v horách za dlouhé roky nasbíral.
A to budete stíhat ještě jezdit do práce v Ostravě? Tam jsem právě musel skončit, protože už se to s prací nedalo sloučit. Jednu chvíli jsem byl do půl těla ponořený v motoru, který jsem opravoval, do toho jsem musel zařizovat závod a po večerech trénovat. Nestíhal jsem ani spát.
Spousta lidí vás považuje za vynikajícího vytrvalce. Říká se o vás, že často volíte nejnáročnější možnou cestu na vrcholy hor. Nebojíte se toho, že zájemce odradí náročné tréninky? Nikdo se nemusí bát. Každému připravíme takový tréninkový plán, který zvládne. Nechci nikoho zničit.
Jací jsou začátečníci, kteří se k vám hlásí? Je fajn, že jsou namotivovaní. Ale musí pochopit, že kondici nenaberou za měsíc. I já jsem se do ní dostával roky. Mockrát jsem se setkal s lidmi, kteří se najednou na něco vrhnou a naloží si až příliš. Místo toho, aby se posunuli někam dál, tak se, aniž by chtěli, zaráží dolů. Naučíme je trénovat tak, aby to mělo efekt. Spolupracujeme také se sportovní klinikou v Ostravě, takže budou i pod dohledem doktorů specializujících se na sportovní medicínu.
Jaké chyby dělají netrénovaní lidé v horách nejčastěji? Třeba nevědí, jak se mají obléct. Každý si myslí, že když jde na hory, bude mu zima. I v květnu jsem viděl po zuby navlečené lidi. Po dvou stech metrech se zpotí a odloží první vrstvu. Pak za chvíli odkládají druhou a mezi tím dostávají žízeň. Přitom když se člověk hýbe, nemusí se zahřívat oblečením. Největší pitomost je jít na hory v riflích. Taky často vídávám lidi v pohorkách. Do Beskyd úplně stačí tenisky, pokud mají kvalitní podrážku.
Budete školit i nemotory? I nemotora může časem Beskydskou Sedmičku uběhnout za dvacet hodin.
A co zájezd pod vysněnou Kádvojku. Byl jste na jejím vrcholu. Chystáte se s horoškolou na její úpatí? Chci pořádat zájezdy do Asie. Vždycky to bude v podstatě taková odměna, aby si lidé mohli vyzkoušet, že to, co je učím, skutečně funguje i na jiných kopcích než v Beskydech. Budeme fungovat jako outdoorová cestovní kancelář, ale rozhodně jinak než ty, které naberou všechny, kteří si to zaplatí. Odvezou je do patřičné destinace a tam je vypustí z klece, aniž by je zajímalo, jak se budou chovat.
Budete se o své žáky starat jako o malé děti? Přesně tak. Uspořádáme třeba jen jednu nebo dvě výpravy za rok. Všichni tak budou mít dostatek času pořádně se na to připravit. Vybereme takovou skupinu, ve které na tom budou všichni výkonnostně přibližně stejně.
Horoškola by měla sloužit i jako příprava na Beskydskou Sedmičku. Jak se na ní chystáte vy? Vzhledem k tomu, že už nemám zaměstnavatele a jsem sám sobě pánem, mám trošku víc času na trénink. Ale není to tak, že bych si místo práce vyrazil do lesa. Ale pokud trénujete denně, je to už spíš povinnost. Musíte dřít bez ohledu, že prší nebo je minus dvacet. Takže několikrát týdně Lysá, kolo, běh a podobně. Někdy se stane, že celý týden něco vyřizuju a na trénink nezbude čas. To si pak nasadím čelovku a vyrazím na Lysou večer.
Nemáte strach? A z čeho?
Z medvědů. Prý jich je v Beskydech několik. Zatím jsem žádného nepotkal.
Ani zmiji? Žádná mě zatím nekousla. Co se stane, když pár tréninků vynecháte? Jakmile přestanete, okamžitě jdete s výkonností dolů a konkurence je veliká. Nedávno jsem jako přípravu absolvoval závod Jesenický tvrďák. Měřil celkem 150 kilometrů a skládal se z mnoha disciplín od běhu, přes kolo, kajak až po lezení po skalách. Navíc nám ani nepřálo počasí. Ten nahoře si asi řekl, že když to je extrémní závod, tak to okoření ještě pořádnou zimou. Nejvíce jsem bojoval sám se sebou a svým žaludkem. Takže nakonec jsem vděčný za osmé místo.
Závodu se zúčastnili i další členové vašeho adventure race týmu. Jak dopadli? Klukům se závod podařil. Petr Míl skončil druhý a Filip Šilar pátý.
Je rozdíl závodit třeba ve čtyřčlenném družstvu? Musíme být na tom výkonnostně podobně. Proto pořádáme společné tréninky. Čtyřčlenná banda se sebere, nabalí v sobotu kanystry s vodou a vyráží na Lysou a na Smrk.
Jste před závody nervózní? No hlavně někdy mám nervy, že jsem na tom fyzicky hůř než ostatní a budu je brzdit. Tyhle obavy má snad každý z nás. Když jdeme jako smíšené družstvo, většinou se čeká, že chlapi budou zdatnější a budou pomáhat a starat se o jedinou ženu v týmu.
V létě se váš adventure race tým chystá na závody do Slovinska. S jakými cíli tam pojedete? Už za několik dní odjíždíme do Julskych Alp. Nikdy jsem tam nebyl, takže se na to těším. Hlavně chceme závod dokončit a nebýt poslední z českých týmů. A to znamená skončit tak do pátého místa. Ve Slovinsku se Čechům tradičně daří. Vždyť loni bylo na prvních pěti místech pět českých týmů.
Za jak dlouho se může stát průměrně trénovaný člověk členem týmu adventure race? Není to otázka týdnů, ale let. A také to není otázka věku. Mně je čtyřicet.

















