Učitelé terčem školáků. Ti se jim smějí, urážejí je, provokují

Začal nový školní rok. Děti a učitelé se do tříd vracejí většinou rádi. Ne ovšem na Základní škole Družba v Karviné-Novém Městě. Na tamní škole žáci učitele nerespektují. Jsou na ně sprostí a pro zábavu je provokují. Přitom je natáčí na mobilní telefony. „Zažila jsem to na vlastní kůži a vůbec to není příjemné,“ uvádí učitelka Alena, která na Družbě učila. Přeje si však zůstat v anonymitě.

Učitelka na mobilu Alena učila ve třídě, která byla problémová. Zaujmout žáky něčím, byl podle ní nadlidský výkon. „Na začátku hodiny jsem řekla žákům, co budeme probírat. Kdo měl zájem, posadil se do jedné řady a učil se. Zbytek dětí jsem poslala dozadu, ať se věnují, čemu chtějí a jsou potichu. Prostě to jinak nešlo řešit. Vyrušovali totiž tak, že bychom se k učení nedostali vůbec,“ popisuje situaci. Třídu rozdělila a začala psát na tabuli. Přerušilo ji volání: „Vyprovokujeme ji, toč to na mobil,“ vypráví Alena. Následovaly další pokřiky. „Nooo, rasistka, si myslí, že může látku vysvětlovat jenom někomu. A co my? My to chceme taky vědět,“ dodává učitelka. Otočila se od tabule a chlapce pozvala mezi ostatní do předních lavic. „Řekla jsem mu, ať si sedne k nám a učí se s námi. Následovaly ale další výkřiky o tom, že to by se mi líbilo, že bych měla pocit, že jsem vyhrála. Přestala jsem se tím zabývat a pokračovala v psaní na tabuli. Najednou ke mně chlapec přistoupil, udělal stojku, nohy si opřel o tabuli tak, že jsem v tom místě nemohla psát. Chtěla jsem psát na vedlejší tabuli, ale nedovolil mi to se slovy ‚Tak co? Nevšímáš si žáka? Si máte všímat každého, co si vlastně myslíte?‘ Jeho chování se začalo ještě více stupňovat, proto jsem ho vyzvala, ať jde se mnou na chodbu. Tam jsem mu řekla, že jestli se nechce učit, ať si sedne ve třídě na zadek a věnuje se, čemu chce, ale ať nevyrušuje ostatní. Když jsem se s ním vrátila zpátky do třídy, začali po mně všichni křičet, že to nesmím, že ho nesmím bít! A všechno si točili na mobil. Byla jsem v tu chvíli úplně bezmocná,“ vypravuje učitelka Alena.

V některých školách používání mobilů ve třídách ředitelé škol zakázali. „U nás zákaz ve školním řádu nebyl. Podle vedení by to byl zásah do práv dítěte. Mobil tedy na Družbě nesloužil dítěti k tomu, aby mohlo zavolat rodičům, ale k tomu, aby šikanovalo spolužáky a především učitele,“ dodává vyučující Alena. Také jí bylo nepříjemné, když žáci mezi s sebou mluvili sprostě, nebo dokonce vulgárně oslovovali učitele. „To je teda k..nda, řekl deváťák mladé učitelce na praxi. Když se proti tomu ohradila, řekl jí drze, že si má začít zvykat,“ vzpomíná učitelka. I když má učitel pevné nervy a dokáže ve třídě i zakřičet, aby si zjednal pořádek, děti si vymyslí i jinou variantu, jak mu ublížit. Třeba křivé obvinění. Vymyslí si, že mluví sprostě nebo že jim ubližuje. „Stalo se to v páté třídě. Vyvolala jsem jednu žákyni, ať se postaví a odpoví mi. Ona však nechtěla. Tak jsem přistoupila k její lavici, a ona se najednou shroutila na zem a začala řvát, že jsem ji srazila na zem. Celá třída s ní pak ochotně běžela za paní ředitelkou. Ta mě potrestala. Když jsem asi po třech letech některé žáky z té třídy potkala a ptala jsem se jich, proč tenkrát lhali, řekli že proto, aby byla sranda,“ popisuje incident učitelka Alena. Ani další učitelé se zastání u ředitelky ZŠ Družba Milady Němcové nedočkali. „Jeden z žáků měl u sebe ve třídě boxer. Když mi ho nechtěl odevzdat, poslala jsem ho za ředitelkou školy. Dopadlo to tak, že ředitelka prohlásila, že se jedná o hračku a že dotyčný nechtěl nikdy nikomu ublížit. Já tenkrát vypadala jako úplný blbec,“ popisuje další z učitelů.

Nový ředitel

Ti si stěžují na to, že ředitelka nebyla k hodnocení jejich práce nestranná. „Ten, kdo si s ní přišel vypít kávu nebo povykládat, co dělal o víkendu, měl hezké prémie. Ten, kdo byl ve škole už v půl sedmé ráno a připravoval si výuku, nedostal kolikrát nic,“ uvádějí.
Ředitelka Milada Němcová se odmítla k problémům ve škole vyjádřit. Sedmička však zjistila, že kvůli stížnostem z řad učitelů už dlouho školu nepovede. „Chceme, aby škola měla nového ředitele. Tím by se měly podmínky pro práci učitelů na Družbě o hodně zlepšit,“ řekl náměstek primátora pro školství Petr Juras. Podle něho mají na Družbě učitelé obzvláště těžkou práci. „Není to jenom o učení, ale i o tom naučit dítě, že se zdraví, děkuje nebo že se myjí ruce,“ dodává Juras. Škola Družba, která otevřela dveře pro své první školáky v roce 1954, měla kdysi dobré jméno. Podle pamětníků jen málokterá škola měla tak bohaté partnerské vztahy, jako Družba se školou i v Liptovském Mikuláši na Slovensku. „Určitě bych to zařadil mezi významné období v historii školy. Přátelství trvalo několik desítek let. Sportovní klání byla vyhlášená a každý z žáků, koho vybrali, aby reprezentoval naši školu, to bral jako vyznamenání,“ vzpomíná bývalá žákyně školy sedmatřicetiletá Kateřina Koutná.

Škola bez sportu
Lehká atletika, fotbal nebo košíková, to byly oblasti, ve kterých žáci Družby neměli mezi ostatními karvinskými školami konkurenci. „Vzpomínám na atletické bratry Grocholovy nebo fotbalisty sourozence Čespivovy a další. Byla to léta slávy,“ doplňuje bývalý žák školy Josef Grim.
Dneska už přátelství se školou v Liptovském Mikuláši neexistuje. „Vedení se o to nezajímalo. Taková družba s jinou školou vyžaduje hodně starostí a času navíc,“ myslí si jeden z učitelů školy.