Učitel, který vždy zná přesný čas

Jednou za čtrnáct dní vystoupá Václav Michalčák na vrchol věže farního kostela svatého Jana Křtitele. V jednom z pater za sebou nechává zvony Ludvíka, Marii a nejmenšího Jana, odlité na konci první
světové války. Jeho cílem je poslední patro, do kterého vede 171 schodů. V něm se v dřevěné
skříni schovává hodinový stroj. Za pár minut bude odbíjet sedmou ráno.

Čas řídí Frankfurt

„S natahováním věžních hodin jsem vypomáhal už v páté třídě,“ vypráví pětašedesátiletý Michalčák. Bydlí poblíž sousední mariánské baziliky. „V roce 1945 si Němci v její věži zřídili pozorovatelnu. Střela z ruského tanku ji rozprášila a poničila při tom hodinový stroj. Jeho ozubená kola opravoval můj otec, který byl frézařem,“ vzpomíná učitel na střední škole.
O hodiny v bazilice soustavně pečuje pětačtyřicet let. Dříve je musel natahovat denně. S postupnou modernizací návštěv výrazně ubylo. Stačí, aby se zastavil jednou za čtrnáct dnů anebo když nastane porucha. „Chodím se dívat, jestli vše funguje, jak má. Stroje namažu a seřídím zdvih závaží. Občas se něco poškodí. I malá prasklá pružinka může hodiny zastavit,“ říká Michalčák.
Hodiny farního kostela už nemusí napravovat. Jejich chod řídí rádiový signál z německého Frankfurtu nad Mohanem. „Výhodou je, že signál kontoluje hodiny každou minutu. Slabinou je chybějící záložní
zdroj elektřiny. Když nejde proud, signál se nepřevede a hodiny se zastaví,“ vysvětluje Michalčák.
To hodiny mariánské baziliky jsou zajímavou směsí historie a moderny. Motor je sice elektrický, hodinový stroj ale pochází z devatenáctého století. „Každé z pěti závaží má vlastní elektromotor s převodovkou. Natahují se automaticky vždy po šesti hodinách,“ uvádí Michalčák.

Také hodiny stonají

Za každodenní natahování věžních hodin kdysi dostával malou odměnu. „V šedesátých letech jsem dostával měsíčně 130 korun za farní a stovku za mariánský kostel,“ vzpomíná muž. „Často tam chodily mé děti, aby si vydělaly na kapesné. Už tehdy to byly symbolické částky. A nejen kvůli pravidelnému
šplhání do schodů. Než člověk odhalil závadu, musel strávit spoustu času pozorováním hodinového stroje.“
Posledních dvacet let Václav Michalčák nedostává za péči o věžní hodiny ani korunu. Nevadí mu to. Vždyť kdo jiný o sobě může říci, že když onemocní on, rozstoná se také hodinový stroj? „Kdysi jsem
se kvůli nemoci do věže mariánského kostela delší dobu nedostal a hodiny se zastavily. Potom jsem vešel dovnitř a opět se rozběhly. Nikdo jiný to nedokázal. Po dlouhém bádání jsem zjistil, že jen pod mou tělnatou postavou se podlaha zachvěla a uvolnila srdce hodinového stroje zachycené o závit,“ dodává Michalčák.