Týrané děti: místo čokolády dostávaly rány pěstí

Z Černošic do Hostivice je to kousek, asi dvacet kilometrů. Pro Drahušku je to ale nejdůležitější cesta v životě. Od pěstounské rodiny, kde ji týrali, do Klokánku, kde našla klid a kamarády.

Podle odhadů podobně trpí v Praze každé sté dítě. Ale jen zlomek případů vypluje na povrch.

„Drahuška má velkou výhodu, že je komunikativní, živá a temperamentní. Dokáže se z negativních emocí vypovídat,“ říká Leona Koutenská, vedoucí hostivického centra pro děti, které potřebují okamžitou pomoc.

Do Klokánku přivedla dívenku babička s tím, že už se o ni nemůže starat. Když si Drahuška sundala ponožky, bylo zle. Lékařka ji na chodidlech našla omrzliny i starší popáleniny.

Podle deníku Právo, který na případ upozornil jako první, dostávala pravidelný výprask řemeny od svých strýců, asi dvacetiletých mladíků. Rodinu teď prošetřuje policie. „Probíhají výslechy,“ říká policejní mluvčí Zdeněk Chalupa. Podle horní hranice sazby hrozí trýznitelům až šest let za mřížemi.

Na stejnou dobu poslal soud na začátku týdne do vězení i rodiče osmiletého Dominika z Brna, kteří jej dlouhodobě brutálně týrali – bili řemeny, nechávali o hladu nebo mu do bot sypali připínáčky a nutili ho běhat.

U lékaře musí děti do naha

Na týrání nejčastěji upozorní pediatři, kteří děti vídají na pravidelných prohlídkách.

„Jen za první rok vidím miminko devětkrát, a to nepočítám očkování,“ říká dětský lékař Petr Kopecký. Další povinná prohlídka následuje po půl roce, ve třech, pěti a sedmi letech.

„Nikdy se nespoléhám jen na to, že se dítěte či rodiče zeptám, zda má nebo nemá problémy. Dítě se při povinné prohlídce váží, měří, vidíme je svlečené,“ říká karlínská lékařka Hana Krákorová.

Problém je, když se rodiny stěhují a své ratolesti „zapomenou“ k lékaři přihlásit. „Stane se, že dítě je bez lékařské péče i dva roky,“ uvádí Kopecký.

Každý rok řeší pražští policisté zhruba dvacet případů týrání. „Praha je specifická. Vládne tu větší anonymita, dětí je víc. Je tady snazší týrání ukrýt než v malých městech,“ říká policejní vyšetřovatelka Alena Kolářová.

Ne všechny případy jsou na první pohled jednoznačné.

Dvouletá Nikolka přišla do Klokánku velmi zanedbaná, špinavá. „Maminka byla narkomanka. Když jsme Nikolku vykoupali, zjistili jsme, že je blondýnka,“ říká vedoucí Leona Koutenská. Až později našli na jejím tělíčku popáleniny od cigaret. Dnes žije u adoptivních rodičů.

Jiné příběhy ale končí tragicky. Pouhý rok byl na světě potomek dvou slovenských rodičů. „V krku našli lékaři hračku, na těle zlomeniny. V tomto případě týrání skončilo smrtí,“ říká policistka Dagmar Šnýdrová.

Lépe se vyšetřovatelům prokazuje fyzické násilí. Lékaři jim vypracují znalecké posudky – jako důkaz slouží jizvy, strupy, zhojené zlomeniny. „U týraných dětí jsou typické fraktury končetin, u menších dětí zlomeniny lebky. Rodiče se často vymlouvají, že dítě opakovaně upadlo,“ říká dětský lékař Jan Němeček.

Čím je dítě menší, tím je slabší jeho schopnost popsat, co se doma děje. Své metody mají policisté i lékaři. „Bité dítě je úzkostné, nenechá na sebe sáhnout, utíká před rukou. Naopak citově deprivované děti se chtějí dotýkat až příliš, chtějí pohladit, jdou nápadně rychle vstříc,“ popisuje pediatr Němeček.

Obecně týrané děti, jak se to ukázalo i v případě Dominika, neprospívají, jsou menší a často opožděné.
U policistů pak mají pro děti zvláštní panenky.

„Na panence ukazují, kde jim dospělý ublížil. Je to pro ně snazší, činy ukázat, než je popisovat slovy,“ říká vyšetřovatelka Jana Peršínová. Učitelé ve škole si mohou například všimnout kreseb. Je v nich násilí, dominuje černá nebo červená.

Sebevražda odhalila týrání

V šestnácti letech měla dvojčata, chlapečka a holčičku. Později se vdala a pořídila si další dítě.

Pro dvojčata tím začalo peklo. „Žena je programově týrala, měla systém zákazů a příkazů. Nesměli si sami vzít jídlo. A když jíst nechtěli, nutila je, až zvraceli. Dívka se pokusila o sebevraždu, a tak se celý případ provalil,“ říká vyšetřovatelka Alena Kolářová.

Psychické týrání se těžko prokazuje, ale před časem se podařilo povedené rodiče odsoudit.

Bijí vysokoškoláci i sociálně slabí

Tyrany jsou podle psychologa Miloše Kajuka dva typy lidí. „Jednak ti, kteří už v dětství týraní byli, a jednak lidé s nějakou psychickou poruchou, kteří by děti mít nikdy neměli,“ říká Kajuk.

Podle něj jsou právě v Česku děti týrané víc fyzicky, protože jsou u nás obecně tělesné tresty rozšířené. Několik pohlavků může odstartovat nekontrolovanou agresi.

„I sousedé si mohou všimnout, že je vedle v bytě často křik a dítě chodí s modřinami,“ nabádá šéfka hostivického Klokánku Koutenská.

Díky odhaleným případům se může zdát, že bité jsou hlavně děti, které se narodily do sociálně slabších rodin. Žádný výzkum to ale dosud neprokázal.

„Inteligentní a vzdělaní lidé bývají v týrání vynalézavější, daří se jim lépe své činy maskovat,“ míní vyšetřovatelka Jana Peršínová.

Odhalí se pouze jedno až dvě procenta případů týrání. Děti to na sebe neřeknou.

„Dítěti často nepřijde, že je týráno. Považuje to za normu. Nezná jiného tatínka ani maminku, nemá žádné srovnání a často své rodiče miluje, i když jej bijí. Zlobil, a tak dostal trest,“ říká psycholog.