Thank you Virgil! My nezapomeneme
Psal se rok 1945, třicátý duben. Konec největší válečné katastrofy v lidských dějinách byl na dohled. Aeroplány amerického letectva ovládaly nebe nad jihozápadní částí protektorátu Čechy a Morava a paralyzovaly veškerou silniční a železniční dopravu. Virgil Paul Kirkham, tehdy jednadvacetiletý americký pilot stíhacího letounu P-47 Thunderbolt, plnil svoje úkoly nad Trhanovem u Domažlic v západních Čechách.
„Našli jsme několik automobilů na úzké silnici, která byla dobře krytá stromy. Zahájili jsme palbu, když vtom Kirkham během nízkého průletu zachytil levým křídlem o vrcholek stromu,“ vypověděl poté do protokolu jeho kolega Holland. V tu dobu už byl Virgil pravděpodobně mrtvý. Nepřátelský projektil vypálený ze země mu skrze opěrku prostřelil hlavu a on nejspíš zemřel už ve vzduchu. Jeho letoun, který si sám pokřtil na Lady Jo-Ann II. pak po nárazu svojí silou přerazil lesní stromy v délce jednoho sta metrů a roztříštil se na kusy.
„Lidé hned k letadlu spěchali. Nosili si úlomky domů. Trosek letadla byly velké dvě haldy, z nichž mnoho později lidmi na památku bylo rozebráno,“ citují autoři současné knižní novinky „500 hodin k vítězství“ tehdejší historické anály. Kniha připomínající šestašedesáté výročí osvobození Plzně a západních Čech, vychází v těchto dnech, kdy v Plzni začíná další ročník Slavností svobody. Místo tragédie připomínal od té doby pomníček v místě dopadu. Od konce války se o něj starala osmdesátiletá Zdeňka Sládková z Trhanova u Domažlic, která za svojí obětavost dostala i medaili od ministra obrany za péči o válečné hroby. S rodinou Kirkhamových se vůbec neznala, potkali se až po roce 1989. „Nechtěla jsem, aby nakonec komunisti řekli, že tam leží nějaký rudoarmějec,“ vysvětlila jeden z důvodů, proč o pomník tak svědomitě pečovala.
Do Plzně každý rok
O víkendu se Virgil Kirkham dočkal další důstojné vzpomínky. Památku amerického hrdiny teď připomíná pomník na obecním úřadě v Újezdě u Domažlic. Slavnostnímu odhalení přihlíželo několik stovek lidí, kteří dojatě sledovali vitálního staříka – Virgilova bratra Mariona – který dojatým hlasem děkuje všem, co přišli.
„Je to neuvěřitelná chvíle v mém životě. Tolik lidí se sejde při vzpomínce na mého bratra. Děkuji všem,“ pronesl přes slzy, které mu stékaly po obličeji šestaosmdesátiletý Marion při slavnostní ceremonii. Té se zúčastnilo i několik desítek milovníků vojenské historie z Plzně. „Marion je velmi vitální člověk, který snad nikdy nemá špatnou náladu. O jeho optimismu svědčí i fakt, že se minulý rok znovu oženil,“ poznamenal Ivan Rollinger, ředitel Muzea generála Pattona v Plzni.
Dýně místo míče
Slova o láskyplném vztahu k životu Marion vzápětí potvrdil. Na tváři se mu usadil široký úsměv a se zájmem si vyprávěl s pamětníky válečných bojů nebo jejich dětmi.
„Snažím se do Plzně jezdit každý rok. Pokaždé zajedu i na místa, kde zemřel bratr. Jsou to pro mě vždy nejhezčí dny v roce,“ uvedl Marion pro Sedmičku. S bratrem vyrůstali na venkově ve státě Oregon. „Otec byl farmář, chovali jsme dobytek, a měli proto spoustu práce. Zábavu jsme si vytvářeli sami. Moc možností jsme ale neměli. Jako míč nám k házení často posloužila dýně. Samozřejmě jsme neměli elektřinu, rádio ani tekoucí vodu. Po večerech jsme hrávali šachy a karty,“ zavzpomínal Marion. Jak oba s bratrem dospívali, život, puberta a střední škola je od sebe oddělily. Každý si našel jiné kamarády a oba začali žít odlišným životem.
„Válka potom způsobila, že jsme se nestihli opět sblížit,“ popsal Marion. I on byl za druhé světové války leteckým instruktorem, po jejím skončení z armády odešel a vrátil se na rodinnou farmu do Oregonu. Zde pěstoval sadbová rajčata, jahody a narcisy. V červnu 1948 se oženil a má tři děti – Marilyn, Chucka a Irene.
Marion a Virgil nebyli sami, kdo z rodiny Kirkhamových sloužil v armádě. Starší sestra Dorothy se stala příslušnicí WACS (Ženský armádní sbor), kde v hodnosti seržantky sloužila až na Nové Guinei. V pořádku se ale vrátila domů. Virgilovi přichystal život smutný konec. Byl posledním americkým letcem, který při plněníbojového úkolu zahynul nad Evropou. To ale nebylo všechno. Jeho třiaosmdesátá bojová mise nad Trhanovem měla být i jeho poslední před nástupem dovolené. Pro jeho 362. Fighter Group to byly zároveň poslední hodiny bojových operací nad Evropou, neboť prvního května jednotka oficiálně ukončila své působení na evropském válčišti.
Smůla je slabé slovo. To byl osud.
